Zachránil mě český soused. Příběh Kurta Kempeho, který unikl masakru v Postoloprtech

/ /
Vyznačení masových hrobů v Postoloprtech Kurtem Kempe. Foto: Paměť národa/archív Kurta Kempeho
Kurt Kempe vyznačil na mapě místa masových hrobů u Postoloprt. Foto: Paměť národa/archív Kurta Kempeho

Německé muže ze severočeských Postoloprt a blízkého Žatce čekala po válce hromadná poprava. Třináctiletého Kurta Kempeho vytáhl ze skupiny mužů český soused. Až později se Kurt dozvěděl, co přesně se 27. května 1945 v Postoloprtech stalo.

„Já jsem stál také u mužů. A pak šel kolem syn souseda z našeho domu, s puškou a rudou páskou na rukávě. On byl u takového spolku „revolucionáři“ nebo tak nějak si nadávali. Vzal mě a přeřadil k dětem. A dneska vím, že mi tím zachránil život. Protože jinak bych byl také u mužů,“ vzpomínal Kurt Kempe v rozhovoru pro Paměť národa na klíčový okamžik svého dětství. Ještě téhož večera 27. května 1945 byli všichni muži z Postoloprt popraveni.

„Veškeré postoloprtské mužské obyvatelstvo od třinácti do pětašedesáti. A ti jsou všichni u české školy. Tam byl vykopaný velký protitankový příkop, byl přibližně 40 m dlouhý, 5 m široký a 4 m hluboký. A do tohohle příkopu postříleli přes noc pět set lidí. To jsme ale v té době ještě nevěděli,“ uvedl Kurt Kempe.

Smrti unikl, ale čekaly ho několikaměsíční nucené práce, vyhnání z vlasti a hledání svých nejbližších s pomocí Červeného kříže. A dlouhé roky nejistoty a postupného zjišťování, co že se to na přelomu května a června roku 1945 v jeho rodných Postoloprtech vlastně stalo.

Nejistoty, která do značné míry přetrvává dodnes, protože o přesném průběhu a skutečném počtu obětí takzvaných postoloprtských masakrů se stále můžeme pouze dohadovat.

Pochody smrti přes Postelberg

Kurt Kempe přišel na svět v Postoloprtech roku 1932, do první třídy nastoupil v září 1938. Přestože byli oba rodiče Němci, poslali syna kvůli přízni zákazníků a úřadů do české školy. Ovšem už po pár týdnech přišel Mnichov, zábor Sudet, a Kurt se svými českými spolužáky musel přestoupit do školy německé. Postoloprty se ocitly na hranici Německé říše, hranice s protektorátem vedla od roku 1939 hned za řekou Ohří. Toho rodina Kempeových využívala, Kurtův otec totiž pracoval jako celník.

Pohlednice z Postoloprt (německy Postelberg) z konce 19. století. V roce 1930 měly Postoloprty 3 300 obyvatel, z nichž většina byla německého původu.
Pohlednice z Postoloprt (německy Postelberg) z konce 19. století. V roce 1930 měly Postoloprty 3 300 obyvatel, z nichž většina byla německého původu.

Když měl službu, posílal svoji rodinu načerno výhodně nakupovat do nedalekých Loun, jedna říšská marka se tehdy směňovala za deset protektorátních korun. V roce 1943 byl ovšem otec odvelen na frontu. Padl do sovětského zajetí a do roku 1949 pobýval v táboře na Sibiři. Rodina se s ním setkala až po odsunu v Německu.

Kurt si hrůzy války začal uvědomovat až na podzim 1944, kdy městem procházeli němečtí utečenci z východních oblastí, a v dubnu 1945, kdy v chladírně postoloprtského pivovaru přenocovali vězni z koncentračního tábora, kteří byli na pochodu smrti. Někteří z nich v Postoloprtech zemřeli.

„Můžu to přímo dosvědčit, protože jsem viděl, jak je hnali skrz město a jak se dostali do té chladírny. Protože jsme bydleli hned vedle, všechno jsme to viděli. Druhého dne je pustili ven, svítilo sluníčko. A oni trhali trávu a jedli ji,“ vybavil si Kurt Kempe zážitek, který dokazoval otřesné podmínky pochodů smrti. Tehdy jako dítě plně nechápal, co znamená být vězněn v lágru. Brzy se to měl dozvědět.

