Pražané si leteckých poplachů na konci války příliš nevšímali. Houkání sirén vnímali jako signál, že spojenci letí bombardovat Německo. 14. února 1945 však bomby dopadly na Prahu.
Ve středu 14. února 1945 byl v Praze krásný slunečný den, shodují se pamětníci. Děti školou povinné si užívaly volnější režim, který bychom dnes nazvali distanční výukou: protože školní budovy byly převážně obsazené německými vojáky nebo sloužily jako lazarety, učitelé pouze zadávali domácí úkoly. Okolo poledne si tak většina dětí hrála venku anebo spěchaly domů na oběd.
Venku byla také jedenáctiletá Hana Ryšánková. Bydlela na Vinohradech na rohu Třebízského ulice a vypravila se za kamarádkou Věrkou, která žila s rodiči pár kroků odtamtud, přímo v Riegrových sadech, v domku určeném pro ubytování zahradníků. „Měly jsme tam eldorádo, mohly jsme si dělat, co jsme chtěly. Nechala jsem si kabát u nich v bytě šly jsme si hrát na louku. Pak přišel její tatínek, zahradník, a říkal: ,Oběd je na stole.’ Věděla jsem, že už musím domů. Šla jsem si do bytu pro ten svůj kabát.“ Vtom se ozvaly první detonace.
Hana Ryšánková, později provdaná Lamková, si pamatuje, že předtím houkala siréna na znamení leteckého poplachu. „Ale to jsme nevnímali, to bylo na denním pořádku. Do sklepa nikdo nechodil.“ Stejnou zkušenost - tedy poněkud lehkomyslné ignorování výstražných sirén - potvrzuje i mnoho dalších Pražanů.
Například divadelník Jiří Suchý, tehdy třináctiletý chlapec, Paměti národa svěřil, že namísto do krytu vždycky utíkal na půdu a pozoroval letadla vikýřovým oknem. Přelétající letadla spíše než strach vzbuzovala sympatie, protože všichni měli za to, že míří za bombardováním cílů v Německu. „Vždycky jsme měli strašnou radost. Utíkali jsme s tatínkem k oknu, dívali jsme se, jak letí ty malý stříbrný hvězdičky na nebi, a říkali jsme: ,Už zas letí na Drážďany,’“ vzpomínala stejně stará Růžena Černá.
Jenže čtrnáctého února to bylo jinak.
Bramborové knedlíky plné střepů
Podle historiků došlo k navigační chybě: letci se domnívali, že jsou kdesi nad Drážďanami, ve skutečnosti však začali shazovat pumy na Prahu. Mnoho pamětníků vzpomíná na moment, kdy se pro ně slunečné středeční poledne změnilo v peklo výbuchů a kouře. Jedenáctiletý Miroslav Čvančara v té chvíli vozil mladší sestru v kočárku po dvoře. Jeho otec se vykláněl okna a spokojeně sledoval spojenecká letadla na obloze. Povšiml si, že se z nich něco sype k zemi. „Jé, hele, oni házejí nějaký balíky. To budou letáky, co?“ podotkl. Vtom se ozvaly rány a dunění.
Podobný moment prozření zažila i Věra Pohlová, která studovala sociálně zdravotní školu: „Šla jsem Ruskou ulicí do našeho internátu. Zakláněla jsem hlavu a dívala jsem se na to úplně modré nebe, po kterém pluly ty krásné rybičky. A teď z nich začaly padat takové malilinkaté drobečky.“ Ještě dřív, než uslyšela první detonace, viděla v dálce stoupat kouř.
Hanu Ryšánkovou jsme opustili v Riegrových sadech ve chvíli, kdy si šla do kamarádčina bytu pro kabát. Když se ozvaly výbuchy, zůstala v bytě sama. Kamarádka Věrka s rodiči utekla do prádelny, která sloužila jako kryt.
