Jak vypadaly pohřby sovětských generálních tajemníků? Těch „genseků“, kteří měli tak velký vliv na vývoj střední Evropy. Kvůli kterému tisíce lidí stály ve třicetistupňovém mrazu a kvůli kterému hřbitov obklopila auta s vojáky? A na kterých byl Gorby osobně?
Nedávný pohřeb posledního generálního tajemníka ÚV KSSS a také posledního prezidenta Sovětského svazu Michaila Gorbačova oživil více než třicet let starou historii. Je to historie perestrojky, rozpadu SSSR a konce studené války. Přestože se o něj zasloužil jako málokdo jiný, na jeho pohřbu nebyl kvůli ruské agresi na Ukrajině takřka nikdo ze současných západních politiků ani pamětníků Gorbačovovy éry. Kromě maďarského premiéra Viktora Orbána, jenž se evidentně jako jediný dokázal dohodnout s vízovou službou Ruské federace...
Dalším, možná pochopitelnějším paradoxem byl rozporuplný přístup ruského státu a především jeho prezidenta. Vladimir Putin dlouhodobě obviňoval Gorbačova z podle něj „největší geopolitické katastrofy“ 20. století – zániku SSSR – a neodpustil mu ani jeho tiše odmítavý postoj k právě probíhající „speciální operaci“ na Ukrajině. Ruský prezident se proto sice ostentativně pohřbu nezúčastnil, ale o pár dní dříve položil kytici růží k otevřené rakvi s Gorbačovovým tělem v Ústřední nemocnici.
Pohřeb jako prognóza
Pohřby generálních tajemníků v dějinách Sovětského svazu byly vždy více než „jen“ posledním rozloučením s lidskou bytostí. Uzavíraly totiž vždy jednu mocenskou éru, byly součástí režimního rituálu, plné symbolů sovětského světa, vysílaly politické signály a v neposlední řadě zahajovaly i boj o moc a o to, kdo bude novým vůdcem. Neboť Sovětský svaz nebyl standardním konstitučním režimem a postrádal formální pravidla k určení nástupnictví vůdce (jako je tomu v případě amerického prezidentského systému), a proto každá taková smrt stát rozkolísala a vedla k určitému období nejistoty a hledání nejen nového vůdce, ale i stylu vládnutí.
Co se týče vnějškové podoby a míry oficiality se pohřby lišily podle toho, zda daný „gensek“, první tajemník (генсек), byl ve funkci, když zemřel, nebo ne. V prvním případě se Leninovi, Stalinovi, Brežněvovi, Andropovovi a Černěnkovi dostalo oficiální pompy, státního smutku, nekonečných hodin smutečních projevů a čestného místa v kremelské nekropoli. V druhém případě se museli Chruščevovi pozůstalí spokojit s krátkou notickou v Pravdě a laciným věncem od ústředního výboru či v případě „Gorbyho“ s výmluvně rozpačitou reakcí vládnoucí moci.
Rakev první aneb Kolébka
První vůdce strany Vladimir Iljič Lenin – ne ovšem jako generální tajemník, tím byl od roku 1922 jeho všudypřítomný stín Josif Stalin – zemřel 21. ledna 1924 ve věku 53 let. Ráno 23. ledna, během jedné z nejchladnějších ruských zim, jej nejprve nesli čtyři kilometry z dači v Gorkách zasněženým lesem k nejbližší železniční stanici. Jak popisuje historik Viktor Sebestyen, na vlakových zastávkách po celé cestě se shromáždily tisíce lidí, aby mu vzdaly hold. Po příjezdu na Pavelecké nádraží na jižním předměstí Moskvy bylo jeho tělo umístěno na katafalk a dlouhý průvod hodnostářů v čele s Leninovou rodinou prošel šest a půl kilometru městem k Domu odborů.
Když průvod překračoval řeku Moskvu, nad hlavami lidem prolétla letadla, která rozhazovala letáky s nápisem „Leninův hrob je kolébkou svobody lidstva“.
Jak podotýká Sebestyen, statisíce lidí čekaly v mrazu, aby spatřily jeho tělo v otevřené v rakvi. Byl vyhlášen státní smutek, všechna divadla a další zábavní podniky byly zavřené stejně jako obchody kromě pekáren nebo těch obchodů, kde se prodávaly Leninovy portréty a černočervené smuteční látky.
