M. R. Štefánik byl jedním z hlavních iniciátorů vzniku samostatného Československa. Scénárista Michal Baláž a ilustrátor Václav Šlajch, spoluautoři komiksového románu Štefánik, ukazují v oceněném díle ale i další stránky jeho bohatého života.
Štefánik vyšel už přede dvěma lety, objeví se přesto ještě někdy ve vašich myšlenkách?
Michal Baláž: Nejen v myšlenkách, ale i ve skutečném životě. Před třemi týdny jsem byl na sochařské výstavě v Schaubmarově mlýně, který patří pod Slovenskou národní galerii, aniž bych věděl, že se týká torz a úlomků soch. Zničehonic jsem narazil na obrovskou Štefánikovu tvář. Jednalo se o jeden z posledních zachovaných pozůstatků původního pomníku Bohumila Kafky, který komunisté dali rozebrat a z větší části také roztavit. Byl jsem naprosto v šoku, několik let jsme vytvářeli komiks, přestože jsme sochu nikdy neviděli. Jako bych se ocitl v pozici Kafky, který má před sebou dokončené dílo.
Milan Rastislav Štefánik, dobová pohlednice z roku 1918
Václav Šlajch: Jsem vlastně překvapený, že i po dvou letech je to téma takhle živé. Lidé se mě na komiks ptají velmi často. Nedávno mě dokonce zarazil dotaz Slováků, jestli kniha vyšla také v jejich jazyce, což se samozřejmě stalo. Slovenskem však trochu „prošuměla“, zatímco v Čechách rezonovala daleko více.
MB: Souhlasím. Z mého pohledu je to nepochopitelný paradox, protože jen dva roky před vydáním komiksu zvítězil Štefánik v anketě o největšího Slováka. Jde o výraznou historickou osobnost se stálým dopadem na slovenskou společnost a jednu z mála, která není nějak, byť jen minimálně kontroverzní.
Michale, v jednom rozhovoru jste zmínil, že Štefánik je pro Čechy stále trochu neznámá a zapomenutá osoba. Je tomu tak i po vydání knihy?
MB: V době tvorby a vydání komiksu byl Štefánik v Čechách vnímán jako osobnost, o které se vědělo málo. Ovšem žádný průzkum o tom, jestli se situace změnila, jsem si nedělal. Doufám, že se o něm ví trochu víc a je jinak vnímán. Kniha zřejmě má potenciál nějakým způsobem přiblížit Štefánika i z odlišných úhlů pohledu, ale jde spíše o vnímání jednotlivců, celospolečenský pohled se podle mě nezměnil.
Jak komiksový román vznikl a kdo se na něm podílel?
MB: Poté, co jsem vytvořil scénář k celovečernímu snímku o Štefánikovi Cesta do nemožna, jsem byl osloven scénáristkou Gabrielou Kyselovou, naší třetí spoluautorkou, a Ondřejem Kavalírem z nakladatelství Labyrint. Štefánikův život byl bohatý, nabitý různými tématy a zážitky, a do filmu se celý vejít nemohl. Proto se zrodila myšlenka zpracovat nevyčerpané téma také v komiksové formě, která mě od dětství dlouhodobě zajímá. Když jsme pak seděli nad scénářem v nakladatelství, tak logicky vyvstala otázka výtvarníka, o kterém měl Ondřej od počátku jasnou představu.
Díky vlastním rešerším se mi do rukou dostaly vzpomínky na Štefánika, ale stejně ve mně přetrvává pocit, že o něm nic nevím.
VŠ: Následovalo zhruba dva a půl roku procesu kresby. Na komiksu jsem nepracoval každý den, to bych se asi zbláznil. Nakonec vytvoření jedné stránky vyšlo na několik dní. Musel jsem si dělat také pauzy kvůli některým „zásekům“. Například dvoustránku, na které se Štefánik chlubí Edvardu Benešovi svou naplněnou šatní skříní, jsem kreslil asi tři týdny.
