OSN a válka na Ukrajině

/ /
Valné shromáždění OSN
Valné shromáždění OSN
zdroj: Patrick Gruban, CC BY-SA 2.0

Vladimir Putin oznámil 23. února 2022 „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině. Ještě v noci se sešla Rada bezpečnosti OSN. Mimořádnému zasedání předsedalo... Rusko. Mají OSN a jeho vůdčí Rada bezpečnosti v současnosti ještě smysl?

Nejen samotná vojenská agrese, ale i její načasování se stalo symbolickým políčkem Organizaci spojených národů (OSN), jejíž primárním cílem má být udržování mezinárodního míru.

Má v tomto smyslu OSN ještě význam? Má v tomto smyslu pravdu například ministryně obrany ČR Jana Černochová, když v České televizi vlastně zpochybnila smysl její existence v kontextu schopnosti zasáhnout aktivně do probíhající války na Ukrajině? Nebo je chyba v tom, že od OSN „očekáváme příliš“ především v rovině bezpečnostní a vojenské, a měli bychom u ní hodnotit spíše její aktivity ve sféře humanitární, diplomatické či zdravotní?

Lacinější newyorského preclíku... 

Spojené státy a Albánie navrhly patnáctičlenné Radě, aby co nejdůrazněji odsoudila agresi, jež je podle jejich názoru v rozporu s článkem 2 odstavce 4 Charty OSN, tj. závazkem zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu. Rusko mělo okamžitě přestat používat sílu proti Ukrajině a úplně a bezpodmínečně stáhnout všechny své vojenské síly z ukrajinského území.

Rada podle tohoto návrhu také měla odsoudit rozhodnutí Ruska z 21. února týkající se statusu některých oblastí ukrajinské Doněcké a Luhanské oblasti s tím, že Moskva musí toto rozhodnutí okamžitě a bezpodmínečně zrušit, neboť porušuje svrchovanost a územní celistvost Ukrajiny.

Rada také v rezoluci vyzvala strany k dodržování minských dohod a ke konstruktivní práci v příslušných mezinárodních rámcích včetně tzv. normandského formátu (Francie, Německo, Rusko) a třístranné kontaktní skupiny (Ukrajina, Rusko, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE)).

Rada také vyzvala všechny strany, aby umožnily a usnadnily rychlý, bezpečný a neomezený přístup humanitární pomoci k potřebným osobám a chránily civilní obyvatelstvo.

Návrh získal podporu 11 členů, ale vetovalo jej Rusko. Čína, Indie a Spojené arabské emiráty se zdržely hlasování. Ruský delegát po hlasování vysvětlil, že návrh je v rozporu se zájmy ukrajinského lidu. Argumentoval tím, že ti, kteří se chopili moci při „(...) státním převratu v roce 2014 (...)“, ostřelovali obyvatele Doněcka a Luhanska a že Ukrajina „(...) nedodržovala minské dohody (...)“ a „(...) neonacisté a milice nadále zabíjejí civilisty (...)“. Dále zdůraznil, že vojáci jeho země nebombardují města ani neútočí na civilisty.

Zástupce Ukrajiny na ruského kolegu reagoval a řekl, že jeho slova „(...) mají menší hodnotu než díra v newyorském preclíku.“ Podle něj předsednictví Ruské federace porušuje článek 20 prozatímního jednacího řádu Rady, neboť delegace nemůže předsedat otázce, která se přímo týká jejího státu. 

Vyjádřil také politování nad tím, že to, co zastaví válku, budou těla tisíců ruských vojáků, která budou doručena domů jejich matkám. 

Zástupce Ukrajiny poukázal na to, že tisíce Ukrajinců vstoupily do sil územní obrany s tím, že jejich země se nikdy nevzdá, i když bude dočasně okupována.

Reputaci OSN částečně napravilo její Valné shromáždění, jež zahrnuje všechny členské země, nemá však takovou právní autoritu jako Rada. Jak podotýká politoložka Shelley Inglisová, může ale schvalovat rezoluce ke konfliktům – v roce 1950 Valné shromáždění schválilo rezoluci, jež mu dává pravomoc jednat na základě doporučení Rady, pokud Rada nemůže dospět k rozhodnutí o použití ozbrojené síly. A protože postoupení věci Radou je procedurální záležitostí, nevztahuje se na ni právo veta.