V neděli 27. ledna klesla teplota v Moskvě na minus 33 stupňů. Smuteční řeč na zvláštním zasedání sjezdu sovětů pronesli Stalin a Zinovjev. Chyběl jen Trockij, který se v době Leninovy smrti nacházel na Kavkaze. Pak bylo Leninovo tělo přeneseno ze Sloupové síně v Domě odborů na kilometr vzdálené Rudé náměstí k východní zdi Kremlu, kde bylo mezitím narychlo vztyčeno dřevěné mauzoleum. Zněla Internacionála a Chopinův Smuteční pochod. Jak dodává Sebestyen, v 16 hodin snesli rakev do mělké hrobky a po celé Moskvě se rozezněly tovární sirény, píšťaly parních lokomotiv a salvy z děl. Leninovo nabalzamované tělo bylo poté trvale veřejně vystaveno.
Rakev druhá aneb Míšo, co s námi teď bude?
Na tomto prvním pohřbu vůdce sovětské komunistické strany Michail Gorbačov chyběl – nebyl ještě ani světě. Ale již druhého „gensekovského“ pohřbu se jako mladý student zúčastnil. Josif Stalin si již během Leninovy nemoci jako generální tajemník strany budoval mocenské pozice a po Leninově smrti je využil při vnitrostranických bojích proti svým rivalům a při prosazování své diktátorské moci. Stalin zemřel 5. března 1953 ve věku 74 let. Jak popisuje historik Oleg Khlevniuk, také jeho rakev byla vystavena na tradičním místě veřejného smutku za sovětské vůdce, ve Sloupové síni Domu odborů, jež dříve sloužila moskevské šlechtě.
Špatně organizovaná bezpečnostní opatření podle Khlevniuka nezvládala nápor lidí, kteří k Domu odborů mířili, aby se na mrtvého Stalina podívali. V následném chaosu a panice byly desítky lidí umačkány. Stalin tak zabíjel ještě po smrti.
Jeho pohřeb stanovený na 9. března si již podle Khlevniuka „pohlídalo“ na 22 600 agentů tajné policie, policistů a vojáků. Rakev byla vynesena z Domu odborů, umístěna před Leninovo mauzoleum na Rudém náměstí a pak do něj i přenesena. V roce 1961 bylo ale v rámci druhé destalinizace jeho tělo z mauzolea převezeno a pohřbeno u kremelské zdi.
Poklonit se Stalinovi přišel i čerstvě dvaadvacetiletý Gorbačov. Jeho přítel a tehdejší spolustudující Zdeněk Mlynář později vzpomínal, jak jimi oběma Stalinova smrt otřásla. Ve společném dvojrozhovoru později prohlásil: „Vzpomínám si, jak jsem se tě ptal: ‚Míšo, co s námi teď bude?‘ A ty jsi hlasem plným znepokojení a obav odpověděl: ‚Nevím‘. Náš svět, svět pravověrných stalinských komunistů, se začínal hroutit.“ „Ano,“ odpověděl Gorbačov, „tak to bylo.“
Jak rekapituluje historik William Taubman, Gorbačov poté stál ve frontě před Domem odborů celou noc a pak na událost vzpomínal: „Poprvé jsem viděl Stalina zblízka – mrtvého, kamenného, s voskovou tváří, bez jakýchkoliv známek toho, že by kdy byl naživu. Pátral jsem v jeho tváři po nějakých známkách velikosti, ale něco mě znepokojovalo, vyvolávalo to smíšené pocity.“
O 69 let později se budou stovky lidí řadit před stejnou Sloupovou síní, aby se naposledy rozloučily s Gorbačovem. Jeho tělo bude ležet v otevřené rakvi po boku dvou vojáků a stranou budou sedět členové jeho rodiny včetně jeho dcery Iriny Virganské a dvou vnuček.
Rakev třetí aneb Vy umíráte, my hned nato pohřbíváme
Nikita Chruščev, třetí vůdce SSSR, zemřel 11. září 1971 a Gorbačov tehdy již měl za sebou, úspěšnou stranickou kariéru, byl už prvním tajemníkem Stavropolského krajského výboru KSSS (1971–1978). Ani Chruščevova pohřbu se ale Gorbačov nezúčastnil – přestože s touto osobností měl a bude mít mnoho společného. Gorbačov se totiž hlásil k odkazu 20. sjezdu KSSS v únoru 1956 a především k odkazu tajného Chruščevova projevu, jenž odhalil Stalinovy zločiny. Gorbačov byl také stejně jako Chruščev za svou reformní snahu po zásluze „potrestán“ nemilostí, či dokonce nenávistí „vlastních“ – vyústila v nečekané důsledky a už ve své době znejistila, a mnohdy i rozzuřila jeho spolustraníky. Oba byli „potrestáni“ mimojiné i tím, že oběma byl odepřen plnohodnotný oficiální státní pohřeb. Chruščev ani Gorbačov nespočinuli v kremelské nekropoli, ale v soukromém hrobě.
