Brněnský pochod smrti

/ /
Zástup vyhnaných brněnských Němců
Zástup vyhnaných brněnských Němců

Maria Pekařová musela 30. května 1945 opustit rodné Brno a vydat se s maminkou, tetou, babičkou a bratrem Karlem na tzv. brněnský pochod smrti.

Desítky kilometrů v horku, bez vody, jídla či odpočinku pod dozorem Revolučních gard, složených z mladých výrostků. Kdo nemohl dál, byl brutálně ubit nebo bez rozpaků zastřelen.

29. května přijala rada Zemského národního výboru pro Velké Brno výnos, nařizující vysídlení všech žen, dětí a mužů německé národnosti mladších 14 a starších 60 let. Ostatní muži museli zůstat v Brně a odstraňovat následky válečných škod.

Sedmiletá Maria

Maria se narodila 4. března 1938 v Brně do rodiny Františka a Marii Pekařových, kteří pocházeli ze smíšených manželství a hlásili se k německé národnosti.  Otec pracoval v městské dopravě jako průvodčí tramvaje, maminka se vyučila švadlenou, ale byla v domácnosti.

Rodina Pekařových, maminka Maria se dvěma sestrami, rodiči a manželem
Rodina Pekařových, maminka Maria se dvěma sestrami, rodiči a manželem

Na konci války měla téměř za sebou první třídu německé obecné školy, bratrovi Karlovi bylo třináct let a chodil do reálného gymnázia.

V době osvobození už bohatší či významnější němečtí občané balili kufry a ze strachu před postupující Rudou armádou odjížděli z Brna.

„Za mojí maminkou chodily její sestry a ptaly se: ‚My budeme taky utíkat?‘ Babička Laubová říkala: ‚My jsme přece nikomu nic neudělali, proč my bychom měli utíkat...“

Dne 29. května však přišla teta Mimi s nečekanou zprávou, že všichni Němci budou muset zítra odejít z Brna.

O vyhnaných rozhodly potravinové lístky

Následující den přišlo Pekařovým hlášení, že ještě ten den v 18 hodin mají být připraveni před domem. Nikdo jim však neřekl, kam půjdou a co se s nimi bude dít, a nikdo se neodvážil odporovat.

O tom, kdo si musel sbalit věci do rance a odevzdat klíče od bytu domovníkům, rozhodly potravinové lístky.

„Byly různé druhy. Jiné pro Němce, jiné pro Čechy, pro matky s dětmi a podobně. Lístky vyzvedávala vždycky domovnice a pak je předávala nájemníkům. Tak se poznalo, kdo je Němec. Ti všichni museli jít.“

Tatínek František Pekař byl tou dobou pryč a rodina nevěděla, kde je. „Otec nebyl na vojně, protože od mládí trpěl tuberkulózou. Pracoval jako průvodčí tramvaje. Ale protože byl Němec, tak ho po válce Rusové zajali a zmizel. Netušili jsme, co se s ním stalo,“ říká Maria Pekařová.

„Teta nám přišla říct, že zítra musejí Němci z Brna pryč. Měli jsme zamknout byt, odevzdat klíče u domovnice a stát před domem. Tam už byli ti kluci a už nás hnali.“

Tehdy sedmiletá Maria nechápala, o co jde, a nejdříve vyhnání považovala za nějaký zvláštní výlet. Šla spolu s maminkou, babičkou Laubovou, bratrem Karlem a tetou Magdalenou.

„Bydleli jsme v ulici 28. října. Šli jsme navečer kolem Lužánek, na Schodové jsme strávili noc. Spali jsme vyloženě na schodech, já mámě s hlavou v klíně. K ránu jsem slyšela střelbu a naříkání, ale nic nebylo vidět, protože byla tma. Za rozbřesku jsme pokračovali v cestě. Obešli jsme Lužánky a šli druhou ulicí zpět třídou kpt. Jaroše, vraceli jsme se k městu, na staré Brno a ke klášteru.“

Ve Starém Brně všichni procházeli kontrolou zavazadel a museli odevzdat cennosti a zlato, které házeli do krabice. Jak Maria Pekařová procházela městem, vynořovaly se jí nejrůznější vzpomínky. Tentokrát se však nesměla ani na chvilku zastavit nebo uhnout z cesty, a kdyby promluvila německy, dostala by od českého dozorce kopanec. Němčina byla odteď zakázána.

Voda nad zlato

Několikakilometrový zástup třiceti tisíc lidí šel bez přestávky, jídla, pití a lékařské pomoci. „Bylo strašné horko, lidé odkládali, co už neunesli. Osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit.“

Když došli do Rajhradu, zrovna se slavil svátek Božího těla. Vyhnanci museli čekat, až projde slavnostní průvod, a mohli jen vzpomínat na to, jak ještě loni slavili stejně jako ostatní. Nyní je mučila žízeň a vyčerpání. Volali na ženu do zahrady, aby jim dala vodu. Ta přinesla kýbl a postavila ho na silnici.