„Napresovala jsem se mezi skříň a stěnu do takové mezery, jako když kočka v nebezpečí vleze do nejužší díry. Pamatuji si, že jsem se modlila, ačkoli normálně moje náboženské city nebyly nijak intenzivní.“
Tlaková vlna rozbila v kuchyni všechna okna a střepy vlétly dovnitř. „Na stole stydnul nachystaný oběd, bramborové knedlíky se zelím. Talíře byly plné střepů a hlíny, protože v parku všude lítaly šutry a zemina.“
Stejnou vzpomínku popisuje hudební publicista Jiří Černý, tehdy devítiletý chlapec: „Najednou to třísklo, byt byl plný skla. Na stole čekal oběd, moje oblíbené jídlo, nudle s mákem. A najednou jsem v těch nudlích měl samé střepy.“
Křičela jsem na maminku, že Jára je mrtvý
Skromné protektorátní jídlo, bramborové šišky, se v té chvíli chystalo na stůl také v rodině třináctileté Anny Šaršounové, která s rodiči a sourozenci bydlela ve Václavské ulici na Novém Městě. „Vtom to bouchlo, se mnou to hodilo na zem, a jak jsem byla zvyklá z baletu, vyskočila jsem s rozpřaženýma rukama. Všude byla tma, sedal prach. Volala jsem na maminku, kde je Mireček, a ona řekla, že se nemám bát, že ho má v náručí.“ Jenže nejmladší bratr, sedmiměsíční Mireček, byl v té chvíli už mrtev - dostal zásah střepinou přímo do hlavičky. Úder do hlavy dostal také další z mladších sourozenců, pětiletý Jára, který v té chvíli ležel v bezvědomí na zemi.
„Křičela jsem na maminku, že Jára je mrtvý. Vtom přiběhl starší bratr z práce, po suti vyšplhal do okna a odnesl Járu do ložnice. Tam se ujistil, že Jára žije, nahmatal mu tep.“
A tím rodinná tragédie ještě neskončila: desetiletá sestra Irenka při dopadu bomby přišla o zrak. Seděla u stolu, čekala na oběd a sklo z rozbitého nádobí jí zasáhlo obě oči.
Malý Jára se nakonec uzdravil, přestože mu lékaři nedávali mnoho nadějí. Nevidomá sestra Irena se stala profesorkou klavíru. Sama Anička se z následků výbuchu, který jí roztrhl tvář a vyrazil zub, léčila celé roky: „Ještě po letech mi vyndavali z těla střepiny.“
Němečtí vojáci hasili spolu s Pražany
Hana Ryšánková měla mnohem větší štěstí, v kuchyni domku v Riegrových sadech přežila nálet bez úhony. Vzpomíná, že dunění bomb trvalo jen dvě či tři minuty: „Pak se rozhostilo naprosté, děsivé ticho. Jenom foukal vítr a viděla jsem, jak se na tyči od záclony posunují takové ty kroužky. A všechno kolem bylo zdevastované.“ Do domku se z prádelny vrátila rodina její kamarádky a Věrčin tatínek ji přes Riegrovy sady doprovodil domů. „Hrozil pěstí na budovu sokolovny, kterou nálet nezasáhl. Tam byli totiž ubytovaní Němci. Později jsem se ale dověděla, že tihle němečtí vojáci ze sokolovny zachránili celou Polskou ulici. Uhasili všechny vznikající požáry. Bylo to absurdní: Němci, nenávidění vojáci, spolu s Čechy hasili pražské domy, které podpálil nálet spojenců.“
Dům, kde žila Hana s rodiči, zůstal zásahu ušetřen, v bytě měli pouze rozbitá okna, jimiž pozorovali dění v ulicích Vinohrad:
„Bylo vidět, jak se lidi rojí na ulicích, v Polské, v Třebízského, v Mánesově, vybíhali ze zasažených domů a chodili ke známým a příbuzným. Hledali se navzájem. Vypadalo to, jako když se rozhrábne mraveniště.“
Z okna do vnitrobloku viděli hustý dým, který stoupal ze zasaženého domu na Vinohradské, v němž sídlila uzenářská firma Maceška. Budova naproti Vinohradské tržnici hořela až dlouho do noci. Teprve na začátku sedmdesátých let se ve sklepení podle slov pamětnice našly ostatky více než dvou desítek lidí, kteří tu 14. února byli zasypáni. „Tato informace se uvádí pokaždé v souvislosti s náletem, snad proto se ,považuje' za fakt,“ dodává k tomu badatel Filip Vojtášek. „Na základě detailního průzkumu evidence obětí náletu i dalších pramenů si tím nejsem jistý (aniž bych jakkoliv chtěl zlehčovat rozsah tragédie, která Prahu postihla), marně totiž dosud pátrám po pádném důkazu, který by to potvrdil. Ale samozřejmě to nelze ani kategoricky vyloučit, protože rok po náletu noviny v Československu psaly o tom, že zůstává několik desítek osob nezvěstných.
