„U nás není kontrarevoluce“ aneb K jedné výměně názorů na půdě OSN

/ /
Valné shromáždění OSN
zdroj: Patrick Gruban, CC BY-SA 2.0

24. srpna před 54 lety skončilo v New Yorku několikadenní zasedání Rady bezpečnosti OSN, na němž se projednávala otázka Československa. Obě strany „střílely“ protichůdnou interpretací dějin Československa a východního bloku.

Projevy i postoje týkající se samotné invaze včetně projevu československého ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka jsou víceméně dobře známé, i po letech ale stojí za zaznamenání například zde používaná interpretace dějin Československa a východního bloku. 

USA: Československo je obětí tyranie 

Poté, co í zástupce velvyslance Československa v OSN (velvyslanec Milan Klusák byl v té době v Praze) Jan Mužík prezentoval 21. srpna 1968 oficiální stanovisko představitelů Československa a KSČ proti invazi, se ujal opět slova americký zástupce, diplomat George Ball. Československo označil za „… malý národ, který se snaží žít v míru a svobodě…“ a „.. nešťastnou zemi, jejíž jméno bylo kdysi zářným symbolem principu sebeurčení,“ jež byla „… opět brutálně napadena mocnějšími sousedy.“

Jsme rádi, že čtete naše články!

Podle Balla se Československo těšilo po generace náklonnosti Američanů i proto, že to byl právě americký prezident Woodrow Wilson, kdo „… podpořil snahy českého a slovenského národa o nezávislost.“ 

Československo se pak podle Balla stalo obětí dvojí tyranie – nacistické a sovětské. Ke svržení svobodné československé vlády roku 1948 podle Balla vedla „… z Moskvy systematicky vedená kampaň“ a československý národ byl podle něj přeměněn v to, co se „… v převráceném slovníku komunismu začalo nazývat lidovou demokracií.“

Jako diplomat také připomněl „zlověstný chlad náhlé smrti významného a všemi milovaného ministra zahraničí Jana Masaryka v roce 1948“ a dodal, že právě v roce 1968 během pražského jara se poprvé v Československu objevily důkazy o tom, že Masaryk byl „… brutálně zavražděn.“

Ball také připomněl podobnost mezi pražským jarem a Kremlem potlačeným maďarským povstáním v roce 1956. Sovětská intervence se pak po několik měsíců projednávala na půdě OSN a v září 1957 ji odsoudilo Valné shromáždění OSN. Maďarský lid se podle Balla snažil „… uvolnit okovy moskevské diktatury a najít novou svobodu,“ na což Moskva podle Balla reagovala otevřenou intervencí: „… několik prchavých dnů svobody Maďarska ukončila sovětská děla.“

Ball konstatoval, že chmurná paralela mezi Budapeští v roce 1956 a Prahou v roce 1968 je až příliš zřejmá.

„Jistě existoval důvod věřit, že se noví moskevští vůdci zbaví politického strachu a běsnění minulosti, přestanou slyšet hlas nepřítele v každém svobodném vyjádření názoru a přestanou vyžadovat otrocký konformismus jako cenu za přátelství. Všechny tyto naděje se však nyní zdají být zničeny invazí do Československa. Je zřejmé, že spojenci Sovětského svazu žijí podle tvrdého a jednoduchého kodexu: Podřídit se, nebo zahynout.“

Slavnostní pohřeb Imre Nagyho a dalších maďarských představitelů popravených 16. června 1958 se konal 31 let poté na Náměstí hrdinů za účasti 300 tisíc lidí.
Slavnostní pohřeb Imre Nagyho a dalších maďarských představitelů popravených 16. června 1958 se konal 31 let poté na Náměstí hrdinů za účasti 300 tisíc lidí.

