Ludmila Vondráčková

* 1933  

  • „Poslední roky války přechovávali naši parašutisty a partyzány. Bylo to složité období. Nechtěli to přede mnou říct, mysleli si, že jsem ještě (malá), abych to někomu nepověděla. Já jsem to stejně věděla, protože se pořád vařilo strašně moc jídla, a najednou všechno zmizelo. Ale nepřiznala jsem se, že to vím. Vydrželo to bez prozrazení až do konce války.“

  • „Stalo se, že Malý postřílel lidi v Babicích, tři funkcionáře na schůzi. Moje bratry si postavil venku jako stráž a šel tam s panem Mityskou. A když tam udělali masakr, přišli v noci do Cidliny za tatínkem a říkali mu, co se stalo. Já jsem u toho nebyla, ale skrze dveře jsem slyšela, jak tatínek říká: ,To se nemělo stát!‘ Asi mu už docházelo, že není něco v pořádku. Tatínek proti těm (zabitým) lidem nic neměl, naopak s řídícím Kuchtíkem se dobře znal. Potom odešli, že se musejí ukrýt. (Malý) vzal mé bratry a pana Mitysku a odvedl je k Bolíkovicím do žitného pole. Nevím, proč do obilí, to není žádný pořádný úkryt.“

  • „Byla jsem u Stehlíků. Už když se ráno rozednívalo, slyšela jsem, že něco přijelo. Podívala jsem se z okna, zastavil autobus, rozevřely se vepředu i vzadu dveře a vyskákalo strašně milicionářů. Autobus byl z Jihlavy, během jedné noci, tak rychle tam byli. Obsadili barák, mne našli samozřejmě hned, když jsem byla v pokoji. Postavili mne ke stromu, jeden mne hlídal se samopalem, druzí prohledávali barák. Tátu hned nenašli, byl schovaný někde v seně, našli ho až odpoledne. Od Stehlíků mne odvezli do Želetavy do školy, kde mne vyslýchali. Jenže já toho moc nevěděla, jen kam mne zavedli a co mi řekli. Vůbec jsem nevěděla, že táta dělal odboj proti komunistům, což byla pravda. Takže jsem nic nemohla prozradit. Ze Želetavy mne odvezli do Jihlavy do vyšetřovací vazby, kde jsem byla dva týdny až do 14. července (1951). Odtud mne dovezli na práci na státní statek do Ploskovic u Litoměřic.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Klatovy, 11.07.2012

    (audio)
    délka: 02:25:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodina musí zmizet ze světa

Dobový portrét
Dobový portrét
zdroj: archiv pamětnice

Ludmila Vondráčková, roz. Plichtová, se narodila 26. listopadu 1933 v Šebkovicích, okr. Třebíč. Studovala hospodyňskou, později zemědělskou školu v Jaroměřicích nad Rokytnou. Jejím otcem byl Antonín Plichta, soukromý zemědělec, který se za druhé světové války zapojil do domácího odboje, založil partyzánskou skupinu Lenka - JIH a ukrýval parašutisty z výsadku Spelter. V období třetí republiky byl politicky činný v lidové straně. Po únorovém převratu roku 1948 se otec a bratři Stanislav a Antonín zapojili do třetího odboje. Bohužel, navzdory varováním uvěřili údajnému odbojáři Ladislavu Malému a začali s ním spolupracovat. Role Ladislava Malého není zcela jasná, vystupoval jako agent CIC, který v Československu organizuje domácí odboj, ale pravděpodobně byl i agentem-provokatérem Státní bezpečnosti. Dne 2. července 1951 Malý spolu s Antonínem Mityskou zabil v tamní škole tři funkcionáře místního národního výboru v Babicích. Bratři Plichtové mezitím hlídali před školou. Po činu se ukryli v žitném poli, kde byli tentýž den dopadeni. Při přestřelce byl zabit bratr Antonín a bratr Stanislav byl těžce raněn, po zranění ochrnul, roku 1953 byl pak odsouzen k trestu smrti a popraven. Celou dobu jeho sestra s matkou nevěděly, že žije. Ladislav Malý měl být podle oficiální verze KSČ také zabit v žitném poli, pamětnice jej ale po několika letech potkala a poznala v Litoměřicích. Vraždy komunistických funkcionářů (případ Babice) byly vládnoucí mocí využity k rozsáhlému zásahu proti katolické církvi (Malému pomáhali někteří faráři) i proti soukromým zemědělcům na Českomoravské vrchovině. První ze soudních procesů k babickému případu se konal již 12. července 1951, k trestu smrti byl odsouzen také otec pamětnice Antonín Plichta st., který o plánech Malého nevěděl a s vraždami nesouhlasil. Popraven byl také Antonín Mityska a dalších pět osob. Ludmila Plichtová byla s matkou vystěhována z Šebkovic, s dalšími ženami, jejichž muži byli uvězněni, byly odvezeny na státní statek v Ploskovicích u Litoměřic, kde musely pracovat. Veškerý majetek jim byl zabaven. V Trnovanech, kde pracovala, se Ludmila seznámila se svým budoucím manželem a po svatbě roku 1955 společně odešli do Klatov, kde pamětnice pracovala v zemědělství a později v mlékárně. Končila jako fakturantka, za normalizace jí bylo povoleno večerně vystudovat ekonomickou školu. Její matka Ludmila Plichtová st., která byla rodinnou tragédií velmi zasažena, žila až do své smrti u paní Vondráčkové.