Volkssturm a shromáždění Němců v kasárnách

V posledních dnech války byl třináctiletý Kurt organizován v německé domobraně Volkssturm. Spolu s dalšími chlapci měl sledovat a hlásit příjezd cizích vojsk, byli „vyzbrojeni“ starými řeckými pistolemi a cvičným pancrfaustem. Městem projeli Američané, ale vrátili se na dohodnutou linii, čekalo se na Rudou armádu.

Náhodně projíždějící polní četníci naštěstí klukům zbraně zabavili a hodili je do městské studny, aby je s nimi nechytili Sověti a nezastřelili je. S domobranou byl konec.

Rudá armáda dorazila do Postoloprt 9. května, Kempeovým pomohlo, že bydleli v domě české rodiny, jak o tom náležitě informovala narychlo sepsaná tabulka na dveřích. Podle vzpomínek Kurta Kempeho Sověti znásilňovali ženy, ale jinak se chovali vcelku slušně, místním dokonce rozdávali jídlo.

Páska Revoluční gardy. Foto: Paměť národa
Páska Revoluční gardy. Foto: Paměť národa

V druhé polovině května se ale Rudá armáda z města stáhla a uvolnila místo průzkumné rotě 1. divize Svobodova 1. československého armádního sboru, která měla za pomoci místních Revolučních gard město „vyčistit od Němců“. V sobotu 26. května 1945 byli v budově místního soudu koncentrováni němečtí funkcionáři a nacističtí straníci. Již té noci slyšel Kurt střelbu.

V neděli 27. května se muselo do budovy místních kasáren shromáždit veškeré zbylé německé obyvatelstvo Postoloprt, včetně Kempeových. Odevzdávali dokumenty, cenné papíry, spořitelní knížky, šperky. Překvapivé bylo setkání s blízkým Kurtovým kamarádem, kterého coby polovičního Němce znal ze schůzí Hitlerjugend, teď stál ale mezi gardisty:

„Když jsme s matkou a sestrou přišli do kasáren, fungoval tam Gustl jako strážný. Říkal mé mámě: ‚Paní Kempeová, sundejte si náušnice sama!‘ Protože měl strach, aby jí nezpůsobil bolest.”

Postoloprtští muži stáli stranou v zadním traktu kasáren, zprvu byl mezi nimi i Kurt, život mu ale zachránil již zmíněný český soused, příslušník Revolučních gard. Zatímco ženy a děti musely pouze čistit kasárenské stáje a směly potom domů, muži ve věku 13-65 let v kasárnách zůstali. A Kurt slyšel druhou noc po sobě střelbu. Oficiálním zprávám, že jde o ohlasy bojů mezi sovětskými vojáky a tzv. werwolfy, se mu věřit nechtělo.

Postoloprtská bažantnice

Svoji domněnku, že byli postoloprtští muži postříleni, si mohl Kurt ověřit až po odsunu v Bavorsku, kde se setkal s náhodně přeživšími, či ještě později během návštěv svých českých spolužáků v šedesátých letech. Hned dva dny po masakru, v úterý 29. května, bylo totiž zbylé německé obyvatelstvo odvedeno do prostor někdejší schwarzenberské bažantnice.

Internační tábory pro Němce Na území Československa bylo zřízeno pro občany německé národnosti 1 215 internačních táborů, 846 pracovních táborů a 215 speciálních vězeňských zařízení, z nichž některé se nacházely v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů. Před organizovaným odsunem zde bylo internováno 350 000 Němců za účelem výkonu nucených prací. V táborech panovaly podmínky podobné těm v koncentračních táborech: internovaní dostávali minimální stravu, byli trýzněni, ponižováni a vražděni, ženy byly znásilňovány, děti a starci umírali hlady či kvůli nedostatečné lékařské péči. Od května 1945 do roku 1946 se počet obětí v táborech odhaduje podle Mezinárodního červeného kříže mezi 24 000 až 40 000. 

„Směli jsme mít skutečně jen tři kila zavazadel. Sice to nikdo nevážil, ale když někdo přišel s velkým batohem, hned mu ho zabavili. Ještě než jsme napochodovali do lágru, ještě na tržišti. A na tržišti také lidi hrubě tloukli, když někdo neběhal tak, jak chtěli,“ vzpomíná pan Kempe.