Maďarsko: Nesnadné rozhodnutí o použití našich sil 

Ballovi nejprve odpověděl zástupce Maďarska József Tardos s tím, že maďarské události v roce 1956 byly do značné míry ovlivněny „… podvratnými silami Západu.“ Tardos hovořil trochu jiným jazykem než třeba sovětský zástupce Jakov Malik zvláště v pasážích týkajících se podobností mezi rokem 1956 a 1968. Přiznal, že s ohledem na vlastní zkušenost s „kontrarevolucí“ nás /tedy Maďary/ „… vývoj v Československu znepokojil“ a dodal, že „… rozhodnutí o použití našich sil nebylo příliš snadné.“ Podle Tardose se ale mělo brzy ukázat, že „… tato akce pomůže nejen československému lidu a pospolitosti socialistických zemí, ale i světovému míru.“ 

Zajímavé také je, že Tardos se ve své kritice zaměřil hlavně na Balla, a ne na Mužíka s tím, že tóny jejich prohlášení jsou „… zcela protichůdné,“ a v podstatě naznačil, že to jsou USA, kdo svým údajně „ukvapeným jednáním“ (tj. například svoláním Rady bezpečnosti) „stávající krizi“ prohlubují. 

SSSR: Zuřivý hněv imperialistických mocností

A pak s obsáhlou odpovědí přišel sovětský zástupce Jakov Malik, jenž začal tím, že odmítl otázku vůbec projednávat na půdě OSN, protože se jedná o „… čistě vnitřní záležitost samotné Československé socialistické republiky a o společnou věc jejích spojenců.“ 

Ballovo vystoupení nazval přívalem pomluv a insinuací, z nichž byl údajně cítitt „… páchnoucí dech studené války.“ Poválečný vývoj Československa interpretoval tak, že:

„… československý lid se rozhodl jednou provždy osvobodit od kapitalistického vykořisťování a vazeb na zahraniční monopoly, založit vlastní nezávislý lidový stát a věnovat své síly budování socialismu.“ 

V rámci socialistické výstavby pak podle Malika Československo v úzké bratrské spolupráci s ostatními socialistickými státy dosáhlo „… skvělých úspěchů, které jsou uznávány v celém světě.“ Za toto dvacetileté spojenectví byla v Československu „… vytvořena nová státnost, československému lidu byly poskytnuty všechny možnosti pro politické a hospodářské posílení jeho země, pro rozvoj jeho tvůrčí iniciativy.“ Tento vývoj měl ale podle Malika vzbudit „… zuřivý hněv imperialistických mocností“ a pokus „… vymanit Československo ze světové socialistické soustavy a vrátit ho do lůna tzv. západního světa.“ 

Nikita Sergejevič Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v Moskvě, který se konal ve Velkém kremelském paláci v Moskvě konal od 14. do 26. února 1956. Foto: ČTK
Nikita Sergejevič Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v Moskvě, který se konal ve Velkém kremelském paláci v Moskvě konal od 14. do 26. února 1956. Foto: ČTK

Příliš široký americký pohled?

Paradoxní – a pro celé pražské jaro typické – tak bylo, že se Mužík při své závěrečné reakci ocitl ve dvojím ohni, neboť musel reagovat nejen na Malika, ale i na Balla. V obou případech negativně.

Na Malika reagoval Mužík víceméně stručně s tím, že vše podstatné již bylo řečeno v jím reprodukovaných prohlášeních oficiálních orgánů československého státu. Nicméně dodal, že „… vláda ČSSR, KSČ i strany Národní fronty vždy usilovaly a i v budoucnu budou usilovat o obranu bezpečnosti socialistického tábora.“ 

Malika také upozornil, že každá socialistická země „… musí znát, lépe než ostatní socialistické země, konkrétní podmínky výstavby a rozvoje socialismu ve své zemi.“ 

Mužík si ještě rýpnul do SSSR, když děkoval za podporu zejména tzv. nezúčastněným zemím (či obecně všem pokrokovým zemím), že se „…jednou provždy vzdaly úmyslu řídit jiné národy, vnucovat jim svou vůli…“ a že se „… nechovají k jiným zemím jako k jakýmsi banánovým republikám a nevedou agresivní války proti chudým, ale svobodymilovným lidem na jiných kontinentech daleko od své země.“ 

Sovětské tanky před rozhlasem. Foto: Jiří Všetečka
Sovětské tanky před rozhlasem. Foto: Jiří Všetečka

Více prostoru Mužík věnoval Ballovi. Nabízí se tak otázka – byla to Ballova chyba, když americký postoj rozmělnil svým historickým exkurzem, a nabil tak sovětské straně, aby mohla rozředit hlavní bod programu (a Mužíka tím dostal do nepříjemné situace, protože se kromě odsouzení invaze jako zástupce stále ještě komunistické země prostě musel vyjádřit i k únoru 1948, Masarykovi a Maďarsku), anebo to bylo chybou Mužíkovou, že na Balla vůbec reagoval a že se nesoustředil jen na hlavní problém, a to invazi vojsk Varšavské smlouvy? 

