Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Medková (* 1946)

• narodila se 10. února 1946 do učitelské rodiny

• studovala hru na klavír na konzervatoři a AMU

• seznámila se s Ivanem Medkem

• v roce 1978 emigrovala

• vdala se za Ivana Medka a žili ve Vídni

• pomáhala manželovi organizovat pomoc disidentům

• v roce 2003 se definitivně vrátila do Prahy

• věnuje se překládání

Helena Medková se narodila jako Helena Cinybulková 10. února 1946. Prožila krásné dětství a odmalička byla vedena k hudbě. Rodiče byli učitelé, hudbu milovali a vážili si jí. S mladší sestrou se odmalička učily hrát na hudební nástroj, pamětnice na klavír a její sestra na housle.

Moskva je sprosté slovo

Na základní školu chodila v padesátých letech, což byla politicky a společensky velice složitá doba. Už jako dítě si uvědomovala, že to, co se říká doma, se neříká ve škole. „Já si pamatuju, že doma se spousta věcí říkala šeptem. Takže já jsem si například v předškolním věku myslela, že Moskva je sprosté slovo, protože se to jenom šeptalo.“ Byla to doba politických procesů a kolektivizace vesnice. „Vím, že když jsem měla za sebou první třídu, jeli jsme na Moravu ke strýčkovi. Strýček byl sedlák, ale právě mu vzali koně, stroje, všechno, co měl, a předsedou družstva se stal jeho bývalý čeledín.“

Seznámení s Ivanem Medkem

Helena Medková si pamatuje rok 1953, kdy zemřel Stalin v Sovětském svazu a Gottwald u nás. „A my jsme museli ze samého smutku recitovat básničky, jak nám ti dva soudruzi chybějí. Se školou jsme chodili pilně do kina, pouštěli nám sovětské filmy o válce, čili my jsme zažili válečných bojů, krvelačných bojů mezi dobrými Rusy a zlými Němci, na tom černobílém plátně až až.“

Pamětnice měla vždy samé jedničky a po základní škole studovala šest let na konzervatoři hru na klavír. Pak se rozhodovala, zda bude hudbu studovat dál, nebo půjde učit. Nebyla si však jistá, jestli má dostatečný talent. Šla se tedy ukázat významnému českému pianistovi Ivanu Moravcovi. „Byla jsem mu zahrát a on řekl, že by to se mnou zkusil. On totiž začínal od toho roku učit na vysoké škole.“ Nastoupila tedy na Akademii múzických umění do jeho třídy a tam studovala dalších pět let. Ivan Moravec ji seznámil se svým kamarádem Ivanem Medkem, oba byli o generaci starší než ona. Studium klavíru je osamělé, a pamětnice tak měla radost, že našla přátele, od kterých se mohla učit. Vážila si jich a vzhlížela k nim.

A teď bude válka tady

„A pak, jednoho letního dne, rodiče byli na dovolené, já jsem byla se sestrou sama doma a slyšely jsme z rádia, že přijeli Rusové, že nás obsadili, že jsou v Praze tanky. A já vím, že moje první myšlenka byla, tak teď jsme na řadě my, teď bude válka tady.“ Helena Medková měla pocit, že přesně ví, co má dělat – vzala tašku a šla koupit chleba. Před obchodem už stála fronta lidí.

„Rodiče přijeli honem z dovolené a pak jsme seděli od rána do večera celá rodina u rozhlasu, protože poprvé v životě z rozhlasu říkali pravdu. Trvalo to ovšem velice krátce.“ Profesor Moravec byl v té době na turné v Anglii a do Čech se už nevrátil. Pamětnice měla pocit, že zůstala úplně sama. Profesor ale vzkázal Ivanu Medkovi, ať se postará o to děvče, které zůstalo v Čechách samo. Ivana Medka obklopovala zajímavá a inspirativní společnost a Helena Medková si v ní našla spoustu přátel, které má dodneška. V tomto převážně křesťanském prostředí se cítila tak šťastná, že se v pětadvaceti letech nechala pokřtít.

U Medkových v bytě se pořádaly i koncerty a pamětnice se postupně seznámila s celou rodinou. „No a čas plynul, já jsem studovala a také Medkovy děti, Ivan měl tři, ty byly skoro mého věku, tak jsme všichni rostli a stárli a já jsem učila na konzervatoři v Plzni, jezdila jsem autobusem sem a tam. No a říkala jsem si, že ještě budu třicet let jezdit do Plzně a potom půjdu do penze. Ale dopadlo to úplně jinak...“

To byla poslední kapka

Po roce 1968 nastalo období normalizace. Neznamenalo to ovšem návrat k normálu, ale k pokrytectví, lhaní a udávání. S tím se nechtěla smířit skupina lidí, která vydala prohlášení později nazvané jako Charta 77. Ty, kteří podepsali Chartu 77 v první vlně, režim krutě postihl. Byl mezi nimi i Ivan Medek, jehož ihned propustili ze zaměstnání. Signatáři byli neustále kontrolováni, předvoláváni k výslechům, a nabízeli jim dokonce vystěhování.