Druhého března proto Shromáždění přijalo rezoluci, v níž vyzvalo Rusko, aby stáhlo své vojenské jednotky z Ukrajiny, útok označilo za porušení územní celistvosti a svrchovanosti Ukrajiny a poslalo Rusko do diplomatické izolace. Nezávazný text schválilo rekordních 141 zemí, proti jich bylo jen pět: Rusko, Bělorusko, Eritrea, Sýrie a Severní Korea, 35 zemí se zdrželo hlasování. Ve čtvrtek 24. března pak Shromáždění vyzvalo k ochraně civilistů a schválilo přístup humanitární pomoci na Ukrajinu a zároveň zkritizovalo Rusko za vytvoření „hrozivé“ humanitární situace.

Pozornost světových médií si získali členové kanadské delegace při OSN. Ti poté, co Rusko požádalo v dopise ze 16. března členské státy OSN, aby přijaly jeho návrh ‚humanitární‘ rezoluce na Ukrajině, text této žádosti „okomentovali, proškrtali a upravili tak, aby odpovídal realitě.“ 

Například k ruskému textu „Obracíme se na vás s ohledem na naléhavou záležitost související se zoufalou humanitární situací na Ukrajině a v jejím okolí (...)“ doplnili Kanaďané vloženou formulací: „(...) kterou jsme způsobili v důsledku námi vyvolané nelegální agresivní války.“ Když Rusko napsalo, že „(...) Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je jasný požadavek jménem Rady bezpečnosti OSN, aby všechny zúčastněné strany přísně dodržovaly mezinárodní právo,“ navrhli Kanaďané nahradit poslední větu  formulací „(...) aby Rusko ukončilo nezákonnou agresivní válku a nepřátelství.“

Pětka proti Desítce

 OSN byla založena v roce 1945 s cílem zabránit další světové válce. Ač je formálně rovnocenná ostatním hlavním tělesům OSN, Rada bezpečnosti se stala jejím nejvýznamnějším orgánem, přesněji jejích pět stálých členů neboli též Pětka. Ta svoji pozici odvozuje z toho, že její členové patří k vítězům druhé světové války a všichni také patří do „jaderného klubu“ (Čínská republika - nyní Čínská lidová republika, SSSR - nyní Rusko, dále Francie, Spojené státy a Spojené království). Člen Pětky má právo „vetovat“ jakékoli rozhodnutí Rady. Rada má také deset nestálých členů (Desítka), kteří jsou voleni Valným shromážděním na dvouleté funkční období, a v současné době jimi jsou Albánie, Brazílie, Gabun, Ghana, Indie, Irsko, Keňa, Mexiko, Norsko a Spojené arabské emiráty. 

Zakladatelská Charta udělila členům Rady zvláštní výsady a povinnosti, jež měly zajistit jejich trvalé zapojení do činnosti OSN. Mohou přijímat rozhodnutí, která jsou pro členské státy právně závazná, a v situacích, které představují „ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti“, je i prosazovat prostřednictvím sankcí (článek 41) nebo použití vojenské síly (článek 42). 

Pokud je rezoluce schválena, je podle mezinárodního práva závazná a OSN může například stanovit sankční režim, vyslat do země svou mírovou misi, jež dohlíží na dodržování příměří nebo mírových dohod se souhlasem dotčených zemí nebo povolit použití síly a pověřit nějakou jinou organizaci nebo koalici „ochotných států“ jako například NATO během války v Bosně (1992) nebo v Libyi (2011). 

OSN a studená válka: v Koreji a Kongu 

Během studené války byla Rada bezpečnosti do značné míry paralyzována konfliktem velmocí. Jak dodávají politologové Sebastian von Einsiedel a David M. Malone, Rada výslovně schválila vojenskou akci podle kapitoly VII pouze ve dvou případech. V roce 1950 tak odvrátila severokorejskou invazi proti Jižní Koreji. Sovětský svaz v té době Radu bojkotoval na protest proti nepřítomnosti Čínské lidové republiky v Radě (Čína zde byla stále zastoupena nacionalistickou vládou na Tchaj-wanu). Druhým případem byla mírová mise v Kongu na počátku 60. let (ONUC). Sankce uložila Rada v roce 1966 proti Jižní Rhodesii a v roce 1977 proti Jihoafrické republice.

