Pavel Kohout

* 1928  

  • „Po roce, když mě převeleli – já jsem byl převelen nejdřív asi po šesti měsících jako všichni umělci v armádě do Armádního uměleckého souboru, se kterým jsem byl na velkým zájezdu na Ukrajině a v Moskvě, kde jsem konferoval obrovský vystoupení, to byl stopadesátičlennej soubor, to byli Alexandrovci, to bylo senzační. Většinou to byli bejvalí členové svazáckejch uměleckejch soubrů, takže to byli umělci první kategorie, takže to bylo úžasný. A já jsem byl četař, ale propůjčili mi nadporučíka, aby to nevypadalo tak blbě, takže jsem hlásil v uniformě nadporučíka: »Načinajetsja koncert...« Já jsem měl, vždycky hřešim na to, že mám dost dobrou výslovnost, takže nemusim ani moc dobře mluvit. A těsně potom já jsem jel zpátky ve vlaku s Radimem Drejslem, to byl úžasnej skladatel, kterej tenkrát byl šíleně deprimovanej, jednak ho opustila nějaká ženská a jednak zjistil, že to nefunguje a že ty jeho písně, teď řikám, dláždily cestu do pekel, a skočil z okna. V Rudolfinu. Já jsem šel do práce, protože jsme už tenkrát spali doma, v uniformě, a tam ležel Radim Drejsl, kterej se zabil skokem z okna. No a pak jsem byl převelenej do Československýho vojáka, to byl na svou dobu úžasnej žurnál. Samozřejmě ideologickej, ale měl takovou redakci, kde byli Vojtěch Michalík, básník, Stanislav Neumann, Jíří Šotola, Karel Šiktanc, no prostě to bylo nabitý tehdejší generací pětadvacetiletejch spisovatelů a velel tomu neskutečnej duch Vlado Kašpar, což byl partyzán, pak byl rudoarmějec, potom školil, když ještě Československo podporovalo vznik státu Izrael, tak tady školil bojovníky Hagany, a potom šel samozřejmě jako do hajzlu, poněvadž se dostal do tý první vlny (nepohodlných). Ale rychle ho osvobodili a stal se, aby už nebyl v tý armádě, tak se stal šéfredaktorem tohodle časopisu. A ten nám prostě dovolil v podstatě všechno. Když si uvědomíte, že za Husákovy normalizace se nesmělo v podstatě nic, a ty Zářijový noci vyšly na pokračování na šest dílů ve čtrnáctideníku a o pět měsíců později se jich ujalo armádní divadlo v roce 1955, a že to pokračovalo, že tam přišel ministr obrany a zakázal to, nazítří mi vzali stranickou legitimaci, vodvedli nás se souborem Divadla Čs. armády do Domu Čs. armády, kde na nás řvali generálové... Tam stáli Sovák, Brodský, Menšík, Kohout, já byl v četařský uniformě furt, na nás tam řvali generálové, že jsme zrádci národa. Za tři měsíce později měl Chruščov řeč, já jsem dostal knížku zpět a Čepičku vyhodili z armády – to byly vopravdu teda nezapomenutelný věci. Ale to byla asi první ta srážka s tim režimem, ovšem já jsem to cítil tak, že já jsem ten správnej komunista a oni jsou ti špatní komunisti.“

