Helena Medková

* 1946  

  • „Lidé z Prahy nám do Vídně telefonovali texty, ty se natáčely, a když jsem v půl deváté přišla z práce, povečeřeli jsme a pak jsme tyto texty opisovali. Opisovali jsme je nejprve na psacím stroji, který si Ivan vzal z Prahy, potom si Ivan koupil lepší psací stroj, až jsme na začátku 80. let dostali první počítač, který nám ve Švédsku opatřil František Janouch. Počítač nám přivezl čtrnácti- nebo patnáctiletý syn profesora Janoucha a ten také zařídil, aby se stroj naučil psát česky. Na počítači jsem pak pracovala já, zatímco Ivan se opisované text snažil uplatnit v Hlase Ameriky, ale nejen to: po dohodě s Pavlem Tigridem i dalšími emigranty jsme texty rozesílali na přibližně sedmdesát osmdesát adres po celém světě, například na adresy východoevropských redakcí různých rozhlasových stanic, krajanských organizací, knihoven, archivů… zkrátka na všechna místa, kde by tyto informace mohly přispět ke zlepšení image české opozice v zahraničí.“

  • „Funkce informátora o Československu pro Československo byla vlastně proti stanovám Hlasu Ameriky a navzdory tomu ji Ivan prosadil. Hlas Ameriky měl totiž informovat o Americe a nesměl dělat žádnou diverzní činnost; také proto byl Ivan pod kontrolou specialistů vyškolených k poslechu Hlasu Ameriky v padesáti jazycích, v nichž stanice vysílala. Tito lidé nemuseli danou řeč ovládat, ale kontrolovali hlasatele a Ivanovi vytkli intonaci, že prý mluví příliš vzrušeně, příliš nenávistně – jestli ona v tom není nějaká diverze, rozumíte?“

  • „Venkovské kulturní kluby si zvaly umělce, pořádaly koncerty a menší města těmito koncerty žila. Na regionálních scénách nevystupovali jenom studenti, takto se živili i profesionální umělci a Ivan Medek s nimi jezdíval, neboť je znal z doby těsně poválečné, kdy pracoval s profesorem Václavem Talichem a s Českým komorním orchestrem, i z doby pozdější, kdy sám organizoval koncerty, dokud to bylo možné. Ivan Medek jezdil s interprety jako šofér a zároveň dělal ke koncertům průvodní slova. Z toho jsme profitovaly já i moje sestra, protože jsme díky Ivanu Medkovi měly občas možnost vyjet. Bylo to neobyčejně užitečné z uměleckého hlediska i poučné, Ivan Medek totiž nikdy nemluvil o skladatelích, nýbrž o aktuální situaci; například nemluvil o tom, kdy se narodil Mozart a kdy umřel, ale o postavení umělce ve společnosti. Jak jsem od Ivana Medka mnohokrát slyšela, v českých dějinách umění už od obrozenectví často suplovalo politiku a také on ve svých projevech pozvedal umění do jiné role. To bylo buditelství.“

  • „Padesátá léta – já začínám chodit do školy. A začíná veliká změna, protože si uvědomuju, taky se nám to doma vštěpuje, že to, co se říká doma, se neříká venku, a to, co se říká ve škole, není pravda. To znamená, že dítě od šesti let, vlastně ještě mnohem dříve, žije ve schizofrenii. Jsou dvě věci, ty jsou nesouměřitelné a musí se dávat pozor, protože tě může někdo udat. Já si pamatuju, že doma se spousta věcí říkalo šeptem. To znamená, rodiče o tom mluvili, ale aby to děti neslyšely. Ale umíte si představit, že děti špicujou uši, právě když rodiče šeptají, že? Takže já jsem si například v předškolním věku myslela, že slovo Moskva je sprosté slovo, protože se to jenom šeptalo. Pamatuju se, že se mluvilo o politických procesech. Máme padesátá léta. Vím, že když jsem měla za sebou první třídu, jeli jsme na Moravu ke strýčkovi. Strýček byl sedlák, ale právě mu vzali koně, stroje, všechno, co měl, a předsedou družstva se stal jeho bývalý čeledín. Pamatuji si rok 1953, umřel Stalin v Sovětském svazu a umřel Gottwald u nás. A my jsme museli ze samého smutku recitovat básničky, jak nám ti dva soudruzi chybějí. Se školou jsme chodili pilně do kina, pouštěli nám sovětské filmy o válce, čili my jsme zažili válečných bojů, krvelačných bojů mezi dobrými Rusy a zlými Němci, na tom černobílém plátně až až.“