Korejská válka. Zdroj: The United States federal government
Korejská válka. Zdroj: The United States federal government

Poté, co se sovětští delegáti vrátili do Rady, Spojené státy se pokusily prostřednictvím rezoluce Valného shromáždění 377(V) stanovit, že prostá většina Rady jednající na základě procedurálního hlasování (tj. hlasování nepodléhajícího právu veta) nebo také většina členských států OSN může svolat „mimořádné zasedání“ s 24 hodinovým předstihem, aby bylo možné zvážit a vypracovat kolektivní reakci na krizi, na niž sama „zavetovaná“ Rada není schopna reagovat.

Jak dodávají Einsiedel s Malonem, přestože Moskva proti tomuto nástroji zprvu vystupovala, v roce 1956 jej využila a iniciovala rozhodnutí Rady přenést projednávání suezské krize v roce 1956 na Shromáždění. O 11 let později se zase Moskva připojila k zemím tehdy tzv. třetího světa, které iniciovaly, aby Rada svolala jednání Shromáždění k arabsko-izraelské válce v roce 1967.

Jak uvádějí Einsiedel s Malonem, rezoluce 377 se stala trvalým mezinárodním prvkem, ale Rada si přesto zachovává oproti Shromáždění dvě výhody: menší velikost a pravomoc odvolávat se na kapitolu VII Charty, která vyžaduje účast členských států na sankcích nebo společných vojenských akcích. Shromáždění se sice na kapitolu VII nemůže odvolávat, ale jeho rezoluce poskytují „ochotným členům“ nebo také „koalici ochotných“ podporu OSN pro jejich akce v ozbrojených konfliktech.

Nástup mírových misí

Ke konci studené války a hlavně po jejím skončení se OSN a Rada staly po určité období ústředními aktéry mezinárodního krizového řízení. Výrazně vzrostl počet přijatých rezolucí dosažených konsenzem – od roku 2001 to bylo bylo téměř 90 %. Rada také více využívala kapitoly VII Charty OSN. Podíl takových rezolucí vzrostl z 25 % v roce 2000 na více než 60 % od roku 2010. 

Přestože to tak navenek nemuselo vypadat, v Radě si velmoci zvykly diskutovat o mezinárodních problémech a hledat konstruktivní řešení zvláště v těch otázkách, ve kterých to odpovídá společným zájmům Pětky, jako jsou boj proti terorismu nebo nešíření jaderných zbraní.

Jak dodávají Einsiedel s Malonem, na konci osmdesátých let se dynamika v Radě výrazně změnila v důsledku posílení spolupráce v rámci Pětky. Od ledna 1990 do prosince 1994 byla uplatněna pouze čtyři veta, zatímco v předchozím pětiletém období jich bylo třicet šest a během prvních pětačtyřiceti let historie OSN 193.

 V letech 1987-1989 Rada zřídila pět mírových a pozorovatelských jednotek, které pomáhaly při urovnávání íránsko-irácké války, krizí v Afghánistánu, Angole a Namibii a také ve Střední Americe. 

Po irácké invazi a anexi Kuvajtu v srpnu 1990 Rada okamžitě reagovala rozsáhlým obchodním embargem a v listopadu 1990 i rezolucí č. 678, která zmocnila koalici členských států vedenou USA k vyhnání irácké armády z Kuvajtu. OSN pak ponechala v platnosti sankce a uložila Bagdádu přísné odzbrojovací povinnosti. Jak ale připomínají Einsiedel s Malonem, v polovině 90. let ovšem Rusko, Čína i Francie stále více zpochybňovaly legitimitu sankcí vzhledem k jejich neblahým humanitárním důsledkům.

Úspěch OSN ve válce v Perském zálivu vyvolal podle Einsiedela a Maloneho určitou euforii z „nového světového řádu“, v jehož středu měla stát „oživená Rada“ iniciující v následných letech patnáct nových mírových misí. Úspěšné byly do určité míry operace v Salvadoru, Kambodži a Mosambiku na pomoc při urovnávání občanských válek. Vojáci OSN již nesloužili jen jako „zeď“ podél mezinárodních hranic, ale s podstatně širším mandátem se staraly o politické úkoly, lidská práva, občanské záležitosti, volby a humanitární pomoc.

