Žofie Pekařová

„Náš dědeček, ten pocházel od Rožínky, tak ten mluvil česky, ale s námi mluvil taky německy. Babička pocházela z Pohořelic, čili to už byla Českoněmka, tam už to bylo taky pomíchané, už ti její rodiče byli pomíchaní. Pohořelice byly tenkrát takové obojetné. Třeba náš tatínek říkal: ‚My jsme chodili do německé školy a mluvili česky.‘ Tehdy to bylo normální, až v tom osmatřicátém se to tak nějak zkrystalizovalo a začaly ty národnostní nesváry. Ale předtím to tady bylo normální. Ani za monarchie hranice vlastně nebyly, takže se ty národnosti míchaly a nikdo se nad tím nepozastavoval.“

„V tom sklepě nás bylo dvaatřicet. Měli jsme velký sklep a byl ještě na dvě půlky. Vešlo se nás tam hodně a v předním sklepě se ukrývali ještě sousedi, kteří neměli takový kryt nebo neměli sklep. Ti potom přišli k nám a byli u nás přes zábor a přes tu frontu. Dostali jsme tam i úplavici, protože hygiena tam dohromady nebyla žádná, když jsme pořád byli zavření. Ale přežili jsme to. Nakonec jsme ale zůstali ještě dole, když pak přišli Rusové. Ti se k nám chovali fakt jak k Němcům, bylo to ostré. Znásilňovali. Vím, že i naše maminka musela kolikrát utéct. A to měla půlroční dítě! Ale musela se někdy ztratit, protože to pro ně bylo nebezpečné. Dědečka zastřelili, maminčina otce, protože tam taky chtěli děvčata. Až potom jim řekl nějaký ruský důstojník: ‚Zamažte tu značku na vašem domě, protože oni tady mají poznačené, že jsou tu děvčata.‘ Vždycky někde našli ve sklepě víno, byla jich celá parta, a potom vždycky chodili a znásilňovali. Bylo to hrozné.“