Rakouský ministerský předseda Bruno Kreisky tehdy nabídl všem signatářům Charty 77 azyl. Jednou odpoledne si zavolali Ivana Medka opět k výslechu. Když se připozdilo, nabídli mu, že ho odvezou domů. Naložili ho do auta, odvezli do lesa a tam ho surově zbili a nechali ležet. „On říkal, že to byla poslední kapka, že měl pocit, že už doma nemůže nic pořádného udělat. Z práce ho vyhodili, za celý svůj život dostal čtrnáct vyhazovů. Byl vždycky režimu nepohodlný.“ Ivan Medek se rozhodl pro emigraci, děti měl už velké a s manželkou se dohodl na rozvodu.

Nevěděli jsme, jestli se ještě někdy uvidíme

„Takže my jsme byli velmi dobří přátelé, ale když řekl, že odjede, tak jsme nevěděli, jestli se ještě někdy uvidíme.“ Než odjel Ivan Medek do emigrace, zeptal se pamětnice, jestli by také nezkusila vycestovat na Západ. Řekla, že ano. „To je tak všechno, co jsem mohla slíbit. Protože vyjet v sedmdesátých letech do západní ciziny bylo prakticky nemožné.“

Heleně Medkové se to ale podařilo. Měla spolužačku, japonskou houslistku, která studovala v Praze a tou dobou koncertovala v Německu. Pamětnice ji požádala, aby jí poslala pozvání. Získala výjezdní doložku a na Štěpána roku 1978 odjela do Německa. Nikomu nic neřekla, rodiče si mysleli, že se vrátí na Silvestra domů. Nevrátila se.

A začínali jsme spolu...

Ivan Medek byl tou dobou v Mnichově a ucházel se o práci ve Svobodné Evropě. „Jeho cílem bylo, aby dělal něco užitečného pro lidi doma, doslova tam jel jako představitel Charty nebo VONSu. Šlo o to, aby o situaci v Československu, která byla pro ten národ dosti tristní, zahraniční média mluvila.“ Když bylo zjevné, že práce ve Svobodné Evropě nevyjde, vrátili se do Vídně, kde dostal Ivan Medek azyl. A domluvili se, že se vezmou. Brzy však zjistili, že to není tak jednoduché.

Pamětnice neměla doklady, musela si zažádat o azyl, ale jako důvod nemohla uvést pronásledování. Učila na střední škole a nemohla doložit, že by ji komunisté nějak ničili, vyslýchali nebo zavírali. Ale když se přihlásila jako žena Ivana Medka, azyl také dostala. Díky tomu, že měli azyl, dostali podporu, jako kdyby byli nezaměstnaní. „Já jsem poznala, co to je být uprchlík, co to je žít z podpory, co to je být nezaměstnaný, to jsou všechno moc dobré zkušenosti... Najednou začínáte úplně znova. Ale bylo to také krásné, že jsme začínali znova. A začínali jsme spolu.“

Ve Vídni se Ivan Medek přihlásil do Hlasu Ameriky. „Hlas Ameriky jako oficiální americká vysílačka měl za úkol informovat svět o dění ve Spojených státech amerických. Takže aby vysílali zprávy o tom, co se děje v Československu, to byla spíše výjimka a to bylo třeba tam protlačit, bylo jim to nutno doslova vnutit.“ Ivan Medek díky kontaktům, které měl, přinášel aktuální zprávy o dění v Československu, že tam existuje odpor, že jsou tam lidé, kteří se snaží bojovat proti režimu, a jak se k nim ten režim chová.

Helena Medková si po třech měsících našla práci v hudební škole a později na konzervatoři města Vídně. Vídeň byla už tehdy mezinárodní město, a tak měla kolegy z celého světa. „Dokonce jsem spolupracovala s kolegou a v jeho třídě jsem já jediná byla Rakušanka, žáci byli z celého světa a kantor z Německa. Já jsem získala rakouské občanství, takže jsem se cítila hrdě, že jsem Rakušanka.“

