plukovník Stanislav Mikula

* 1918  †︎ 2006

  • „To byly dlouhé lety. Létalo se nad mořem a tam se stávaly případy, že ta jejich ostražitost nějak polevila, a důsledek toho byl, že na to někdy doplatili. Ale my jsme se dostali až do norského fjordu a tam zapraskalo ve sluchátkách: ‚Tři ME po slunci na 9 hodin, tři ME po slunci na 9 hodin.‘ A zaútočili na nás. Utočí na nás tři ME na 9 hodin a po slunci, my jsme na ně špatně viděli, ale oni na nás dobře. Takže při tomto útoku jsem vůbec nevnímal, že jsem ve vzduchu. Já jsem ho měl nad sebou, zrovna tam něco vyhodnocoval a posouval, tak jsem se vytáhl do střelecké věže. Tam byly dva těžké kulomety pointfive. Ale my jsme byli schopni ubránit se ne třem, ale pěti až sedmi stíhačům. Přímo nalevo dva těžké kulomety, vzadu čtyři kulomety, vpředu čtyři kulomety, zespodu dva a ještě palubní zbraně, které se vysouvaly jenom během útoku. Takže to byl ozbrojený ježek. Já jsem byl u těch pointfive, těžkých kulometů, a jak jsem pálil, tak se mi jeden kulomet zasekl. Totiž ten nábojový pás se mi zasekl. Čili já jsem si toto ani neuvědomoval. Já s tím druhým kulometem střílel a ten s tím zaseknutým zásobníkem jsem opravoval. A že je hlaveň rozpálená, to si člověk vůbec neuvědomil. Podařilo se mi to odstranit, ale uvědomil jsem si to, až bylo po všem. Nohy jsem měl roztřepaný, obrovský strach, pot mně tekl po zádech, ale už se nebylo čeho bát. Měli jsme zásahy, ale dostali jsme se bezpečně zpět, a to bylo důležité. Někdy to byla jen šťastná náhoda. Jedna z takových šťastných náhod byla, že jsem byl zařazený do posádky mého kamaráda Martina Dorňáka. A velitel říká, že nic se mnou dělat nebude. Rozkaz nikam. Já jsem taky na tom operačním středisku do toho bombarďáku nešel, A oni už se nevrátili. A je tady v knize, tady, on a celá ta posádka, se kterou jsem měl tehdy létat. Kdyby nás sestřelili nebo jsme dostali zásah, tak já bych si vůbec neuvědomil, že jsem padl a že jsem v letadle. To je ztráta všeho. Ale tak to je pud sebezáchovy, nějaká statečnost... Ale ten strach, až bylo po všem...“

  • „My jsme byli na egyptsko-libyjské hranici, tam jsme mysleli, že jedeme do boje. Ale ve skutečnosti tam proběhla fronta. Byla vyházena do povětří minová pole, zátarasy byly rozbité, tak jsme je opravovali a připravovali jsme se na útok Rommelova Afrikakorpsu. Samozřejmě, když potom po několika dnech se z dálky ozývalo dunění děl, tak jsme se připravovali na obranu. A teď došla mezitím zpráva, že u El Kapuca byl nacistický průlom. My jsme měli být nasazeni do tohoto průlomu, ale v posledním okamžiku došel rozkaz udělat čelem zad a mašírovali jsme přes Suez na Sýrii a Libanon a do tohoto El Kapuca byl nasazen místo nás první prapor britských. My jsme proti tomu protestovali, my jsme chtěli, aby nás tam nasadili, ale podplukovník Klapálek říkal: ‚To je rozkaz, uděláme čelem vzad a mašírujeme směr Sýrie a Libanon, a až bude po všem, tak s těmi, kteří se postavili proti, s těmi já si to vyřídím.‘ Vyřídil, ale my jsme mu nestačili být tolik vděční. Už jen z jednoho důvodu, že si ten první prapor britských, zřejmě kvůli nepřátelské zpravodajské službě, myslel, že tam jsou nasazeni i Čechoslováci. Ale když tam došli ti britští, tak oni je tam odzbrojili. Mnoho Britů tam padlo, včetně velitele.“