  • Tazatel: „Jestli byste byl schopen říct nějakej mezník, kdy jste si řekl, že to, čím jste žil doteď...“ - „No to je jasný, 21. srpen (1968). Protože do tý doby byla jaksi opravdu nejenom teoretická naděje, ale všecko prostě šlo k tomu, že původní námět toho 45. roku se podaří, protože to vypadalo tak, že ten sjezd, XIV., kterej měl bejt v září, tak tam že zvítězej pokrokový síly. A pak nastala taková ta (naděje), že třeba ty Rusové to pochopěj, že zůstáváme v tom Varšavskym paktu a že zůstává tedy ta jejich... Že tedy to bude taková lepší Jugoslávie, lepší Finsko. Ale hlavně: jediný dva národy v Evropě, mezi nimiž nebyl nikdy zvednut meč, bylo Rusko a Čechy. Takže tam ještě fungovala taková ta představa, že to snad není možný. A 21. srpen znamenal jasnej předěl, poněvadž se ukázalo, že ta strana není reformovatelná, ta věc není zachranitelná, to znamená držet ještě ty pozice, dokud to jde, já byl předseda stranický organizace spisovatelů a Vašek (Havel) byl předseda nestraníků svazu spisovatelů. A my dva jsme se stali kamarádi tim, že jsme se radili, co máme dělat s těma svejma extremistama. Poněvadž von měl Černýho a já měl Goldstückera.“ Tazatel: „A jak vy jste vnímal před tim srpnem 1968, třeba v nastupujících 60. letech, spisovatele nestraníky?“ - „No my jsme se (za ně) v pravém slova smyslu bili, protože třeba Tvář, Sešity vůbec jaksi vznikly, a že vydržely tak dlouho, to byla zásluha těch členů ústředního výboru svazu spisovatelů, jako byl Klíma, Kohout, Kundera, Lustig... My jsme byli jejich spojenci. Gruša byl sice člověk, kterej sice vo mně napsal nejhorší kritiku mýho života, Gruša, kterej je už desítky let muj nejlepší kamarád, za komunistů to byl Trefulka, kterej je už desítky let muj nejlepší přítel, poněvadž jsme se sešli, když jsme najednou zjistili, že ta hranice leží jinde, než jestli jsme v ňáký straně nebo ne. Že to je věc charakteru, povahy, schopnosti držet slovo, bejt spojenec.“

  • „Byl jsem na frankfurtskym knižnim veletrhu, to bylo na podzim roku 1969, a v tý veliký hale, dneska to už vypadá úplně jinak, ale tenkrát tam byly hlášení, jako jsou dneska na letišti nebo na hlavnim nádraží. A tam se ozvala dunivá zpráva, jako kdyby mluvil pánbůh, že český spisovatel Pavel Kohout byl právě vyloučen z KSČ. Tak jsem proti tomu vydal ještě protest, protože to podle stanov nebylo možný takhle, a od té doby jsem začal se svou legalistickou činností, že jsem psal protesty.“ Tazatel: „Proč jste vlastně řešil to vyloučení z tý strany?“- „Já jsem se rozhodl pro takzvanou legalistiku, že budu přesně v rámci pravidel odmítat všechno. Takže jsem psal stížnosti ministru kultury... Já jsem to psal proto, že jsem jim nechal zákonnou lhůtu, to byly tenkrát asi čtyři týdny, a pak jsem to poslal Frankfurter Allgemeine. A oni to uveřejnili. Takže já jsem byl krytej tim, že jsem to poslal jim, oni mi neodpověděli, tak jsem to poslal do novin – s timhle si trošku nevěděli rady, protože to nebylo podvracení... Tomu jsem řikal tenkrát legalistika, a když to teď sleduju ve svém svazku, tak na tom nejhorší je, že oni si s tim nedokázali nějak poradit, poněvadž oni nesměli mučit. S tim jsme jako nějak počítali, protože tim byla částečně dána i naše dravost, když jsme si říkali, že oni maj limit. A zejména poté, kdy se Rusové začali snažit dostat se do KBSE, tak jsme věděli, že oni si na nás nemohou fyzicky moc dovolit. Že nám mohou dát maximálně těch osm let nebo co já vim, ale že nás nebudou zabíjet a takový ty věci. Což strašně zvýšilo naši aktivitu. No a jak se ukázalo, tak oni byli ve strašlivejch problémech, protože když státní aparát ztratí možnost fyzický represe a je to intelekt proti intelektu, tak na tom byli trošku hůř.“