Miláčku, na co myslíš? – Na změnu režimu

Kromě toho, že učila, pomáhala svému muži, který jel do ciziny s přesvědčením, že musí něco udělat pro situaci doma. Že doma už na to nemá ani možnosti, ani sílu. Takže navázal spojení s rozhlasovými stanicemi v zahraničí, udržoval spojení s chartisty v Praze a jejich materiály předával médiím a publicistům na Západě. „To znamená, že ty texty, vzhledem k technice, která v osmdesátých letech byla, jsme natáčeli na improvizované magnetofony připojené vlastně ilegálně k telefonu. A večer, když jsem přišla z práce, tak se to přepisovalo, rozmnožovalo, překládalo, strkalo do obálek a posílalo do různých redakcí a institucí.“ To mohl dělat i díky přátelům po celém světě, což byli částečně emigranti z mnoha emigrantských vln, kteří drželi pohromadě. Byli schopni věci organizovat a dát dohromady peníze, aby se mluvilo o Československu v zahraničí a aby se pomohlo lidem doma. „A ti všichni mysleli pořád na jednu věc. Já, když jsem se jako mladá žena zamilovaná do svého muže zeptala: ‚Miláčku, na co myslíš?‘, tak řekl: ‚Na změnu režimu.‘“ Pro změnu režimu dělali všechno, ale mysleli si, že se jí nedožijí.

Já jsem se pořád těšila

Změny režimu se nakonec Medkovi dožili. Společně jeli do Čech poprvé na Silvestra roku 1989. Na plese Charty 77, který se konal v kulturním domě na Smíchově, viděli kamarády, s nimiž byli po léta jenom v telefonickém kontaktu. Pamětnice poprvé viděla Václava Havla. A po svátcích se vrátili domů do Vídně. V Rakousku měli práci a domov, v Praze nic. „Takže všechno zůstalo při starém až do roku 1993, kdy zavolal do našeho vídeňského bytu pan prezident Havel, jestli by Ivan nenastoupil u něho na Pražském hradě v kanceláři prezidenta. Takže tam nastoupil a byl tam celých šest let jako kancléř.“

Helena Medková zůstala ve Vídni, kde měla svou práci. „Na mě tady nikdo nečekal. Začínat potřetí v životě znovu od nuly taky není legrace.“ Ivan Medek bydlel na Hradě, pamětnice ve Vídni a jezdili se vlakem navštěvovat. „Umíte si představit, jak to bylo krásné? Já jsem se pořád těšila. Já jsem se těšila do Prahy za ním a z Prahy jsem se těšila do své milované Vídně. A ve vlaku, co já jsem toho přečetla!“

Zpátky do Prahy

Na Silvestra 1998 skončila práce Ivana Medka na Pražském hradě. Našli si malý byt na Letné, ale pamětnice stále zůstávala ve Vídni. Byla o dvacet let mladší, začala pracovat pozdě a nevěděla, jestli bude mít vůbec nějaký důchod. Teprve když manžel onemocněl tak, že potřeboval její pomoc, přestěhovala se v roce 2003 do Prahy.

Jednou tak seděla vedle svého manžela v jejich letenském bytě, četla časopis a říkala si, že by ještě ráda něco dělala a že by ji bavilo překládat z němčiny do češtiny. Když odjížděla do Německa, měla už státnice z němčiny a v Rakousku získala praxi. Navíc několik let překládala deníky českého sochaře Zbyňka Sekala, který žil také v emigraci ve Vídni a Medkovi se s ním přátelili. Ten, když zemřel, zanechal své manželce kufr plný deníků, jež si psal od padesátých let až do své smrti česky. Čeští kunsthistorici chtěli zpracovat Sekalovu pozůstalost a zajímalo je, co se v denících píše. Jenomže jeho žena byla Rakušanka a česky neuměla. „Protože ona je moje přítelkyně, tak mi důvěřovala a já jsem ty deníky pro ni doslova několik let překládala do němčiny, což jsem si mohla troufnout, protože jsem věděla, že je to jenom pro ni.“

Když se svěřila se svým přáním překládat manželovi, reagoval slovy: „Nikdy překládat nebudeš, protože to dělají vzdělaní a chudí lidé a ty jim nebudeš brát chleba.“ Napsala tedy do jednoho časopisu, že by pro ně ráda překládala zdarma. Překlady četl její kamarád, líbily se mu, a nabídl proto pamětnici, aby překládala pro nakladatelství Vyšehrad. S radostí přijala. Kromě toho překládá pro hudebníky, což navazuje na její první povolání.

Helena Medková žije po manželově smrti v roce 2010 v jejich letenském bytě a nadále se věnuje překládání. „Zaplať pánbůh, co jsem se v životě naučila, to mohu použít. Jsem za všecko vděčná, ale moc. Protože jsem toho dostala, ani nevím jak. Zaplať pánbůh. Hodné rodiče, hodného muže, zaplať pánbůh zdraví i krásnou práci.“