Anna Malášková, roz. Pajerová

* 1921  †︎ 2011

  • „Jak už byl ,Poloněmec‘, tak měl u nich veliké výhody. To byl opravdový ten Volksdeutsche, že? Takže oni mně říkali, že já jsem asi Volksdeutsche. Já jsem říkala: ,V žádném případě.‘ - ,Pajer, Pajer, to je německy? Deutsche Familienname?‘ - ,V žádném případě. Já nejsem Bajer [Bayer], jo, ale Pajer.‘ Já jsem měla Pajer česky psané a náš tatínek byl z Českomoravské [Vysočiny].“

  • „Takže jsem měla strach, že mně řekne, že mě někde u nějakého výslechu viděl. Tak to by bylo opravdu zlé. Tam se strašně těch banderovců báli. A oni hned na druhý den přišli k mému bratrovi, ten byl mlynář, aby udělala švagrová snídani. Švagrová byla Češka a můj bratr tak jako já, že jsme byli poloviční, protože maminku jsme měli Polku a tatínka Čecha. Oni měli, ti banderovci, ruce od krve. Bratr jim dával do mísy vodu a říkal jim: ,Pomyjte ruky.‘ A oni mu řekli: ,Netřeba, bude nám lépe to jídlo chutnat z rukou umočených v polské krvi.‘ Oni [byli] v té době strašně proti Polákům.“

  • „Už byla poprava, v popravčí četě je jich nějakých sedm. Část jich míří na hlavu a část na srdce. Takže smrt nastane okamžitě. A on [odsouzený Maďar – pozn. autora], když už k tomu šel, připoutali ho k nějakému sloupku, říkal mužovi: ,Prosím Vás, byl byste tak hodný, modlete se se mnou otčenáš.‘ Tak už se s ním modlil otčenáš. A potom muž dlouho v noci nemohl spát. Tak mě cloumal za ruku: ,Jak dlouho budu soudit, nikoho neodsoudím k trestu smrti. Pánbůh člověka stvořil a ten jediný má právo ho odtud odvolat. Já bych to nikdy už [neudělal].'“

  • „V té době narukovali do armády volyňští Češi. Já jsem tak trochu, tak skoro. Můj bratr narukoval. Já jsem říkala: ,Já nepůjdu do české armády, když tak půjdu do polské.‘ Naše maminka byla Polka, já se víc cítím [být] Polka, chodila jsem do polské školy a všechno. A můj bratr říkal: ,Ne, já jsem Čech, já jdu do české.‘ A já jsem za bratrem jela, oni rukovali právě v tom Rovně. To je teď krajské [město] Rovno, asi sto tisíc obyvatel.“

  • „... že by byli rádi, kdybych se s nimi ještě jela rozloučit. Tak jsem jela na ten jejich Dvorzec Gdaňský a vůbec se nedalo ani vyjet. To se až dlouho, až skoro večer se odjíždělo z Varšavy. No a za tři dny jsme ujeli sedmdesát kilometrů. Za tři dny. Takže vždycky to popojelo, zase stálo a zase bombardovali. Házeli i na ten vlak přímo. Takže potom ten velitel vlaku řekl, aby si lidi vystoupili a odešli. No kam? To byla hrozná situace, protože vyšli jsme z toho vlaku, různé menší a větší skupiny, a všechno se to [hrnulo] na východ. Protože měli nějakou představu, že tam to bude určitě dobrý. Ale ono to nebylo ani tam na tom východě [dobrý].“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, Ústřední vojenská nemocnice, 21.10.2010

    (audio)
    délka: 03:44:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Cítila jsem se více Polkou než Češkou

Rymanów Zdrój, listopad 1944; svatební fotografie Anny (Hany) Pajerové a Jana Maláška
Rymanów Zdrój, listopad 1944; svatební fotografie Anny (Hany) Pajerové a Jana Maláška
zdroj: archiv Anny Maláškové, převzato od dcery Anny Zaloudek

Podporučice v.v. Anna Malášková, roz. Pajerová, se narodila 21.ledna 1921 v Dubně na Volyni. Pocházela ze smíšeného polsko-českého manželství a již od raného dětství se cítila spíš jako Polka než Češka, a to i díky tomu, že navštěvovala polskou obecnou školu a poté polskou obchodní školu. V roce 1939 získala práci ve varšavské bance. Tou dobou se však již schylovalo k válce. Jakmile začala být Varšava v září roku 1939 bombardována, Anna spolu s dalšími známými uprchla směrem na východ. Přes Chelm se dostala zpátky na Volyň a za sovětské okupace tam vyučovala v obecné škole české a ukrajinské děti. Za německé okupace se zapletla do útěku z Volyně, za což byla v letech 1943-1944 vězněna v německém kriminálu v Dubně. Dne 23.4.1944 vstoupila do formujícího se 1. československého armádního sboru nejdříve jako spojařka a poté jako zapisovatelka polního soudu. Jak sama dodává, chtěla vstoupit do polské armády, ale okolnosti jí to nedovolily. Ještě na polském území se vdala za polního soudce Jana Maláška. Po válce se s manželem přestěhovala do Prahy, ale po komunistickém převratu v únoru 1948 byla celá rodina násilně přestěhována do Liběšic na Litoměřicku. V době natáčení bydlela v Praze, kde 1.7.2011 zemřela ve věku 90 let.