I když z tohoto pohledu na tom byl Gorbačov o něco „lépe“ – jeho obřad se konal na stejném místě, kde se konaly pohřby bývalých sovětských vůdců, nicméně podle CNN Kreml sobotní události neoznačil za státní pohřeb, ale pouze za pohřeb s „prvky státního pohřbu“ včetně čestné stráže a asistence státu při organizaci.
Zato pohřeb Nikity Sergejeviče Chruščeva, který byl v době své smrti v 77 letech svou rodnou stranou již zavržen, připomínal spíše pohřeb antisovětského disidenta. Podle jeho životopisce Williama Taubmana byla zpráva o Chruščevově smrti utajena až do rána toho dne, kdy se měl pohřeb konat, a jen malému počtu truchlících se podařilo přes kruhy vojáků a policistů na hřbitově proklestit si cestu a připojit se k rodině. Soukromý pohřeb se konal na Novoděvičím hřbitově (podle přilehlého kláštera ze 16. století). Ústřední výbor KSSS sice uhradil veškeré náklady, ale tím nezakryl, že nové brežněvovské vedení mělo s Chruščevem problémy i po jeho odchodu z funkce, a to především kvůli úniku textu jeho velmi otevřených vzpomínek na Západ.
Vše se odehrávalo narychlo a v utajení a nikdo kromě těch, kteří byli informováni rodinou, se podle Taubmana nestihl zúčastnit ani smutečního obřadu, ani pohřbu.
Nikdo z jeho bývalých kolegů se neodvážil osobně kondolovat, což kontrastovalo se záplavou kondolencí ze zahraničí od hlav států a vedoucích představitelů komunistických stran.
V pondělí 13. září v den pohřbu Pravda otiskla místo nekrologu jen drobné oznámení na konci první strany, které „s lítostí“ oznamovalo úmrtí „bývalého prvního tajemníka ÚV KSSS a předsedy Rady ministrů SSSR“. Během smutečního obřadu byly v okolí prázdné ulice a za plotem hřbitova ulice obsadila nákladní auta naložená vojáky se samopaly. Kolem otevřené rakve stáli členové rodiny a několik starých Chruščevových přátel a kromě věnců od příbuzných a přátel si mohli všimnout i skromného věnce od ústředního výboru a rady ministrů.
Ze zastaralých reproduktorů se podle Taubmana skřípavě linula pohřební hudba Chopina a Beethovena. Po skončení projevů se policisté snažili zabránit asi dvěma stovkám přihlížejících, aby se přiblížili k hrobu. Jak poznamenává Taubman, když hrobníci zasypávali rakev hlínou, přiběhl muž s dalším věncem: „Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi od Anastase Ivanoviče Mikojana,“ ten po Stalinově smrti podporoval Chruščova v jeho destalinizující politice. Teprve po čtyřech letech rodina získala povolení umístit na hrob Chruščevovu bustu od Ernsta Neizvestného.
Rakev čtvrtá aneb Já jsem tady byl první
V roce 1978 byl Gorbačov jako tajemník ÚV KSSS odpovědný za zemědělství „převelen“ do Moskvy a zde přímo v centru Moskvy byl svědkem i účastníkem dalšího pohřbu uzavírajícího jednu éru SSSR – pohřbu Leonida Iljiče Brežněva v roce 1982. To již byl Gorbačov plnoprávným členem mocenského centra země, politbyra ÚV KSSS.
Leonid Brežněv zemřel 10. listopadu 1982 ve věku 75 let. Po pěti dnech státního smutku se na Rudém náměstí konal státní pohřeb, rakev se zesnulým Brežněvem byla vezena na lafetě a doprovázela ji čestná stráž. Jak popisuje Susan Schattenbergová, vzhledem k tomu, že texty nekrologu a veřejného oznámení musely být pečlivě formulovány a schváleny politbyrem, byli lidé oficiálně informováni až 11. listopadu v 11.00 hodin.
Když však rozhlasové a televizní stanice hrály několik hodin předtím jen pohřební hudbu, většina lidí se dovtípila, že právě zemřel již dlouho a těžce nemocný Brežněv.