  • „Pokud se týká Polska, tak během obranného postavení po levé i po pravé straně proudily kolony německých divizí směrem na Ukrajinu. A kdyby oni jenom snad tušili, o koho se jedná, tak stačilo tu podkovu uzavřít, a už jsme neměli možnost ustoupit, jedině do nuceného zajetí. A potom podle německých zákonů by to byla poprava nebo odsouzení k smrti. Ale šťastnou náhodou proti postupovala sovětská vojska a my jsme se dostali pod ochranu sovětských vojsk. Tam se rozhodlo. Já jsem byl tehdy vojín nováček, pro mě to byla taková zmatená situace. Ale až bylo po všem, tak náš velitel a celý důstojnický štáb rozhodovali, jak v této situaci dál. Buď ustoupit do Rumunska, nebo do Sovětského svazu. Ale mezitím ta Rudá armáda postupovala, tak my jsme se dostali pod ochranu sovětských vojsk. Naše cesta pokračovala do Sovětského svazu. My jsme tam složili zbraně a v doprovodu sovětských stráží jsme ustupovali do obce Kamenec Podhorský. Tam jsme byli ubytovaní v kasárnách a postupně došlo k vyšetřování, jak jsme se dostali do Sovětského svazu. Čili zacházeli s námi tehdy v tom počátku velmi přátelsky. Vzhledem k té smlouvě o neutočení mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem to nazývali blahovolnou internací. Tak jsme byli v blahovolné internaci. A potom i z hlediska chování některých našich vojáků došlo k omezení pohybu, a pokud jsme žádali o volno, tak to bylo na základě propustek. A mimo jiné jsme - nebylo to nucené - ale nabídli nám, že můžeme pracovat v špičkových zemědělských... Požádali nás o pomoc. Někteří, snad z naivity nebo i z protisovětského zaměření, jim vytýkali na příklad: ‚Však, co, komu se chcete bránit, když nemáte ani hodinky?‘ Takhle nám to zdůvodňovali: ‚Tak my vyrábíme budíky a těch budíků máme nadbytek, ale na hodinky nebyl čas, poněvadž jsme se museli připravovat na obranu Sovětského svazu.‘ Ve srovnání s naší republikou – ta naše životní úroveň byla celkově mnohem vyšší. Ale snažili jsme se pochopit situaci. Všechno šlo na obranu a obětavost těch lidí byla velká.“