  • „A pak, jednoho letního dne, rodiče byli na dovolené, já jsem byla se sestrou sama doma, jsme slyšely z rádia, že přijeli Rusové, že nás obsadili, že jsou v Praze tanky, a já vím, že moje první myšlenka byla, tak teď jsme na řadě my, všichni už zažili válku, teď bude válka tady. A věděla jsem najednou, co mám dělat, v tu chvíli jsem vzala tašku a šla jsem koupit chleba. Protože člověk uvažuje, bude válka. A skutečně už tam stála fronta na ten chleba. Rodiče přijeli honem z dovolené a pak jsme seděli od rána do večera celá rodina u rozhlasu, protože poprvé v životě z rozhlasu říkali pravdu. A jak to bylo napínavé a smutné, tak to byly slavné chvíle. Protože jsme měli pocit, že teď se konečně říká pravda. Trvalo to ovšem velice krátce.“

  • „Kromě toho, že jsem učila, pomáhala jsem svému muži, který jel do ciziny skutečně s přesvědčením, že musí něco udělat pro situaci doma. Že doma už na to nemá ani možnosti, ani sílu, měl tu ošklivou příhodu s estébáky, kteří ho odvezli do lesa a zbili ho tam. Takže navázal spojení s rozhlasovými stanicemi v zahraničí a udržoval spojení s chartisty v Praze a jejich materiály předával médiím, publicistům na Západě. To znamená, že ty texty, vzhledem k technice, která v těch osmdesátých letech byla, jsme natáčeli na improvizované magnetofony připojené vlastně ilegálně k telefonu. A večer, když jsem přišla z práce, tak se to přepisovalo, rozmnožovalo, překládalo, strkalo do obálek, posílalo na různé redakce, instituce. Nemohli bychom to dělat, kdybychom neměli spoustu přátel po celém světě, což byli částečně emigranti z mnoha emigrantských vln. V zahraničí žili Češi, kteří emigrovali před Hitlerem – Pavel Tigrid, byli tam Češi, kteří emigrovali před komunisty – Karel Schwarzenberg a jeho rodina. Byli lidé ve Švédsku, v Anglii, v Americe i v Austrálii, a ti všichni mysleli pořád na jednu věc. Já když jsem se jako mladá žena zamilovaná do svého muže zeptala: ,Miláčku, na co myslíš?‘, tak řekl: ,Na změnu režimu.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    u pamětnice doma, 22.03.2016

    (audio)
    délka: 55:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 01.11.2016

    (audio)
    délka: 02:13:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 02.11.2016

    (audio)
    délka: 02:13:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když můžeš někomu pomáhat, víš, proč jsi na světě

Helena Medková - fotka ze studijního průkazu na konzervatoři (1960)
Helena Medková - fotka ze studijního průkazu na konzervatoři (1960)
zdroj: archiv Heleny Medkové

Helena Medková, rozená Cinybulková, se narodila 10. února 1946 do učitelské rodiny. Odmalička byla vedena k hudbě. Studovala hru na klavír na konzervatoři a na Akademii múzických umění u významného českého klavíristy Ivana Moravce. Během studií se seznámila se svým budoucím manželem Ivanem Medkem. Po jeho emigraci v roce 1978 za ním na Vánoce téhož roku vycestovala do západního Německa. Společně se přestěhovali do Vídně, kde Ivan Medek pracoval pro Hlas Ameriky a pamětnice učila hru na klavír v hudební škole a na konzervatoři města Vídně. Pomáhala manželovi organizovat pomoc disidentům v Československu. Do vlasti se vrátila natrvalo až v roce 2003. Po manželově smrti žije v Praze na Letné a věnuje se překládání.