Jak připomínají Einsiedel a Malone, Rada nově vymezovala hranice suverenity a rozšířila definici „ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti“ a schválila donucovací opatření v reakci na situace, o nichž by se dříve mělo zato, že nespadají do působnosti Rady – od humanitární katastrofy v Somálsku až po protidemokratický puč na Haiti.

Trojí mírová katastrofa

Nárůst počtu a rozsahu misí ale způsobil napětí mezi deklarovanými cíli a reálnými schopnostmi a možnostmi misí, což vedlo k tzv. „trojí mírové katastrofě OSN“ v Bosně, Somálsku a Rwandě (1993-1995). 

Například v Bosně mise slíbila, že bude chránit civilisty v takzvaných „bezpečných oblastech“, aniž by měla potřebnou vojenskou techniku a politickou podporu. Výsledkem se stal masakr v Srebrenici.

 Jak dodávají Einsiedel a Malone, tyto neúspěchy vedly k dočasnému omezení mírových operací OSN. Od ledna 1995 do ledna 1999 byla uskutečněna pouze jedna nová pozemní operace. Po událostech v Somálsku také převážil názor, že OSN se nehodí k vedení války, a proto měla Rada bezpečnosti od poloviny 90. let tendenci přenechávat prosazování svých rozhodnutí mnohonárodním „koalicím ochotných“, jako tomu bylo na Haiti, v Bosně, Středoafrické republice, Východním Timoru či Afghánistánu.

Neúspěchy v Bosně a Rwandě ale také podpořily přesvědčení, že mezinárodní společenství států má povinnost jednat tváří v tvář masovým zvěrstvům, a to v případě potřeby i silou. Pojem „humanitární intervence“ se však stal vysoce kontroverzním tématem i v rámci Pětky zvláště v souvislosti s válkou v Kosovu v roce 1999, kde NATO vedlo vojenskou kampaň proti Srbsku bez povolení Rady.

Teroristické útoky z 11. září 2001 dočasně obnovily jednotu v Radě, která na ně rázně reagovala povolením americké vojenské akce v Afghánistánu, posílením režimu sankcí proti Al-Káidě a Talibanu, který byl původně přijat v roce 2000, a uložením závazných protiteroristických opatření všem členským státům prostřednictvím rezoluce Rady bezpečnosti č. 1373.

Tato jednota zase zmizela po invazi USA a Velké Británie do Iráku v roce 2003, pro niž se obě země neúspěšně snažily získat povolení Rady. V OSN to způsobilo hlubokou krizi. 

Zastánci války kritizovali organizaci za údajnou neschopnost pohnat k odpovědnosti členský stát (tj. Irák), který porušil své závazky, a kritici války odsuzovali OSN za to, že nedokázala zabránit Spojeným státům ve vedení války, kterou považovali za nezákonnou.

Jak argumentují Einsiedel a Malone, jedním z cílů amerického prezidenta Baracka Obamy v roce 2008 bylo obnovit ústřední místo Rady bezpečnosti ve světové diplomacii. Jeho závazek k multilateralismu, vstřícnost k Číně a snaha o „reset“ vztahů s Ruskem skutečně slibovaly novou éru konsensu v rámci Pětky. Zpočátku se zdálo, že se Obamův přístup vyplatí, což vedlo k řadě razantních opatření Rady včetně posílení sankčních režimů vůči Íránu a Severní Koreji a použití síly pod hlavičkou Rady v Pobřeží slonoviny či Libyi.

Otřesy arabského jara v roce 2011 Pětku nakonec opět rozdělily zvláště kvůli údajnému překročení pravomocí NATO při zásahu v Libyi. Vztahy mezi oběma tábory se dále zhoršily kvůli reakci na eskalující občanskou válku v Sýrii, kterou Moskva i někteří členové Pětky vnímali optikou svých soupeřících zájmů v širším regionu.

Rusko-čínský blok

 Posledním a přetrvávajícím trendem je návrat intenzivní rivality mezi Východem a Západem – Pětka se dostala do slepé uličky nejen v otázce Sýrie, ale především Ukrajiny dávno před osudovou nocí z 23. na 24. února 2022. Jak dodávají Einsiedel a Malone, rostoucí napětí v Radě má své dlouhodobé kořeny. 