Mužík totiž nejprve oponoval Ballovi a jeho pohledu na československé poválečné dějiny s tím, že

„… my, Češi a Slováci, se za Únor 1948 nestydíme a jsme na něj velmi hrdí.“

Když hned dodal, že „… Únor 1948 znamenal vítězství nad snahami reakce zvrátit trend vývoje v poválečném Československu,“ v podstatě tím i nepřímo podpořil stávající sovětskou tezi o tom, že invaze pomáhá socialistickému Československu proti útokům „vnitřní i vnější reakce a imperialismu.“ Mužík dále uvedl: „… nové vedení země a KSČ často zdůrazňuje, že se v žádném případě nebudeme vracet do doby před Únor 1948.“

Pak se také vymezil vůči tvrzení o smrti Jana Masaryka s tím, že „… vyšetřování, které nařídila československá vláda a které bylo ukončeno přibližně před měsícem, dospělo k závěru, že šlo o sebevraždu.“ 

„Kontrarevoluční“ fotbalová klička

Nastolení otázky Maďarska v roce 1956 bylo asi pochopitelné u Balla, jenž si nemohl dovolit vynechat příležitost, aby tuto bezprecedentní agresi nepřipomenul a nesrovnal se současným stavem, je ale otázka, proč na ni Mužík vůbec reagoval a „nepřenechal“ ji Ballovi s Malikem. 

Mužík totiž nejprve odmítl srovnávat vývoj v dnešním Československu s Maďarskem v roce 1956. Pak ale dodal, že tu jedna společná věc je, a totiž „… chyby, kterých se vedení země a strany dopustilo kvůli nedostatku zkušeností a neexistenci precedentu budování socialismu v takovém typu země.“ Tím narážel na oficiální hodnocení příčin maďarské kontrarevoluce, z nichž jedna měla tkvět v údajně „chybné politice“ maďarských stalinistů Matyáše Rákosiho a Ernőa Gerőa. 

Mužík, kterého jeden z přímých účastníků příprav československé pozice, tajemník velvyslanectví v USA a OSN Miloš Polreich, charakterizoval jako „… ekonoma, jenž by sám žádnou politickou tezi nedal dohromady,“ tím chtěl patrně říci, že u kořenů pražského jara i maďarské „kontrarevoluce“ stály i chyby zakladatelů lidově-demokratických režimů z éry raného stalinismu. 

Když se ale dával dohromady koncept Mužíkova projevu, Mužík sám podle Polreichových slov k této „maďarské pasáži“ dodal ještě svoji vlastní vzpomínku: „Předhazujete nám maďarské události v roce 1956 a prý že pokračujeme s kontrarevolucí, kdy se věšelo na lucerny. Já sám jsem byl v té době na fotbalovém zápase na stadionu Sparty, což je pražský dělnický klub.“

„Když během zápasu zahlásili do tlampačů, že v Maďarsku zasáhla vojska SSSR, stadion se spontánně roztleskal.“

V oficiálním anglickém zápisu ze schůze je sice trochu jiná pasáž, kde chybí určité detaily, jako ono „věšení na lucerny“, „sparťanský stadion“ či osobní Mužíkova přítomnost, ale vyznění je podobné: „To, co se stalo v Maďarsku, byla kontrarevoluce, kterou potlačila sovětská armáda. V té době jsem v Československu nebyl. Jako státní úředník jsem byl na zahraniční konferenci, ale moje rodina, která bydlela v Praze v těsné blízkosti jednoho z fotbalových stadionů, mi po návratu vyprávěla, co se stalo v neděli 4. listopadu, kdy plný stadion, který myslím nelze podezírat z nějaké politické indoktrinace, propukl v potlesk, když se dozvěděl o vítězství nad kontrarevolucí v Maďarsku.“

Srpen 1968 v Praze. Zdroj: Pavel Macháček
Srpen 1968 v Praze. Zdroj: Pavel Macháček

Ideozločiny a zahraniční vlivy

Z dnešního interpretačního pohledu se pozastavíme spíše nad ostrou charakteristikou maďarského boje za svobodu jako „krvavé kontrarevoluce“. To ale představitelé pražského jara nebo jejich zastánci nevnímali jako rozpor a podobně jako Mužík argumentovali a byli přesvědčeni, že pražské jaro je něco diametrálně odlišného. To ale z pohledu Moskvy bylo neméně závažným „ideozločinem“. 