  • „A do toho Tobrúku nás vystřídaly britské jednotky, aby zabezpečily bezpečnost Sýrii a Libanonu. A my jsme se vydali zpět na kamionech směr Suez do Alexandrie, arabsky El Iskandarija. Tam jsme byli naloděni. Byla to námořní plavidla, jmenovala se Helsi a Napier. A pluli jsme po Středozemním moři, a protože Středozemní moře bylo pod kontrolou Němců a Taliánů, tak za noci. Tak jsme připluli do Tobrúku a nad ránem za palby jsme se vylodili na pobřeží Tobrúku. Tam jsme dál nemohli, setrvali jsme tam v krytech a v bunkrech až do západu slunce. A po osmé hodině večerní jsme nastoupili cestu do předních pozic té opevněné části Tobrúku. To byly pevnosti vybudované v tehdejší době. To byla italská kolonie a Italové si ji zabezpečili, poněvadž tam docházelo k osvobozeneckému boji těch Libyjců a beduínů. Takže oni tam měli vybudované pevnostní pásmo, měli jsme tam i svoje vybudované pásmo. To byly betonové bunkry. Tam jsme zaujali pozice, vystřídaly nás jednotky a bránili jsme přístav Tobrúk. A co tam bylo zajímavé, že když byl někdo raněný, tak nikdo nechtěl jít do týlu, ani do přístavu, ani do druhé linie. Poněvadž ta druhá linie... byly tam sice pytle s pískem, byl tam vlnitý plech zasypaný kamením, ale nebylo to tak bezpečné, protože tam se nemohla přes den pohnout ani myš. Oni protiútokem dobyli kopec El Menaur, já to píšu tady v tom článku. A pod tím El Menaurem měli dokonalý přehled. Teprve za noci jsme nastupovali do polních stráží přes minová pole a strážný jsme tam vystřídali a ti měli za úkol na převráceném svahu pozorovat všechno, co se děje na nepřátelské straně. Podle toho byla zaměřována dělostřelecká palba na jednotky, které byly v pohybu. Taliáni o nás věděli. Ale nevěděli, v kterém bunkru na převráceném svahu se nacházíme. A proto sledovali, jestli se tam něco děje, jestli tam není nějaký pohyb. Jakmile se tam něco pohnulo, šustlo, už tam pálili. Když jsem byl na jedné polní stráži, tak od nás, nevím, jestli to byli Poláci nebo to byli Britové - fakt je, že tam zahájili palbu jenom proto, že jeden z našich vojáků vyhodil plechovku. A tam byla nějaká kapalina nebo potřeby a samozřejmě na základě toho tam pálili. Ale oni nevěděli kam. My jsme měli telefony a těmi se hlásilo, ve kterém směru kdo je, v jaké vzdálenosti, v jaké síle, počtu, přesuny zbraní atd... Potom zase došlo k vystřídání a nastoupila další polní stráž. Ovšem faktem je, že v případě útoku jsme byli my jako oběti. Nebylo úniku. To bylo přímo na té polní stráži a potom další bylo po osvobození Tobrúku. To jsme byli připraveni. Zaútočili od egyptsko-libyjských hranic. Jsme slyšeli, jak zesilovala palba. Došel povel. Tobrúk byl postupně osvobozený. Naše druhá rota dostala rozkaz zúčastnit se ofenzivy směrem na El Gazelu. Byla to velká opevněná základna, ale hlavně zásobovací. A tam už ta kolonie byla od Italů, byla tam dokonce opracovaná půda na vysoké úrovni. Tak to jsme osvobodili tu Dernu. A postupovali jsme na přístav Bengází a až na Ajdabiyah a Aguriyah. Tam bylo zaujato palebné postavení. Jednak v důsledku zásobování a jednak, že oni už se tam připravovali na protiútok, tak jsme nemohli postupovat dál. Náš hlavní úkol byl – my jsme byli jenom rota - zajistit bezpečnost štábu. No a tam potom Němci zaprotiútočili, Afrikakorps zaútočil. Takže jak jsme postupovali, tak jsme zase ustupovali. Tak my jsme pěšky ne. Tanky vyjely, kamiony, na těch povozech jsme měli protiletadlové kulomety. Němci tam stále útočili letecky junkersy a ten samý typ letounů, jak útočily i v Polsku, to znamená Junkersy 87. Neboli Stuky. Oni útočili střelbou, ale součastně mohli při střemhlavém letu i bombardovat a vyhazovat do povětří. Bylo tam celkově horko. Při tom ústupu za námi ustupovala indická jednotka, v jaké síle, to už nevím. Ale ustupovali Indové, to si na ně vzpomínám. Tak na ně zaútočila německá tanková jednotka z pouště, a ten náš ústup byl rozříznut. A ti Indové se dostali do obklíčení a všichni do zajetí. Nám se podařilo ustoupit bezpečně až do Tobrúku. A tam už se připravovala nová obrana Tobrúku.“

