Hana Mařanová

* 1929

  • „Šatenka, to byl poukaz, něco jako potravinové lístky. To byl kus papíru, na kterém bylo napsáno, na kolik metrů jaké látky máte nárok. Ale to jste musel vybrat! Když jste to nevybral, tak to propadlo. A šatenky byly dlouho, byly ještě v roce 1952 až 1953. Ženy musely umět šít, protože konfekce byla nekvalitní. Když pak zavřeli živnosti, tak nebyl, kdo by to ušil. Nebyly švadleny. Tak mě to naučila nouze, šít hlavně na děti. Známá mi to nastřihla, já to ušila a bylo.“

  • „To bylo dost brzo na začátku války. Tatínek se mě ptal, jestli jsem někomu říkala, že posloucháme Londýn, a já říkala, že ne. Až pak jsem doznala, že jsem to řekla jednomu děvčeti. A tatínek říkal, že nebýt pošty, byl by z toho koncentrák. Protože to udání nebylo doporučeně, tak to na té poště stopili. Ono se vědělo, že jeden udavač tam je, ale ten by se k tomu podruhé nepřihlásil, když se nepodepsal. Bylo to nepodepsané a na základě dobrých pracovníků pošty to dobře dopadlo. A kromě toho měl tatínek ještě jeden malér, chyběly mu potravinové lístky. Maminka, když prodávala, tak každému přidávala. Ono stačilo tam pět deka a tady pět deka a za nějaký čas toho bylo víc. Tatínek s hrůzou zjistil, že mu chybí asi pět kilo margarínu v těch potravinových lístcích. Za to byl také koncentrák. Tak jel za jedním šikovným vesnickým obchodníkem, který mu je sehnal.“

  • „To byla hrůza, jak se lidé měnili před očima. Někoho jste dobře znal, a teď najednou byl ten člověk jiný. Začaly mu tak divně svítit oči. Pořád běhali po schůzích. Pak přišlo shromáždění na Staroměstském náměstí s Gottwaldem. Mohu potvrdit, že lidé na tom náměstí nebyli z Prahy. Byli to lidé navezení z celých Čech, hlavně z Kladna. Náš závod stál téměř naproti Masarykovu nádraží, a tak jsme dobře viděli, jak celé proudy zástupů chodily Havlíčkovou ulicí a dále Celetnou na Staroměstské náměstí. Ptala jsem se u nás hlavního soudruha, jestli tam také nebudeme muset jít, protože jsme v té době museli chodit na kdejaké shromáždění, aby tam byli lidé, lidově řečeno – roští. A on mi řekl, co si myslím, že tam mohou jít jen prověření lidé, že za náš závod tam půjdou jen čtyři lidé. A to nás bylo několik stovek zaměstnanců! Bylo vidět, že tam byla společnost, která se tam sešla po velkém prověřování a uspořádání.“

  • „Ale co bych k tomu únoru... že se tvrdí, anebo já nevím, kdo to začal, nějaký špinění českýho národa, že jednou křičí pro Beneše a jednou pro Gottwalda, to je nesmysl. Na tom Staroměstským náměstí bylo moc málo Pražanů. Já jsem pracovala v Praze v podniku Ferra, byl to národní podnik v Havlíčkově ulici proti Masarykovu nádraží. Tam jsou balkony a já tam stála na balkoně ještě s jednou kolegyní a dívaly jsme se, jak proudy lidí jezdí vlakem a chodí tou Havlíčkovou ulicí, přes Poříčí Celetnou na Staroměstské náměstí. Tam byla spousta navezených horníků, hutníků a já nevím, komunistů z celé republiky, aby tam byli jejich lidi. My jsme měly strach s tou kamarádkou, s tou Jiřkou, říkám: ‚Taky budeme muset jít dělat roští,‘ a to jsme nechtěly. Tak jsem se opatrně ptala toho našeho hlavního soudruha: ‚A my půjdeme taky?‘ A on mi řekl: ‚Prosím tě, co si myslíš, tam přijdou jen prověření soudruzi, za náš závod půjdeme jen čtyři.‘ Tak mi došlo, že tam nebyli Pražáci, ale komunisti navezený z celý republiky. Oni se báli, aby tam nebyla nějaká mrzutost.“