Zaprvé Rusko, Čína a další země se dlouhodobě staví proti světovému pořádku vedenému Spojenými státy, který se podle nich projevuje opakovaným nezákonným použitím síly při snaze o změnu režimu pod záminkou humanitárních norem či nešíření zbraní hromadného ničení jako například v Kosovu, Iráku a Libyi.

Zadruhé po svém návratu do prezidentského úřadu v roce 2012 přeorientoval Vladimir Putin zahraniční politiku své země směrem k znovuzískání postavení velmoci a větší konfrontaci se Západem.

Zatřetí hospodářský vzestup Číny doprovází asertivnější zahraniční politika, která vychází z potřeby hájit své rostoucí obchodní, investiční a energetické zájmy po celém světě – zejména v Africe a na Blízkém východě. 

Začtvrté konflikty spojené s arabským jarem znovu přitáhly pozornost Rady k regionu, v němž má Pětka své silné, ale rozdílné zájmy.

Po zlepšení vzájemných vztahů sdílejí Rusko a Čína v Radě podobný pohled, který se vyznačuje silným lpěním obou zemí na zásadách státní suverenity a nevměšování – pokud ovšem nejde o vztahy Moskvy s bývalými republikami Sovětského svazu, jako jsou Gruzie a Ukrajina (nebo v případě Číny vztahy s Tchaj-wanem). Jak dodávají Einsiedel a Malone, s ohledem na společné a často zmiňované směřování k „multipolaritě“ globálního uspořádání považují Radu za vhodné fórum k „omezení a vyvážení“ moci USA.

Čína a Rusko stále častěji pracují společně, což ilustruje jejich osm společných vet v období od 1. ledna 2007 do 1. ledna 2018 týkajících se Myanmaru (2007), Zimbabwe (2008) a Sýrie (2011-2017). V Radě však netvoří společný hlasovací blok. 

Čína se například nepřipojila k ruskému vetu návrhů rezolucí o gruzínské (2008) a ukrajinské krizi (2014 a 2015). A také v otázce Sýrie Peking poskytl Moskvě podporu pouze u dvou ze sedmi vet, která Moskva v letech 2016-2017 uplatnila. 

Čína posuzuje každý návrh rezoluce podle svých vlastních zájmů a své samostatné veto používá jen příležitostně na rozdíl od Spojených států, jejichž sedmnáct vet v Radě (1990-2017; patnáct se týkalo izraelsko-palestinského konfliktu) bylo uplatněno samostatně.

Vyloučit, rozšířit, zrušit? 

 Ruská invaze odhalila mnoho vážných slabin mezinárodního řádu. Jedna z nich se podle politologů Kemala Dervişe a José Antonia Ocampa týká právě úlohy Rady a práva veta jejích pěti stálých členů, kteří si „vzájemně kryjí záda“, vždy nesouhlasí se vším podstatným, ale shodují se na tom, že tato výsada je něco, co je staví trochu nad ostatní.

Zaprvé krize vyvolala nové otázky o tom, zda je vůbec legitimní, aby Rusko bylo v Radě bezpečnosti. Například podle politoložky Shelley Inglisové Ukrajina zpochybnila již to, že Rusko převzalo v Radě místo po Sovětském svazu. 

Článek 6 Charty OSN říká, že pokud některý člen „(...) trvale porušuje zásady“ dokumentu, „(...) může být Valným shromážděním na doporučení Rady bezpečnosti z Organizace vyloučen.“. Ovšem podle zakládajícího dokumentu OSN nemůže vyloučit jednoho z pěti stálých členů ani v případě, že tento stát poruší základní zásadu organizace, a to že se při řešení krize uchýlí k násilí.

Rozhodnutí o vyloučení Ruska z Rady stejně jako jakýkoli krok k úplnému pozastavení členství Ruska v OSN by tak podle Inglisové podléhalo právu veta ze strany Pětky. K takovému pokusu došlo v historii tohoto světového orgánu pouze jednou, a to v roce 1974, kdy několik zemí naléhalo na Radu bezpečnosti, aby vyloučila Jihoafrickou republiku. Rezoluce získala 10 hlasů, ale Francie, Velká Británie a Spojené státy ji vetovaly. 

Rusko si ale nikdy „nevypustí vlastní rybník“ a nedoporučí Shromáždění své vlastní vyloučení.

