MUDr. Jarmila Weinbergerová

* 1923  

  • „Zase to šlo dál, protože kdo zůstal ležet, tak byl konec. Šly jsme většinou postranními cestami, vždy dva, někdy i tři dny za sebou, a šly jsme tak dlouho, než jsme narazily zřejmě na nějaký nocleh. Nevím, jak ho předem zajišťovali, někdy jsme spaly v kůlnách, někdy v seníkách, které měly jenom střechu, na otevřeném prostranství, jednou jsme spaly u nějakého stohu slámy na kraji lesa. Podle toho, kde jsme zůstaly, jsme buď dostaly něco k jídlu, nebo nic. Někdy jsme dostaly trochu teplé polévky, někdy jsme dostaly pár brambor, někdy už byly zmrzlé, že tam byly krystaly ledu.“

  • „Pak jsme se pohnuli, nejeli jsme dlouho, a ocitli jsme se v Osvětimi. Netušili jsme, kde jsme, samozřejmě, najednou se rozlítly dveře, viděli jsme dráty, reflektory, lidi v pruhovaných uniformách a samozřejmě esesáky a řvaní: ‚Los, los, los!‘ Do toho štěkali psi, viděli jsme, že se tam pohybují heftlinci neboli česky zajatci v pruhovaných šatech, občas je zase někdo jiný, ať už v uniformě SS, nebo taky v pruhovaných šatech praští nějakou tyčí. Teď na nás řvali: ‚Los, los!‘, museli jsme se seřadit do pětistupů a hnali nás dál. Šli jsme, jak jsme pak později zjistili, do Březinky, tam byly velikánské dřevěné baráky.“

  • „My jsme se tam samozřejmě dostaly do styku i s těmi, kteří tam byli už před námi. Ti nám líčili, co se dělo v březnu, to je celkem známá záležitost, kdy prakticky celý transport šel do plynu. Tak nám hned začali vykládat o plynových komorách, my jsme tomu ze začátku absolutně nechtěly věřit, to skutečně byla k neuvěření záležitost, ale viděly jsme, že tam chodí nové a nové transporty, viděly jsme, že komíny jsou pořád v plném provozu, takže nakonec jsme tomu uvěřily. Tak jsme nějak žily v té představě, že nejdřív šel do plynu transport, který jel z Terezína v září, a teď tam byl před námi ještě transport z prosince, tak ten čekal každou chvíli, že je to taky postihne. Tak jsme si říkaly, že pak to budeme my. Já jsem na to ani nějak nemyslela, já jsem se snažila co nejvíc věnovat těm dětem, a i když jsem je odevzdala maminkám, tak jsem vymýšlela, co budeme dělat druhý den s nimi.“

  • „Ze začátku došlo k takovému nedorozumění, že ti vojáci z nás byli úplně v šoku, když to všechno viděli. Chtěli nám co nejrychleji pomoct, tak nám rychle dali sladké kondenzované mléko a uvařili nám guláš nebo gulášovou polévku. Pro mnohé vězně s vyhladovělými žaludky to byla smrt. Také spousta vězňů po osvobození ještě zemřelo. Já už jsem v té době naštěstí nejedla, jen pila. Ještě nám vojáci rozdali takové svačinové konzervy, ty breakfasty, kde byly asi tři sušenky a takový hnědý prášek. Tak jsme to zkoušely vařit, nevěděly jsme, co to je. Byla to instantní káva. Já jsem pila jen tu kávu, tím jsem se víceméně také zachránila.“

  • „Došly jsme do Chebu, kde nás na nádraží nahnali do vlaku. Byly to opět dobytčí vagony. Na cestu jsme dostaly kousek chleba a kolečko salámu. Nedostaly jsme však dostatek vody a měly jsme strašnou žízeň. Takto jsme jely asi čtyři dni. Také díky vyčerpání a vyhladovění nám cestou začaly děvčata ve vagonech umírat. Zřejmě to zjistili i ti naši esesáci, co nás hlídali, protože se najednou rozrazily dveře a vytáhli nás několik, abychom šly ty mrtvoly vynášet z vagonu. Já jsem měla štěstí, že jsem byla mezi těmi, co vybrali pod tu trať, kde v takové prohlubni byl ještě sníh. Takže jsme ten sníh sebraly a tím alespoň trochu zahnaly žízeň. Jak jsme se vracely pro další mrtvé, tak jsme udělaly velké koule sněhu a nosily jsme to děvčatům do vagonu. Přijely jsme do Celle, tam jsme vystoupily z vlaku a šly jsme zase pěšky až do Bergen-Belsenu.“

  • „V těch dnech, kdy jsme zůstávaly zavřené v těch stodolách, tak jediná naše zábava byla, že jsme se snažily co nejvíce spát. Pokud nás nechali, ale většinou si nás moc nevšímali, do těch stodol se jim nechtělo za námi vlézt. Ani nás už potom většinou nepočítali, když jsme odcházely z těch všelijakých ubytoven. Jednou se nám podařilo, že vedle té stodoly byl vepřín. Tam přinesla selka hrnce horkých brambor a my jsme je těm prasatům ukradly, protože tam bylo mezi námi jenom prkno. Tak jsme to přelezly a alespoň několik z nás se mohlo trošku zase najíst.“

  • „Denně jsme ušly takových dvacet až třicet kilometrů. Vždycky jsme šly dva dny až tři dny a jeden den jsme odpočívaly. Spaly jsme v nejrůznějších místnostech, většinou ve stodolách, někdy jsme spaly v senících. Někdy jsme spaly jen na zemi. Stravování bylo zoufalé, někde nám uvařili trochu polévky, někde jsme dostaly pár teplých brambor. Většinou jsme dostaly dvě, tři, čtyři zmrzlé brambory, někdy ani to ne. Takže jsme postupně ztrácely na váze. Naše pětice s sebou celou dobu nesla kýbl, kde jsme mohly, tak jsme si napumpovaly vodu a zima nezima jsme se myly. Stejně jsme neušly tomu, že jsme byly zavšivené.“