  • „Na mýho tatínka přišlo udání pro poslech zahraničního rozhlasu. A to byla tenkrát smrt. A tak jedině díky dobrým lidem na poště, že to nepřišlo, nebylo odesláno doporučeně, tak oni to stopili, prostě na poště. A tím se to... Ale tatínkovi to řekli, aby o tom věděl. Protože se mě tatínek tehdy ptal, jestli jsem někomu neřekla, že posloucháme zahraniční rozhlas. Vím, že já jsem to stejně uměla, já jsem si ho stejně pustila, když mi to tatínek zakazoval. Lidice, Ležáky, z Lidic to byla úplná hrůza! Vzpomínám si, jak babička plakala a volala na mě: ‚Pusť si rádio!‘ Tak jsem si pustila rádio, já dodnes vím, kde to rádio stálo tam v té naší kuchyni. Akorát končilo: ‚... kdo by věděl, a neoznámil, bude zastřelen s celou svou rodinou, opakuji, bude zastřelen s celou svou rodinou.‘ No to byla hrůza, to se ani nedá říct.“

  • „Bohužel, jak to dopadlo, tak to dopadlo. Mnichov je skutečně veliké trauma. Vyčítají Benešovi, že Mnichov byl jeho největší trauma, to bylo asi trauma nás všech. Moje sestra, o dva roky mladší, kdykoli potom, ještě v dětství, slyšela ty zvuky z Vyšehradu, tak říkala: ‚Tohle je Mnichov.‘ Protože ta znělka zněla celým dnem a čekalo se na projev prezidenta Beneše. A byl u nás strýc na návštěvě, byli jsme v tatínkově kanceláři. A to bylo, proč ten Beneš nepromluví, proč už nepromluvil. Celý den byla nervozita, já byla pod malým stolečkem skrčená, jako dítě desetileté. Nebylo mi celých deset, když byl Mnichov, a bylo mi něco víc než deset, když přišli Němci. Tak konečně promluvil, některá slova si ještě pamatuji, že jsme zůstali osamoceni, že se prostě nedá nic dělat. Kupodivu byli rodiče a všichni rozumní, že se skutečně nedalo nic dělat, protože by to byla jatka. To se nedalo, jakmile nás Anglie, Francie opustily, tak se s tím nedalo nic dělat. A veškeré výtky na prezidenta Beneše jsou naprosto bezpředmětné. No potom patnáctý březen, to si pamatuji, ošklivé počasí, padal sníh. Babička plakala. My děti jsme na to koukaly jakoby nic a jen jsme si říkaly, že ti Němci nejsou tak zlí. Nebyli zlí, oni se utábořili na náměstí, motorka vedle motorky. A dělali tam polévku a rozdávali ji lidem. Ale lidi nechodili. Lidi nechodili, nic si od nich nevzali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litoměřice, 29.05.2021

    (audio)
    délka: 42:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Ústí nad Labem, 13.07.2021

    (audio)
    délka: 01:26:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My jsme se těch komunistů báli a moc jsme s nimi nemluvili

Hana Mařanová v kroji, rok 1936
Hana Mařanová v kroji, rok 1936
zdroj: Hana Mařanová archiv

Hana Mařanová, rozená Arnoldová, se narodila 24. ledna 1929 v Libáni v okrese Jičín. Otec vlastnil železářství a maminka pomáhala otci v obchodě. Pamětnice byla od dětství členkou Sokola. Mnichovskou dohodu vnímala rodina jako trauma. Během války babička Hany Mařanové pomáhala tajně židovské rodině v sousedství. Otce Hany Mařanové v roce 1941 kdosi udal za poslouchání zahraničního rozhlasu. Hrozbu trestu smrti zažehnali Češi pracující na poště, kteří udání neodeslali. Po válce Hana vystudovala obchodní školu. V roce 1946 nastoupila jako samostatná korespondentka do národního podniku Československé hutě podnik Ferra Praha. V roce 1950 se přestěhovala do Jičína, kde nastoupila v podniku Jednota Jičín jako sekretářka. Vdala se v roce 1951 za vojáka z povolání, Miloše Mařana. S manželem žila postupně v Jincích, Písku, Mariánských Lázních a v Litoměřicích. Narodily se jí dcery Hana (v roce 1955) a Helena (v roce 1961). Pracovala v okresní litoměřické knihovně a v kulturním středisku. Ovdověla po téměř sedmdesáti letech manželství v roce 2020. V roce 2021 žila v domově seniorů v Litoměřicích. Pamětnice mohla být natočena díky podpoře města Litoměřice.