Olga Glierová

* 1932  

  • („Ten seznam jim musel někdo dát. Ten seznam vypadl esesákovi, když kopl mého bratra, ten spadl na zem a na té zemi byl ten lístek a on ho sebral.“) „Ten bratr se schoval u těch Oherů pod lavici a tam na něj děvečka hodila kabát. Tak ten můj bratr Drahomír zůstal. Jinak byl mezi nima asi taky. Protože tam byly jména každýho, koho měli vzít, a u každýho bylo... Já jsem ho konkrétně viděla jako děcko doma. Protože brácha ho doma měl, než se odevzdal. Třeba když poslouchal rozhlas, tak tam byla taková vlnovka, takový drátek. Kdo měl ten revolver, tak u něho tam byl malý revolver. Prostě tam byly značky, koho mají vzít. A jak ho ztratili, tak už brali jenom počet.“

  • „(Nám odešla) prasnice. Museli jsme ji zabít. Tak bylo vyuzený maso a všechno. A oni nám to všechno ukradli. Pobrali i prádlo. Maminka chtěla klukům v neděli dát čistý košile a oni vzali prádlo i ze skříně. A byla to válka, takže toho nebylo. Zůstalo tam jen pár kousků. Prostě si to do těch ruksaků vzali. Jim to bylo jedno, jestli tam dávají špek nebo tam dávají knihy. Ti kluci byli v tiskárně, takže měli různé výtisky. Tak knížky, to tam bylo pomaštěný. Říkám, brali s sebou všechno. Jak jsem byla děcko, nebyl to krásný pohled, co jsem viděla tu noc do toho rána.“

  • Tazatel: „Proč si myslíte, že došlo k tomu 18. dubnu, k tomu přepadení vesnice kozáckým praporem?“ O.G.: „Protože ti vlasovci tady chodili poslouchat zahraniční rozhlas k Pláničkům. U těch Marků se poslouchal ten zahraniční rozhlas. A tam chodili i ti partyzáni. Nebo chodili – sedělo se na příkopě. Bylo to v dědině. Byli si jistí, že tu není nikdo, a mezi nima byli ti Němci, ti esesáci a tady tito. Protože můj otec, když byla ta akce toho 18., tak ten pan Ohera byl postřelený a říká tomu vlasovci, že ho to bolí a že by chtěl cigaretu. A on mu říká: ,Trp! Včera jsi dal partyzánům chleba.‘ Takže den předtím oni s nima byli na tom poslouchání rozhlasu, ti vlasovci.“ Tazatel: „Vy si myslíte, že důvod přepadení kozáckým praporem byl i ten, že se tady ukrývala židovská rodina Wolfů?“ O.G.: „Určitě. Byli tady partyzáni, ale byli čtyři lidi, kteří denně chodili na procházku v noci k lesu. Možná by to bylo i bez těch Židů. Ale myslím, že to byla ta třešnička, jak se to říká.“

  • „Když to začalo, tak na dvoře nám bouchla pancéřová pěst. To jak tady z uličky po cestě jeli. A konkrétně ten Drahomír seděl na záchodě. Byl to suchej záchod a z toho záchodu se nemohl dostat domů, tak se plazil po zemi. Otec nebyl doma. Ten byl u těch Skopalů nahoře. Jak to začalo, tak začal zvonit zvon a sousedka paní Vrzalová bouchla na okno: ,Hoří! Hasit!‘ Maminka kluky nechtěla pustit. ,No musíme jít hasit, musíme jít pomoct.‘ Tak šli hasit. To bylo těch deset hodin. A vrátili se až ráno. Napřed přišel otec, ty, co byli starší padesáti let, tak pustili. Ptal se maminky: ,Kde jsou kluci?‘ - ,Hasí.‘ Tatínek se chytl za hlavu a říká: ,To je zlý.‘ Až je odvedli, tak potom se kluci vrátili domů. Toho druhýho (Zdeňka), ten seděl vedle lávky. Ale ten Drahoš byl zakrytý tím kabátem, tak se zachránil.“

  • „Tady byl všude klid. Střílelo se tam na vrchním konci. Tam postřelili tři ruský vojáky a jednoho zastřelili. Tak ten byl pochovaný u nás na zahradě. Pod takovou košatou hruškou u cesty s vojenskýma poctama. Dali jsme prostěradlo, tak byl zabalený do prostěradla. Žádná truhla nic. Nevěděli jsme a nevíme jeho jméno. Ten voják ležel u nás na zahradě dva roky. Osázenej byl květinama, měl dřevěnou ruskou hvězdu. Tu mu udělali občani Zákřova. Uctívali jsme ho květinami, které jsme tam dávali. Na tu mši svatou rožla se tam svíčka. No prostě uctívalo se to. Za dva roky ho vykopali a převezli do Olomouce. Nevíme jméno, nevíme nic. Tak jsme prožili osvobození.“

  • „Mezi těma zákopníkama se vytvořil takový oddíl partyzánů a dělali naschvály. Polámali krompáče a tak. Prostě kopali a nekopali. Ale dělali, museli, protože měli nad sebou dozorce. A mezi nimi se vytvořil oddíl. Ten velitel se jmenoval Juraj. To já vím jako z vyprávění, co se jako dělo. Až to skončilo a přestalo se dělat, ty zákopy, tak oni získali sedmnáct sovětských zajatců, kteří utekli při pochodu smrti z koncentračního tábora. Jeli někde vlakem a ten vlak, jestli nějak sabotovali, že z něho utekli, tak se ukrývali po chalupách a potom přešli k těm partyzánům. U nás ve stodole jich bylo taky pár schovaných. A moje maminka šla do stodoly a hýbala se tam sláma. Přišla vyjukaná, že tam někdo je. Otec ji chlácholil, že to jsou asi kočky, ale ten můj bratr Drahomír o tom věděl. Protože on je tam taky ukrýval. Pomáhal se strýcem Jendou Oherovým. Zásobovali je jídlem. Ta skupina potom navázala spojení s partyzánským oddílem Juraj a potom s partyzánskou skupinou Murzina z Valašska.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zákřov, 09.03.2011

    (audio)
    délka: 01:47:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Těch proč je hodně u celé té akce

Olga Glierová (Oherová) asi v roce 1950
Olga Glierová (Oherová) asi v roce 1950
zdroj: archiv pamětníka

Olga Glierová, roz. Oherová, se narodila v roce 1932 v Zákřově poblíž Olomouce. Ve třinácti letech se stala svědkem zákřovské tragédie. Vojáci 574. kozáckého praporu 18. dubna 1945 zatkli pro podporu partyzánů v obci 23 mužů. O dva dny později bylo 19 z nich zastřeleno a spáleno v lesní boudě u samoty Kyjanice. Její bratr Drahomír, který spolupracoval s partyzány, měl být mezi popravenými. Podařilo se mu schovat pod lavici, kde se zakrytý kabátem vyhnul zatčení. Jednomu kozáckému vojáku, který ho hledal, vypadl seznam. Ten obsahoval jména mužů, kteří měli být popraveni. Drahomír Ohera ho schoval k sobě a později odevzdal soudu. Dodnes není jasné, kdo seznam napsal. Po osvobození Zákřova měla rodina na zahradě dva roky pohřbeného neznámého sovětského vojáka. Po válce se paní Olga provdala za Antonína Gliera a až do důchodu pracovala v JZD. Dodnes stále žije v domě, kde v roce 1945 zažila zákřovskou tragédii.