Hana Lamková se dnes ohlíží za 14. únorem 1945 se slovy: „Děti se rychle oklepou. Ovšem byl to strašný zážitek, na který se nedá zapomenout.“
Tři otázky pro badatele Filipa Vojtáška
Mnoho pamětníků pražského náletu zmiňuje, že houkání sirén a letecké poplachy byly na začátku roku 1945 v Praze tak časté, že si jich už vůbec nevšímali…
To je nesporné, nálet byl pro Pražany příslovečným bleskem z čistého nebe. Byli zvyklí vídat americké bombardéry nad svými hlavami, jak míří kamsi na Německo, byli ukolébáni falešnou představou, že městu se hrůzy letecké války vyhnou. Poplachy proto ignorovali, jako věc, která se jich netýká. 14. února tak leckdo do krytu nešel, ale na druhé straně je pravda, že shodou okolností byl poplach tentokrát vyhlášen pozdě. Lidé proto umírali ve svých bytech či na schodech, když se přece jen rozhodli do sklepa odebrat, a také na ulicích, cestou z oběda. Mohly se vyskytnout i další komplikace - Jan Vodňanský vzpomínal, že s maminkou a sestrou a sousedy se nemohli dostat do sklepa, protože byly zamčené dveře.
„Kryty“, ve kterých se lidé při náletu ukrývali, byly většinou patrně obyčejné sklepy činžovních domů. Poskytovaly lidem alespoň nějakou ochranu?
Sklepy chránily před účinky tlakové vlny po výbuchu venku a před zraněním úlomky skla z rozbitých oken, pokud by se lidé nacházeli ve svých bytech, před zápalnými bombami a do jisté míry před trhavými bombami v případě přímého zásahu – v takovém případě vždy samozřejmě záleželo na konkrétní situaci, jak odolný daný kryt byl, úhel dopadu atd. Šance lidí zasypaných uvnitř, že přežijí, odvisela od více faktorů: zda a jaké zranění utrpěli, jak rychle je objeví a vyprostí záchranáři, zda je k dispozici větrací šachta atd. Sklepy se vybavovaly (např. lékárničkou, nářadím, nádobami na pitnou vodu) a eventuelně se upravovaly (např. zesílením stropů, použitím trámových podpěr) svépomocí, na náklady majitelů domů. I když pochopitelně úřady vydávaly pokyny a doporučení, jak přitom postupovat, v praxi nezřídka šlo o improvizaci, s použitím věcí, které byly po ruce. Od několika pamětníků jsem slyšel zhruba totéž: „O krytu nemohlo být ani řeči. Byl to prostě náš společný sklep, do kterého dal domácí lavice. My děti jsme se hrozně bály, protože nic takového jsme do té doby nezažily. Ještě k tomu přestalo fungovat světlo.“
Jedna pamětnice uvádí, že mezi lidmi se po náletu šířila fáma, že pražský hasičský sbor měl od Němců zakázáno hasit požáry. Jiný pramen uvádí, že hasiči museli odjet pomáhat hasit do Drážďan… Jak to bylo doopravdy?
Jedno i druhé jsou mýty, pražský hasičský sbor, tehdy oficiálně označený jako „požární ochranná policie“, byl společně s Luftschutzem, obdobou civilní protiletecké ochrany, nasazen na odstranění následků náletu hned, jakmile to situace dovolovala. Navíc noční britský nálet (resp. jeho druhá vlna) na Drážďany skončil v 1.45, zatímco bomby na Prahu dopadly ve 12.25, těžko si lze představit, že by se úředně a logisticky dal za tak krátkou dobu zvládnout přesun celého hasičského sboru z Prahy do Drážďan. Nemluvě o tom, že velké skupině vozidel – pohybující se po vlastní ose nebo na železničních vagonech – by za denního světla hrozilo neustálé nebezpečí ze strany obávaných spojeneckých stíhacích letadel, takzvaných hloubkařů. Pomoc tak Drážďanům poskytla jiná, bližší města v Německu.
Filip Vojtášek je badatel v oblasti letecké historie, spoluautor knih Praha v plamenech a Bomby na Květnou neděli, autor knihy Pod palbou hloubkařů. Nyní připravuje k vydání knihu o náletu na Prahu 14. února 1945