Žofie Pekařová

* 1934  

  • „Náš dědeček, ten pocházel od Rožínky, tak ten mluvil česky, ale s námi mluvil taky německy. Babička pocházela z Pohořelic, čili to už byla Českoněmka, tam už to bylo taky pomíchané, už ti její rodiče byli pomíchaní. Pohořelice byly tenkrát takové obojetné. Třeba náš tatínek říkal: ‚My jsme chodili do německé školy a mluvili česky.‘ Tehdy to bylo normální, až v tom osmatřicátém se to tak nějak zkrystalizovalo a začaly ty národnostní nesváry. Ale předtím to tady bylo normální. Ani za monarchie hranice vlastně nebyly, takže se ty národnosti míchaly a nikdo se nad tím nepozastavoval.“

  • „V tom sklepě nás bylo dvaatřicet. Měli jsme velký sklep a byl ještě na dvě půlky. Vešlo se nás tam hodně a v předním sklepě se ukrývali ještě sousedi, kteří neměli takový kryt nebo neměli sklep. Ti potom přišli k nám a byli u nás přes zábor a přes tu frontu. Dostali jsme tam i úplavici, protože hygiena tam dohromady nebyla žádná, když jsme pořád byli zavření. Ale přežili jsme to. Nakonec jsme ale zůstali ještě dole, když pak přišli Rusové. Ti se k nám chovali fakt jak k Němcům, bylo to ostré. Znásilňovali. Vím, že i naše maminka musela kolikrát utéct. A to měla půlroční dítě! Ale musela se někdy ztratit, protože to pro ně bylo nebezpečné. Dědečka zastřelili, maminčina otce, protože tam taky chtěli děvčata. Až potom jim řekl nějaký ruský důstojník: ‚Zamažte tu značku na vašem domě, protože oni tady mají poznačené, že jsou tu děvčata.‘ Vždycky někde našli ve sklepě víno, byla jich celá parta, a potom vždycky chodili a znásilňovali. Bylo to hrozné.“

  • „My, kteří jsme zůstali, jsme nesměli zůstat ve vesnici, a proto jsme byli venku v zemljankách. Pak jsme se zase vrátili zpátky a přežili jsme to tady ve sklepě. Fronta tady byla tři týdny a my jsme to celé přežili ve sklepě. Pamatuji si, že se vždycky střílelo ráno od těch šesti asi do dvou hodin odpoledne. Navečer už jsme mohli vycházet ven, to byl klid. Fronta se tady střídala na tom kopci Římských legií. Jeden den to měli Němci, druhý den Rusové a tak se to tady střídalo. Ostřelovala se právě Nová Ves a tady Vlasatice, dál už ne. Troskotovice už tak rozbité nebyly, tam už jenom Němci běželi a Rusi za nima. Ale tady ta vesnice byla tak rozbitá, protože se tady střílelo. Byly tu taky nálety, i od těch bomb byla ta vesnice hodně rozbitá.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vlasatice, 05.06.2014

    (audio)
    délka: 02:37:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Malý člověk zůstane vždycky jen malým člověkem

Žofie Pekařová
Žofie Pekařová
zdroj: Současná fotografie pořízena při rozhovoru s pamětnicí.

Žofie Pekařová se narodila v únoru 1934 v jihomoravské německé obci Vlasatice. Otec byl český kovář, matka, starající se o domácnost, byla Němka. Celé dětství strávila v německém prostředí, i doma se mluvilo pouze německy. Se začátkem války se situace ve Vlasaticích začínala měnit, mnoho mladých mužů muselo narukovat do armády. Mezi nimi byli i dva strýcové Žofie Pekařové. Na konci války zažily Vlasatice jednu z posledních bitev, během níž byla téměř polovina vesnice zničena. Část obce byla evakuována, část se ukrývala ve sklepích. Spolu s dalšími třiceti lidmi se ve svém sklepě ukrývala i rodina pamětnice. Po konci bojů se v obci usadili sovětští vojáci, kteří vykrádali místní vinné sklepy a opilí řádili po vesnici. Rabovali, bili a znásilňovali. Při jednom ruském řádění přišel o život Thomas Czak, dědeček Žofie Pekařové. Do obce postupně začalo přicházet české obyvatelstvo, které zabíralo jednotlivé domy. Německé obyvatelstvo bylo připravováno na odsun. Díky zásahu bratranců otce Žofie Pekařové mohla celá její rodina i s babičkou z matčiny strany zůstat díky smíšenému manželství ve vesnici. Všichni matčini sourozenci i širší příbuzenstvo se po válce usadili v Rakousku a Německu.