  • „Já jsem zase byla zařazená jako pečovatelka o tamní děti. Dostala jsem na starost skupinu dětí ve věku dětí v mateřských školách. Směly jsme si s nimi vevnitř hrát, a dokonce jsme směly na omezený prostor za naším blokem, kde ovšem na konci toho celkem malého prostoru, asi jako jeden pokoj, byly dráty nabité elektrickým proudem. Takže jsme musely děti hlídat, aby se k tomu nedostaly.“

  • „My [zdravotní sestry] měly příslib, že nebudeme zařazeny do transportu, abychom se mohly o ty nemocné starat do poslední chvíle, ale zřejmě byl nějaký výpadek větší, těch zařazených lidí do transportu. Všechny, které jsme tam pracovaly, narychlo zařadili do transportu. To bylo v květnu 1944. Já jsem tedy jako jediná z rodiny odcházela z Terezína. Nevím, jak se to dozvěděla sestra, že jsem byla zařazena do transportu. Podařilo se jí vyprosit, aby pustili tátu. Dokonce přemluvila četníka, aby došel pro mámu mimo město, takže jsem se s nima alespoň přes okno mohla rozloučit, pak jsem je už nikdy víc neviděla.“

  • „Celou noční směnu jsem trávila na židli vedle kamínek, pokud jsem nepobíhala mezi pacienty, neexistovala možnost si během noční služby lehnout. Sloužily se dvanáctihodinové služby denní a noční. Byla to velice náročná práce, nejen fyzicky, i když to byl také problém, protože na noc byla jen jedna sestra, musely jsme ráno povléct povlečení všech těch, kteří bohužel v noci zemřeli. To se stávalo poměrně často, protože odolnost pacientů byla velmi malá, umírali na zánět plic, na zánět žil, hlavně na celkovou sepsi z docela malého poranění, které začalo hnisat a došlo k otravě krve, které lékaři nedokázali nijak čelit. I když tam byly k dispozici alespoň pro ty nejtěžší případy sulfonamidy, lidé umírali prakticky dříve, než mohly léky vůbec zabrat.“

  • „Velký problém bylo to, že bylo všechno plné štěnic. To bylo trápení i pro pacienty, byli poštípaní. Jednou přišel na kontrolu německý doktor a vytknul mi, že tam sedí návštěvy na postelích, že by mohly tam zanést nějaký hmyz. Já jsem mu říkala, že nanejvýš by ho mohly odtamtud odnést, protože tam je štěnic plno. Zhrozil se, nařídil dezinfekci, museli jsme vystěhovat a rozstrkat pacienty, kam to šlo, a zavřelo se, vydezinfikovalo se to, a když se to otevřelo, tak byla podlaha pokrytá snad dvoucentimetrovou vrstvou štěnic.“

  • „Terezín byl takový první náraz, kde jsme poznali, že lze člověka úplně postavit mimo veškerý původní život. Od začátku byla taková ta snaha lidi úplně zdeptat, úplně je přesvědčit, že jsou méněcenní, že nejsou k ničemu. Už jenom to, že hlavní oslovení bylo: Du sau juden čili: svinská Židovko, svinský Žide.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt pamětnice v Karlových Varech, 30.04.2013

    (audio)
    délka: 01:44:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Lidická 35, Karlovy Vary, 26.03.2015

    (audio)
    délka: 01:26:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 21.10.2016

    (audio)
    délka: 02:22:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žádné nebezpečí se nesmí podcenit

Jarmila Weinbergerová v tanečních, r. 1938
Jarmila Weinbergerová v tanečních, r. 1938
zdroj: archiv pamětnice

Jarmila Weinbergerová se narodila 21. března 1923 v židovské asimilované rodině v Praze. Měla starší sestru Annu. Rodina žila obyčejným životem bez velkých společenských ambicí. Před vypuknutím války Jarmila studovala gymnázium. V roce 1938 zažila rodina první perzekuce a od roku 1939 pociťovala dopad norimberských zákonů. V dubnu 1942 odjela celá rodina do Terezína. V ghettu pamětnice pracovala jako zdravotní sestra. V květnu 1944 byla sama předvolána do transportu do KT Osvětim-Březinka, kde ji čekalo zařazení do tzv. rodinného tábora. Tam působila jako dětská ošetřovatelka. V červenci 1944 prošla selekcí a po dvou dnech v osvětimském ženském táboře následoval transport do Christianstadtu. V tomto pracovním táboře vykonávala zednické práce. V únoru 1945 nacisté tábor evakuovali a Jarmila spolu s dalšími vězni zahájila vyčerpávající pochod smrti českým pohraničím až do Chebu, odkud následoval železniční transport do KT Bergen-Belsen. Osvobození tábora anglickou armádou 15. dubna 1945 se dočkala na pokraji sil, téměř v bezvědomí. Po rekonvalescenci se Jarmila v červenci 1945 vrátila do Prahy, z její početné rodiny válku nepřežil téměř nikdo. Jarmila Weinbergerová složila maturitu, vystudovala medicínu a po absolutoriu v roce 1950 dostala umístěnku do nemocnice v Karlových Varech. Kvůli jejímu nesouhlasu s okupací v roce 1968 byla při následných prověrkách sesazena z funkce náměstkyně ředitele do funkce posudkového lékaře. Jako lékařka pracovala až do důchodu. Jarmila Weinbergerová žije v Karlových Varech.