„Už jsme se chystali, že si nabereme, ale přišel dozorce a řekl, že to není pro Němce. Kopl do kýblu a převrátil ho. Voda se vylila na zem. Bylo nepochopitelné, že to dokázal udělat žíznivým lidem. Když potom začalo pršet, bylo to jako dar z nebes. Olizovala jsem si kapky z rukou.“

Po 27 kilomentrech Češi ubytovali německé ženy s dětmi na opuštěném statku v Pohořelicích. Když lidé přicházeli do dvora, na levé straně seděla babka s kýblem a hrnkem. Hrnek vody nabízela za zlato. „Někteří měli někde nějaký kousek zlata zašitý a měli takovou žízeň, že za něj hrnek vody koupili.“

Ve stodole v Pohořelicích

Ve stodole byla zem pokrytá pilinami.„Jak jsme byli zmoklí, piliny se na nás nalepily,“ vzpomíná Maria na otřesné životní podmínky. Místo záchodu je čekala jen dlouhá vykopaná zablácená díra, z jejíchž rozmoklých okrajů jim ujížděly nohy. Stále ale nejvíce trpěli spalující žízní.

„Dovezli vodu v nádobě, v níž se vozila močůvka na pole. Smrdělo to a báli jsme se to pít. Někteří to ale nevydrželi a napili se. My jsme raději počkali na druhou várku, až bude nádoba vypláchnutá tou první.“

Bratr Karel sehnal tři cihly a dřevo a na ohýnku si pak vodu převařili a dokonce si udělali čaj. Od svých pohořelických spolužáků se mu podařilo sehnat mléko.

V noci pak chodili Češi po stodole a baterkami svítili ženám do obličeje. Vybírali je, údajně na „škrábání brambor“, ale ve skutečnosti je vodili Rusům.

Maminka mě zachránila tím, že se mě zřekla

Maria trpěla hlady, plakala, že chce domů, že chce za tetičkou Mimi do Brna. Trpěla hladem, který se pokoušela zahánět starými kůrkami pro slepice, které její babička s sebou narychlo vzala. Onemocněla úplavicí. Maminka, babička a teta chodily k výslechům.

Teta Mimi s manželem JUDr. Evženem Popelkou, kteří se ujali Marie Pekařové a jejího bratra Karla.
Teta Mimi s manželem JUDr. Evženem Popelkou, kteří se ujali Marie Pekařové a jejího bratra Karla.

Druhý či třetí den se v Pohořelicích rozhodlo o jejím dalším osudu. „Maminka napsala dopis tetě Mimi, ve kterém ji prosí, aby se o nás děti postarala, že nás svěřuje do její péče, protože další cestu bych už nepřežila. Vrátit se s námi směla i babička, protože tam neměla co dělat, i když s námi pobírala německé potravinové lístky, byla Češka – měla české oba rodiče.“

Maria se s bratrem Karlem a babičkou vrátili do Brna, kde žili u tety Mimi, která je na matčinu žádost adoptovala. Protože atmosféra byla silně protiněmecká, teta chtěla děti uchránit před nenávistí. Zakázala jim mluvit německy, nechodily ani na žádné kroužky, ani s ostatními dětmi ven. Jen do školy a domů, v neděli mohla Maria do dětského divadla.

Jako zázrakem se vrátil i její tatínek, kterého Sověti chtěli odvléct do Ruska přes Rumunsko. „Tam byli prý všichni vyslýcháni. Táta jim dělal tlumočníka a nějakým způsobem se mu podařilo Rusy přesvědčit, že do transportu nepatří. Byl jeden z mála, kdo se vrátil.“

Setkání rodiny po letech

Během pochodu, který pokračoval z Pohořelic k rakouským hranicím, zahynuly stovky lidí – přesný počet není znám, odhaduje se, že mrtvých bylo ke dvěma tisícům.

Když k rakouským hranicím dorazila maminka Marie se sestrou Magdalenou, měly štěstí, že byly ještě otevřené a mohly projít. Ti, kteří to nestihli, museli zůstat v českém pohraničí a otročit na statcích.

„Maminka mi pak vyprávěla, že na hranici byla cedule, že se už nesmí vrátit. Tehdy si musela naplno uvědomit, že nás děti už nikdy neuvidí.“

Oběma se podařilo v Rakousku najít alespoň nějaké zázemí, ovšem po dvou letech byly pro svůj původ vystěhovány i z Rakouska, tentokrát do Německa. Maria žila poblíž Fuldy, kde dělala pomocné práce a příležitostně šila.

Po značném úsilí švagra JUDr. Evžena Popelky se Maria Pekařová v roce 1948 opět shledala se manželem a se svými dětmi.

Posudky nám ničily život

Oba sourozenci Pekařovi měli velké problémy kvůli nepříznivým posudkům. Posudek, v němž stálo, že byl Karel jako desetiletý v Hitlerjugend, mu neumožňoval dostat se na žádnou vysokou školu.

Maria Pekařová
Maria Pekařová

„Brácha si vůbec neuvědomoval, o co tehdy šlo. Bylo mu deset jedenáct let. Bylo to něco jako Pionýr, ale po okupaci se to přejmenovalo na Hitlerjugend. Nic to pro děti neznamenalo. Byla tam celá jejich třída,“ vysvětlila Maria Pekařová.

Získal místo závozníka v nerudném průzkumu, odtud dostal dobrý posudek, ten špatný někdo vyňal a uvolnil mu cestu na technickou vysokou školu v Plzni. Více než deskriptiva ho ale zajímal sport. Závodně skákal do vody. Přešel tedy do Institutu tělesné výchovy a sportu a nakonec se stal úspěšným trenérem.

Maria také nemohla studovat, a tak se vyučila švadlenou. Vdala se a s manželem odešli do pohraničí. Po pěti letech se rodina vrátila do Brna, Maria pak třicet let pracovala jako jeřábnice, vychovala dvě děti.

Příběh Marie Pekařové je součástí výstavy Brno osvobozené!?