Bažantnice, někdejší místo sousedských slavností, sloužila od roku 1943 jako pracovní tábor pro vězně položidovského původu a manžele Židovek, kteří se spolu s válečnými zajatci podíleli na stavbě nedalekého vojenského letiště v Lišanech. Kurt za války věděl, že na místě je tábor, s jeho obyvateli ale do styku nikdy nepřišel, na práci byli odváděni zadním východem.

Za elektrické dráty tábora se tak podíval až po válce, kdy v jeho prostorách strávil přibližně měsíc, dalších devět měsíců potom v blízké Vidovli, kam byl s dalšími chlapci odveden na polní práce.

V postoloprtské bažantnici panovaly otřesné podmínky, sedmnáct baráků, podlouhlá společná latrína, hmyz. Vodu na pití a praní zajišťovaly dva potoky protékající někdejším parkem. K snídani a večeři sto gramů chleba a černá tekutina, k obědu polévka z bramborových slupek či řepy. Kempeovi měli štěstí v neštěstí – na práci si je vyžádali do svého zahradnictví jejich čeští sousedé, jejichž syn Kurtovi již jednou pomohl. Pracovali u nich jen na oko, zato dostávali sem tam najíst.

„A v postoloprtské bažantnici byl také jeden větší masový hrob, to byli ti muži od soudu, asi padesát osob. A my tudy vždycky chodili na práce a divili se, že to tam tak děsně smrdí, v tomhle úseku silnice. Byl tam takový kopec hlíny zakrytý maskovacími sítěmi. A protože ten smrad byl skutečně bestiální, když jsme chodili okolo, nesměli nás potom odevzdávat nebo vyzvedávat u hlavního vchodu, ale u druhého vchodu u hřbitovních schodů.“

Pravdu o příčině zápachu se Kurt Kempe dozvěděl až po odsunu do Německa.

Na počátku června 1945 byli do Postoloprt přivedeni muži z nedalekého Žatce, kteří byli též postříleni. Z velké části jsou podle Kurta Kempeho pohřbeni v jiné bažantnici, v blízkých Levonicích. On sám tou dobou pobýval v postoloprtském táboře, ale po válce se seznámil se svědkem a přeživším Richardem Rosnerem.

Ten si jako jeden z mála zachránil život tím, že v době poprav coby zručný radioamatér pomáhal budoucímu postoloprtskému starostovi opravovat radiopřijímače zabavené Němcům. Kempe s Rosnerem po roce 1968 společně navštěvovali Postoloprty a snažili se identifikovat místa hromadných hrobů.

Nucené práce ve Vidovli a odsun přes Žatec

Po čtyřech či pěti týdnech pobytu v postoloprtské bažantnici byl Kurt spolu se skupinou přibližně stejně starých chlapců odveden na polní práce do nedaleké Vidovle, s matkou a sestrou se měl setkat až po odsunu v Bavorsku. Podmínky ve Vidovli byly o něco lepší než v bažantnici, polní práce umožňovaly sem tam se dostat k nějaké potravě. Chlapci museli v prvé řadě zavlažovat blízká pole, pumpovali a nosili vodu, a to i tehdy, když byli nemocní. Když je hlad donutil ukrást něco z polní úrody, byli biti.

„Snad nikdy se náš národ neprovinil jako po osvobození z hitlerovské poroby. Jako divoké šelmy se mnozí z nás vrhli na cizí majetek a násilnými činy klesli na úroveň těch, kdo nás předtím vraždili,” uvedl křesťanský humanista a sociální pracovník Přemysl Pitter, který se jako člen sociální komise při Zemském národním výboru zasadil o zákaz umisťování v internačních táborech osob mladších čtrnácti let (přijat byl 18. října 1945). Za péči o německé děti z internačních táborů na zámcích u Prahy byl z komise vyloučen a v českém tisku tvrdě kritizován.

„V únoru byla pořádná zima, a my museli nastoupit jednoho rána před toho nového majitele, Čecha. Už nevím, z jakého důvodu, údajně někdo něco ukradl. Oblečení, které jsme měli na sobě – já měl například takový vojenský fráček a vojenské kalhoty a dřeváky a v těch dřevácích byla díra. A ono sněžilo a mrholilo a my stáli tři hodiny venku na dvoře. Omrzl mi palec u nohy a taky nos. Ale to bylo to menší zlo,“ říká pan Kempe, který neopomene zdůraznit, o co lépe mu bylo ve Vidovli než v postoloprtské bažantnici.