Jeho smrt – na rozdíl od posledního voždě, jenž zemřel ve službě – provázely spíše než dramatické projevy smutku a beznaděje úleva a vtipy: „Jaká byla Brežněvova poslední slova? - Juro [Jurij Andropov – pozn. aut.], nedotýkej se toho dýchacího přístroje!“ Také Brežněv byl pohřben v nekropoli u kremelské zdi. Jak dodává Schattenbergová, „(…) jako vždy v Sovětském svazu se otázka nástupnictví zúžila na to, kdo bude mít na starosti pohřební výbor.“
Jurij Andropov se z potenciálních nástupců dostavil do Brežněvova bytu mezi prvními, a získal tak rozhodující výhodu nad Černěnkem, který se zprávu dozvěděl až později. Andropov tak byl nyní „jasnou“ jedničkou, pokud šlo o zajištění všech potřebných záležitostí. Otevřený boj o moc, kterého se všichni tak obávali, se nekonal. Všichni se podle Schattenbergové drželi nepsaných pravidel a svých daných rolí včetně Gorbačova, jemuž se pod „křídly“ jeho patrona Andropova otevřela cesta až na samý vrchol sovětské moci.
Rakev č. 5, č. 6 a sedmá nejprostornější
Osmašedesátiletému Gorbačovovu patronu ale mnoho času vzhledem k nemocným ledvinám nezbývalo. Jak dodává Schattenbergová, s pomocí nejmodernější technologie mohl žít ještě několik let, ale v Sovětském svazu tehdy neměli s dialýzou dostatek zkušeností. V září 1983 už Andropov nebyl schopen opustit nemocnici; zemřel 9. února 1984 po 15 měsících ve funkci. Po čtyřech dnech státního smutku mu byl na Rudém náměstí uspořádán státní pohřeb za účasti zahraničních představitelů včetně amerického viceprezidenta George Bushe a britské premiérky Margaret Thatcherové. Také on byl pohřben v kremelské nekropoli.
Novým gensekem se stal na tuto funkci netrpělivě čekající, ale již také těžce nemocný Konstantin Černěnko a už během jeho krátkého funkčního období se de facto stal mužem č. 2 v sovětské hierarchii právě Gorbačov. V neděli vpodvečer 10. března 1985 se jako jeden z prvních dozvěděl, že Černěnko v 19:20 zemřel. Gorbačov svolal na desátou hodinu večer mimořádné zasedání politbyra. Byl si podle Taubmana jistý, že hned několik jeho kolegů z politbyra doufá, že se stane Černěnkovým nástupcem. Kromě Viktora Grišina a Grigorije Romanova to podle něj byli i Nikolaj Tichonov a Andrej Gromyko, jenž Gorbačova údajně nepovažoval za „seriózního“ státníka.
Gorbačov při zahájení schůze schválně nezasedl na místo předsedy. Informoval své kolegy o Černěnkově smrti a pak vyzval politbyro, aby rozhodlo o tom, kdo bude jmenován předsedou pohřební komise. A jak bylo řečeno, v minulosti vždy platilo nepsané pravidlo, že tím, koho politbyro do čela této komise jmenuje, také „naznačí“ ústřednímu výboru KSSS, kdo pak má být v podstatě již jen formálně zvolen za generálního tajemníka, a tedy i nového vůdce strany. Po Gorbačovově výzvě podle Taubmana následovalo dlouhé ticho, které přerušil moskevský stranický vůdce Grišin a jeden z možných kandidátů na stranický trůn:
„Proč bychom měli otálet? Všechno je jasné. Ať to udělá Michail Sergejevič.“ Tím podle Taubmana Grišin uznal svoji porážku a o novém vůdci bylo rozhodnuto.
Při posledním pohřbu, jehož se Gorbačov účastnil, mu historie přisoudila roli řečníka, pozůstalého i „pohřbívaného“ – se zánikem Sovětského svazu totiž odcházel i kus Gorbačova samotného. Večer 25. prosince 1991 pronesl v celostátní televizi projev, v němž oznámil svoji rezignaci na funkci prezidenta SSSR s tím, že tento úřad v podstatě zaniká a jeho pravomoci přecházejí na prezidenta Ruska Borise Jelcina. Tentýž večer po jeho vystoupení v televizi byla naposledy spuštěna sovětská vlajka a naposledy zazněla i státní hymna Sovětského svazu.
Použitá literatura:
Oleg Khlevniuk, Stalin. New Biography of a dictator, Yale University Press, 2015,
Victor Sebestyen, Lenin the dictator: an intimate portrait, London: Weidenfeld & Nicolson, 2017,
Susanne Schattenberg, Brezhnev. The Making of a Statesman, I.B. Tauris, Bloomsbury, 2022,
William Taubman, Gorbachev: His Life and Time, W. W. Norton & Company Ltd, 2017,
William Taubman, Khrushchev. The Man and his Ear, Free Press, 2003,
Mark Trevelyan, Factbox: Honour or disgrace - how Russia has buried its past leaders, 3.9. 2022.