Zadruhé je tu článek 27, jenž stanoví, že člen Rady se může zdržet hlasování, pokud je jednou ze stran konfliktu, o němž se hlasuje. V praxi se to však neděje. Rusko se například nikdy nezdrželo hlasování o Sýrii. Stejně tak ovšem neučinily Spojené státy či Velká Británie v případě Iráku, Francie v případě Mali nebo Spojené arabské emiráty v případě Jemenu.

Zatřetí struktura Rady již také neodráží rozložení sil v dnešním světě. Volání po reformě se ozývají již od poloviny 90. let, ale dosud se nepodařilo dosáhnout dostatečného konsensu. Nejhlubší dělící linie v každodenní práci Rady podle Einsiedela a Malonea tak neprobíhá mezi stálými členy, ale mezi Desítkou a Pětkou, jež dlouhodobě těží ze svého práva veta. Často i jen hrozba jeho použití stačí k potlačení nežádoucích iniciativ ze strany Desítky. Pětka má na své straně i výhodu dlouhodobé praxe a znalosti všech nezbytných procedurálních postupů.

Napětí mezi Pětkou a Desítkou tak v současné době do značné míry určuje dynamiku Rady. Stálí členové mají tendenci jednat o návrzích usnesení nejprve mezi sebou a teprve pak je předloží k projednání celé Radě. A ještě předtím návrh zpravidla „předjedná“ nejužší skupina, tzv. Trojka (USA, Francie, Velká Británie), která stojí za naprostou většinou iniciativ. Rusko a Čína totiž mají podle Einsiedela a Malonea téměř nulovou snahu aktivně formovat agendu.

Jakmile se Pětka dohodne na předložení návrhu rezoluce ke konzultaci širší Radě, už se vlastně jedná o křehký kompromis, v němž je jen malý prostor pro další změnu.

Pětka také využívá nejednotu uvnitř Desítky. Teoreticky by sedm nestálých členů mohlo v Radě vytvořit blokační menšinu, protože je nutné mít jedenáct hlasů pro. Jenže Desítka svého kolektivního „šestého“ veta v reakci na návrhy rezolucí, které měly podporu celé Pětky, příliš nevyužívá. Když je Pětka v nějaké otázce rozdělena, má Desítka tendenci buď se postavit na něčí stranu, jako tomu bylo v případě Sýrie v letech 2011-2013, nebo zůstat neutrální, jako tomu bylo v případě Iráku v letech 2002-2003, kdy se nestálí členové obávali, že by se mohli zapojit do sporu mezi velmocemi. Přesto aktivní čenové Desítky přinesli podle Einsiedela a Malonea do Rady významnější změny tím, že prosazovali tematické otázky týkající se například ochrany civilního obyvatelstva či změny klimatu.

Začtvrté je tu otázka zásadní strukturální reformy Rady. V roce 2005 navrhla „skupina čtyř“, tedy uchazečů o stálá křesla (Německo, Japonsko, Brazílie a Indie) přidání šesti nových křesel bez práva veta. Skupina mocností s regionálním vlivem, ale bez nároku na obsazení potenciálně nově vytvořených stálých míst (například Itálie, Pákistán, Mexiko, Argentina, Jižní Korea a Alžírsko) se zase staví proti rozšíření stálého členství jako takového. Podle nich udělení tohoto „privilegia“ v roce 1945 bylo historickou chybou. Podporují proto spíše reformní modely, které by vytvořily novou kategorii dlouhodobějších, ale nikoliv stálých míst v Radě.

A pak je tu samozřejmě trvalý odpor Pětky spokojené se současným stavem a z podstaty skeptické k jakémukoli reformnímu návrhu. 

Pětka má tendenci projevovat pozoruhodnou jednotu, pokud jde o blokování snah, jež by podle jejich názoru narušily její výlučnou kontrolu nad jednacím řádem Rady.

Zapáté existují i další reformní návrhy. Pětka by například mohla přijmout dobrovolný kodex chování, jenž by umožnil jejím jednotlivým členům vzdát se práva veta v situacích, kdy dochází nebo by mohlo docházet k masovým zvěrstvům a kdy nejsou ohroženy životní zájmy konkrétního člena Pětky. Je ovšem nepravděpodobné, že by Spojené státy, Čína nebo Rusko v dohledné době takový návrh podpořily.