  • „Česká emigrace se potom stala takovou absolutně nekonfliktní, protože jednak se podařilo díky Janouchovi a penězům od toho maďarskýho miliardáře (Sorose) propojit tu emigraci technicky, to znamená, že byla první, která měla... Já nevim, já jsem tenkrát tomu ještě nevěřil, že to může bejt k něčemu dobrý, takže já jsem zpožděnej, já jsem se dostal k počítačům přesně před deseti lety a myslim, že jsem naskočil už do tramvaje, která měla poměrně velkou rychlost. Úžasné bylo, že když jsme potřebovali o něčem se poradit, tak ta linka, ty horký linky, který vedly k tomu Tigridovi na jedný straně, k Janouchovi, k Mlynářovi, k Pelikánovi, a tim pádem taky mym prostřednictvim k Bruno Kreiskému, kterýho jsem výborně znal, k Willy Brandtovi a pomocí Janoucha zase k Olofu Palmemu, i tedy samozřejmě k těm konzervativním politikům v Německý spolkový republice, to fungovalo v podstatě vzorově.“

  • „My jsme neměli ale nejmenší tušení, že voni nám tak šíleně pomůžou. Celá propagace, to jsou voni (komunisté) přece. To by bylo proběhlo normálně jako trošku plácnutí do vody. Jenomže nám se stalo několik šťastných (okolností). Já jsem byl pověřenej, aby to vyšlo, že by to mělo vyjít současně ve všech velkejch (západních) listech. A věděli jsme, že když to neuděláme chytře, tak se to někdo bude snažit přinýst dřív než ostatní. A já jsem znal výbornýho německýho novináře, Hans-Petera Riese, kterej byl vodsuď vyhoštěnej, a tak jsem mu po spojce poslal zprávu a instruoval jsem ho. A von zařídil, že Frankfurter Allgemeine, Süddeutsche Zeitung, londýnský Timesy, New York Times, francouzský a italský noviny že prostě jaksi věděly, že smějí uveřejnit tu věc šestýho. No, jenomže my jsme to měli (doručit) do toho parlamentu a netušili jsme, že Le Monde je večerník. A to nás zachránilo, protože ten Le Monde tim, že to přines, ještě než voni se vzpamatovali z toho, a voni tam všichni byli zavřený, tak ještě v noci je pustili, tu první partu, tak my jsme se ještě v noci sešli ve Viole a spustili rámus a nastala ta kontrapropaganda z tý jejich strany, a najednou z toho byl světovej požár, kterej zavinili ty estébáci tou honičkou, tim, že si to nenechali doručit do parlamentu, že místo toho zavřeli ty petiční (…), takže se zjistilo, co je ten parlament, že to není ten parlament, ale ty estébáci... No, byla z toho celosvětová ostuda, a tim vlastně ta Charta dostala tu publicitu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 05.01.2010

    (audio)
    délka: 03:33:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem optimistický fatalista

Pavel Kohout
Pavel Kohout
zdroj: Pamět národa - Archiv

  Pavel Kohout se narodil 20. července 1928, rané dětství prožil v Polsku, kde jeho otec pracoval jako generální zástupce automobilky Praga. Za hospodářské krize ve 30. letech rodinu postihla nezaměstnanost. Z dětství si živě vybavuje zážitky z období Mnichova, okupace a Pražského povstání. V roce 1947 maturoval, poté studoval komparatistiku, estetiku a divadelní vědu na FF UK. Ve 40. a 50. letech byl básnickým apologetou nového režimu, byl silně kulturně-politicky angažovaným, masově oblíbeným básníkem. V období 1951-1952 byl šéfredaktorem Dikobrazu, asi od 1954 se postupně emancipoval od komunistické ideologie. Výrazně se podílel na událostech roku 1968, s kritickým projevem vystoupil na IV. sjezdu spisovatelů (1967). Roku 1977 se stal signatářem a spoluautorem Charty 77, v roce 1979 nebyl při návratu ze stáže v Rakousku vpuštěn do vlasti, následovala nucená emigrace. Pavel Kohout je mezinárodně úspěšný dramatik, básník a prozaik.