Na chlapce dohlížel ruský voják, zřejmě sám bývalý zajatec, který k nim projevoval jistou shovívavost. Potají chlapcům navyšoval skrovné příděly potravy, Kurtovi dokonce sem tam dovolil navštívit babičku v nedaleké Bitozevsi. Po devíti měsících nucených prací byl Kurt v březnu 1946 převezen do shromažďovacího střediska ve škole v Žatci, odkud po přibližně dvoutýdenním pobytu putoval v otevřeném dobytčáku tři dny přes Cheb do Bavorska.

Odhady počtu obětí se různí

Američtí vojáci v Německu nejprve transportované odvšivili a rozdali jim slušné oblečení, pro Kurta první po dlouhých měsících. Měl štěstí, že ho s pomocí Červeného kříže brzy našel jeho strýc, který později dohledal i Kurtovu matku a sestru. V roce 1950 se vrátil ze sovětského zajetí také otec, rodina tak byla opět pohromadě.

Kurt Kempe na setkání postoloprtských rodáků v Lichtenfelsu (zcela vlevo) v roce 1947. Jedná se o jeho jedinou fotografii z dětství. Foto: Paměť národa
Kurt Kempe na setkání postoloprtských rodáků v Lichtenfelsu (zcela vlevo) v roce 1947. Jedná se o jeho jedinou fotografii z dětství. Foto: Paměť národa

Ještě předtím, v roce 1947, se ale Kurt zúčastnil setkání postoloprtských rodáků v bavorském Lichtenfelsu. Tam si  vyslechl z první ruky svědectví přeživších mužů, kteří byli jako zranění vhozeni do hromadného hrobu v protitankovém příkopě. Až tehdy pochopil hrůzné rozměry postoloprtské tragédie. Na tomto setkání také pozůstalí sestavovali seznamy pohřešovaných osob, kterých by mělo být pouze z Postoloprt celkově asi 1 600.

Pan Kempe tedy zpochybňuje oficiální údaje o počtu obětí masakrů, kterých bylo během exhumací v roce 1947 identifikováno pouze 763. I odhady historiků jsou ale podstatně vyšší než toto číslo. Z lichtenfelského setkání si Kurt odnesl také fotografii sebe se skupinou chlapců, které znal ze statku ve Vidovli – jedinou fotografii, kterou má z dětství.

Masakr s názvem "Události"

Na radu strýce se Kurt Kempe v Bavorsku vyučil truhlářem, v roce 1957 se oženil, postavil dům, má tři děti. Postoloprty navštívil poprvé v roce 1968, od té doby tam byl vícekrát. Navštěvoval přátele a spolužáky, pídil se po detailech poválečných událostí. Manžel někdejší české sousedky mu dokonce v roce 1988 obstaral český rodný list, který potřeboval kvůli svatbě syna.

Kurt Kempe v roce 2019 při natáčení pro Paměť národa.
Kurt Kempe v roce 2019 při natáčení pro Paměť národa.

Kurt Kempe má teď české rodné listy dokonce dva – ten starší mu nechala ještě v roce 1945 vystavit v jeho nepřítomnosti nevlastní babička. Tu ale v roce 1947 odsunuli do sovětské okupační zóny Německa, pozdější NDR, a k dokumentu se proto dostal až po pádu železné opony. Navštívil i desítky let zanedbávaný hrob svých prarodičů v Bitozevsi (ironií osudu mu v roce 1995 poslaly místní úřady do Německa upomínku za neplacené hřbitovní poplatky).

Do Postoloprt by se dnes již vrátit nechtěl – nesmířil se s tím, že si místní masakry na Němcích nedostatečně připomínají. Kasárna byla nedávno zbourána, v bažantnici je sportoviště a ani upomínkový nápis na místním hřbitově („Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945“) nepovažuje pan Kempe za dostatečný. „Co si tak představíte pod pojmem událost?“ ptá se sugestivně.

Památku obětí připomíná na hřbitově v Postoloprtech pamětní deska až od 3. června 2010. Instalována byla po mnohaletých diskusích a masakr je na ní nazván událostmi. Foto: Český rozhlas
Památku obětí připomíná na hřbitově v Postoloprtech pamětní deska až od 3. června 2010. Instalována byla po mnohaletých diskusích a masakr je na ní nazván událostmi. Foto: Český rozhlas
Další příběhy z konce války najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!