Další takovou změnou by podle politologů Kemala Dervişe a José Antonia Ocampa mohla být možnost přehlasovat veto stálého člena velkou dvojnásobnou většinou, například zastoupenou nejméně dvěma třetinami členských zemí a dvěma třetinami světové populace.

Jak dodávají Einsiedel a Malone, paralýza Rady však není ani tak důkazem nefunkčnosti OSN jako spíše odrazem neschopnosti jejích klíčových členů dohodnout se. Rada je tak spíše politickým než principiálním fórem, a řídí se mocenskými zájmy svých členů. 

Veto navíc představuje dvousečnou zbraň: na jednu stranu zajišťuje, že Pětka bude i nadále podporovat –  byť selektivně – mechanismus kolektivní bezpečnosti OSN a bude se na ní – opět selektivně – i nadále podílet. Na druhou stranu nic nepoškodilo důvěryhodnost a legitimitu Rady jako právě ona selektivita a neschopnost přijmout odpovídající opatření v době, kdy ve Srebrenici, Rwandě, Kosovu, Dárfúru, Srí Lance a Sýrii trpěly stovky tisíc lidí. A nyní na Ukrajině. 

Od intervencí k mezinárodnímu soudu 

OSN nemůže klíčové mezinárodní krize vyřešit – není ani vojenskou supervelmocí, ani ekonomickým hegemonem. Může ale zmírňovat utrpení lidí i dostávat případné agresory pod diplomatický a morální tlak. To nemusí být v určitých konstelacích málo. 

Masová zvěrstva ve Rwandě a Bosně vedly Radu k vytvoření Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY, 1993) a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (ICTR, 1994), od nichž pak vedla cesta k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC, 2002). 

Jeho žalobce již v případě Ruska koná a zahájil vyšetřování válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. 

Mezinárodní soudní dvůr 16. března nařídil Rusku, aby okamžitě pozastavilo své vojenské operace na Ukrajině. Rada OSN pro lidská práva rozhodla 5. března o urychleném zřízení nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise.

OSN a její humanitární partneři vyhlásili 1. března koordinovanou výzvu k urychlenému poskytnutí humanitární pomoci lidem na Ukrajině a uprchlíkům v sousedních zemích (od začátku vojenských operací opustilo Ukrajinu více než 3,6 milionu lidí a 6,5 milionu Ukrajinců je vnitřně vysídleno) v celkové výši 1,7 miliardy dolarů. Dárci přislíbili 1,5 miliardy dolarů. Světová banka 7. března schválila nouzové financování Ukrajiny ve výši 700 milionů dolarů. Generální tajemník 14. března oznámil, že OSN vyčlení dalších 40 milionů dolarů z Centrálního fondu pro reakci na mimořádné události (CERF) na zvýšení humanitární pomoci Ukrajině. Světový potravinový program (WFP) rozšiřuje své operace, aby v případě potřeby mohl prostřednictvím peněžních převodů a distribuce potravin v naturáliích zasáhnout až 3,1 milionu civilistů. 

Použitá literatura: 

Článek z velké části vychází z textu Sebastiana von Einsiedela a Davida M. Malonea  „Security Council“ v knize: Thomas G. Weiss, Sam Daws (ed.), The Oxford Handbook on the United Nations, Oxford University Press, 2018.

Shelley Inglis, Russia is blocking Security Council action on the Ukraine war – but the UN is still the only international peace forum, 7.3. 2022

 Meetings coverage: Security Council 8979th Meeting (pm), SC/14808, 25.2. 2022

The UN and the war in Ukraine: key information, 09/03/2022, (updated 17 March, 2022)

Lacking other options, UN Security Council takes watchdog role in Ukraine war, 07/03/2022

Magdaléna Škapová, Nahraďte. Vysvětlete. Kanada opoznámkovala ruský dopis OSN, odporuje prý logice, 18.3.2022

Mgr. Jan Adamec, MA, Ph.D. je historik a politolog, absolvent FF UK v Praze a Central European University v Budapešti, který působí jako lektor na Vyšší odborné škole publicistiky. Zároveň vede online portál o studené válce PragueColdWar. Věnuje se historické publicistice a mimo jiné spolupracuje s Českým rozhlasem Plus.