Podle Polreicha v Mužíkově dodatku totiž po „fotbalové vsuvce“ následovala ještě jedna Mužíkova věta, která ale v oficiálním zápisu v tomto znění není, i když významově odpovídá Mužíkově úvodní pasáži, v níž odmítá srovnávat rok 1956 a 1968: 

„U nás o žádnou násilnou kontrarevoluci nešlo, šlo o celonárodní vůli k demokracii, která ale zůstane socialistická.“ 

Jak dodává Polreich, to „… naštvalo zejména Maďary.“ Logicky, protože v tehdejším ideologickém kontextu tím Mužík zpochybňoval oficiální tezi srpnové intervence, podle níž se západní imperialisté ve spolupráci s vnitřní reakcí se zbraněmi v rukou poprvé pokusili svrhnout socialistický řád v Maďarsku v roce 1956. Když se jim to nepovedlo, o totéž se pokusili „beze zbraní“ či „plíživě“ v roce 1968 v Československu. Navenek různé jevy ale byly podle Moskvy v jádru stejné, a proto bylo potřeba použít k jejich „řešení“ stejný prostředek – ozbrojenou intervenci. 

Toto odlišné vidění „zahraničních vlivů“ je patrné ještě v další pasáži, v níž v Mužíkovi zvítězil ekonom nad ideologem. Mužík rozvíjel vliv zahraničních faktorů na „deformace v Československu“. Tam, kde sovětská strana přímočaře obviňovala „americký imperialismus“, „zahraniční ideodiverzní centrály“ a „západoněmecký revanšismus“, Mužík poněkud komplikovaně dovozoval, že mezi zahraniční vlivy patřila „… studená válka,“ kterou síly imperialismu záměrně „zesilovaly“ s tím, aby „… v soutěži ve zbrojení snížily hospodářskou sílu socialistických zemí.“ To pak podle Mužíka vedlo k „… určitým autarkním tendencím v ekonomice Československa, které přispěly k deformacím naší ekonomiky.“ 

Post scriptum aneb „Dokument bez komentáře”:

Dopis úřadujícího stálého představitele Československé socialistické republiky adresovaný předsedovi Rady bezpečnosti ze dne 27. srpna 1968:

„Na pořad jednání Rady bezpečnosti byl zařazen bod týkající se dopisu zástupců Kanady, Dánska, Francie, Paraguaye, Spojeného království a Spojených států amerických předsedovi Rady bezpečnosti ze dne 21. srpna 1968 (S/8765). Rád bych upozornil na skutečnost, že Československá socialistická republika o zařazení tohoto bodu na pořad jednání Rady bezpečnosti nepožádala. Vzhledem k dohodě, které bylo o podstatě problému dosaženo během sovětsko-československých rozhovorů, které se konaly v Moskvě od 23. srpna do 26. srpna 1968, Vás žádám, abyste zařídil stažení tohoto bodu z pořadu jednání Rady bezpečnosti. Podepsán: Jan Mužík, úřadující stálý představitel Československé socialistické republiky při Organizaci spojených národů.”

Použité zdroje: 

Meeting: 21 August 1968, New York, Letter dated 21 August 1968 from the representatives of Canada, Denmark, France, Paraguay, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland and the United States of America addressed to the President of the Security Council (S/8758), 12 S/PV. 1441.

Tomáš Koloc, Dr. Polreich, v roce 1968 první tajemník naší mise při OSN: Na zasedání RB OSN o srpnové okupaci nás, obhájce pražského jara, překřikovali i lidé z tamní ukrajinské a běloruské mise. Média nás překřikují dodnes 

Miroslav Polreich, 21. srpen 1968 v OSN a jeho mezinárodně politický význam, ČRo Plus - Názory a argumenty, 22. srpen 2008, 

Request to Cease U.N. Security Council Consideration of Situation in Czechoslovakia. (1968). International Legal Materials, 7(6), 1312-1312. doi:10.1017/S002078290005782X,