  • „My jsme vycházeli s Australanama výborně. Ti Australáci, to byli skutečně velmi přátelští vojáci, a bylo i několik průpovídek, a dokonce jsme od Australanů nosili na hlavách jejich australské klobouky. Jedna je od jednoho svérázného vojáka. Vojín Kudla si nasadil australský širák a přitom se tváří jako Australan. Divně plete hnáty, jde házet granáty a přitom si zpívá ‚jupi jupi já‘. Co se týká Indů, tak s nimi jsme přímo v boji nebyli. Byli to aspoň dobří vojáci. A přátelští. A oni s sebou nosili i zvířata posvátný. Posvátné kozy, ovce a chovali si je jako talisman. Vztahy s Poláky – já jsem tam byl mezi nimi jako spojka. A zvlášť, když jsem jim zazpíval Polska nezginieva…(zpívá polsky), tak to byla ruka v rukávě. Já jsem tam obdržel polský kříž činů bojovégo se štítkem Tobrúk. V Polsku - to ještě odbočím - při té obraně jsem obdržel medal za udzial, tedy za obranu Polska. Tak pokud se týká beduínů, ty poznatky od nich měly veliký význam a my jsme se podle toho zařizovali. Na příklad v poušti už vycítili, kdy se blíží chamsín. A hned, jak to vycítili, tak provedli stanování, tak aby ten chamsín jim neublížil a aby potom, když se tvořily závěje nebo ty pískové duny, nešly přímo na ně, a obcházely je. A potom jsme se od nich nějak přiučili pečení placek. Oni měli rozpálené uhlazené kameny a na těch rozpálených kamenech pekli placky. A jinak měli k nám velmi přátelský vztah. Pokud se týká Egypťanů, tak tam bylo hodně kolaborantů, protože Egypt, to byla špinavá propaganda z Německa. Egypt bylo samostatné území, ale spadalo do sféry britských zájmů. Takže oni k těm Britům, aspoň co jsem já vycítil... My jsme s nimi popíjeli ten arabský nápoj arach, tak při tom arachu se jim jazyk rozvázal. Oni samozřejmě nějaká slova znali anglicky, něco jsme se naučili my. A potom hlavně ten vztah k Alláhovi – jak oni zpívají ‚Alláh je Alláh, Muhamed poslem božím‘, tak my jsme se to naučili. Tak samozřejmě jim to velmi imponovalo. Potom nějaké slovo, třeba ano – aiwa, la – ne. Ale zajímavé, při tom ‚ne‘ se muselo kývat hlavou jako ano. Tak proti Němcům, nemám na mysli Sudeťáky, ale proti říšským Němcům vojákům – to jako klobouk dolů – protože v boji byli férovější než Taliáni. A když byli v přesile, tak aspoň byly stížnosti na ty Taliány, že se nechovali férově. Ale když byli potom zajatí, tak oni nic a všechno Duce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ?, 19.05.2003

    (audio)
    délka: 01:14:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„A jak jsem pálil, tak jeden kulomet se mi zasekl, totiž ten nábojový pás se mi zasekl. A že je hlaveň rozpálená, to si člověk vůbec neuvědomil. Podařilo se mi to odstranit, ale uvědomil jsem si to, až bylo po všem. Nohy jsem měl roztřepaný, obrovský strach, pot mně tekl po zádech, ale už se nebylo čeho bát.“

Stanislav Mikula
Stanislav Mikula
zdroj: Pamět národa - Archiv

  Stanislav Mikula se narodil 2. 5. 1918 v Boršicích. V roce 1939 odešel do Polska, kde bojoval proti Německu. Ústupem se dostal do Sovětského svazu a následně byl převezen na Střední východ, kde se účastnil bojových operací v Sýrii a Libanonu po německém záboru Kréty. Poté odešel bojovat do Tobrúku. Odjel přes Afriku, Velkou Británii a Severní Ameriku na Bahamy, kde prodělal protiponorkový výcvik a působil jako letec britské 111. operační výcvikové perutě. Poté byl nasazen jako letec 311. perutě. Po válce pracoval do února 1948 v armádě a po převratu vykonával jako západní voják dělnické profese. Nakonec mu bylo umožněno vrátit se jako technik k letadlům. Po roce 1989 byl rehabilitován.