Na Štefánika se v knize díváme pohledem sochaře Bohumila Kafky, který se snaží poskládat jeho osobnost před vytvořením pomníku. Kde jste čerpali inspiraci vy?
VŠ: Nejtěžší z hlediska inspirace bylo rozlousknout vizuální kód celé věci – přijít na to, jak ji pojmout a vytvořit. Následuje kreslení, které také nejde automaticky, proces obsahuje spoustu předělávání. Ale práce pak jde podstatně snáz.
MB: Inspirace člověka nabije energií a zapálí v něm jiskru. Při tomto projektu bych za startovací moment označil samotné oslovení k práci na projektu, protože téma už jsem měl dost zpracované. Zároveň mě poháněl fakt, že jsem pracoval na komiksu, což jsem si vždycky přál. Pak už šlo jen o to najít dostatek výdrže a dostatečné motivace pokračovat dál. K tomu mi nejvíc pomáhal dialog, impulsy mi dávali Ondřej s Gabrielou nebo Vaškovy práce.
Dobrali jste se podobně jako Kafka k nějakému obrazu Štefánika?
VŠ: Přiznám se, že neznám historickou přesnost všech interpretací jeho osobnosti, které v komiksu zarezonovaly. A tím je pro mě pořád stejně záhadný a neproniknutelný. Kniha navíc neotevřela mnohé další aspekty jeho činnosti. Něco jsem se o něm dozvěděl také skrze vlastní rešerše, do rukou se mi dostaly vzpomínky lidí na Štefánika – co si o něm mysleli, jaký podle nich byl. Ale stejně ve mně přetrvává pocit, že o něm nic nevím.
MB: Existuje takový bonmot, který nazývám paradox přesného času. Ten člověk zná, pokud má jen jedny hodinky. Jakmile si koupí další, přesný čas už v životě nezjistí, protože čím víc hodinek si koupí, tím víc se vzdaluje přesnému času. Tady je to podobné. Čím více děl člověk o Štefánikovi vytvoří nebo přečte, tím víc se mu jeho osobnost ztrácí, protože každý autor má svoji vlastní interpretaci, dává důraz na jiné stránky jeho osobnosti. V komiksu je úplně jiný Štefánik než ve filmu, výrazně negativnější. Stalo se mi tedy, že se mi jeho reálná představa ještě víc vzdálila.
Měli jste možnost hovořit s někým, kdo má na Štefánika vzpomínku třeba z vyprávění prarodičů, kteří ho zažili, nebo se s ním dokonce setkali?
VŠ: Čerpal jsem z dobových textů, které se daly snadno najít a bylo jich poměrně dost.
MB: Také jsem se s nikým takovým nesetkal, ale bavil jsem se s více lidmi, většinou historiky, kteří se Štefánikovi velmi podrobně věnovali a spolupracovali i s francouzskou akademickou obcí. Kromě toho jsem navštívil jeho rodiště, moje manželka pochází z oblasti, kde Štefánik vyrůstal. Jeho obraz je tam možná ještě živější, ale mnohé historky ho spíše rozmazávaly, protože nesly větší nános nostalgie.
V části knihy, která je věnována první světové válce, říká jeden ze zraněných vojáků: „Nechápu, proč chce někdo stavět válečné pomníky.“ Načež se mu dostane odpovědi: „Aby se nezapomnělo.“ Proč bychom neměli zapomínat?
MB: Člověk by měl dál předávat odkaz, uchovávat povědomí o negativních i pozitivních věcech, aby přetrvalo nějaké lidské kolektivní vědomnění toho, kdo jsme. Často se objevuje klišé, že lidé, kteří se nepoučí z chyb minulosti, jsou odsouzeni tyto chyby dokola opakovat. A stále ještě nejsme tak vyspělí tvorové, abychom je neopakovali. I v této době někteří lidé inklinují k volbě krajní pravice, další mají nevysvětlitelné předsudky vůči jiným skupinám obyvatelstva – navzdory tomu, že tato cesta v minulosti nikam nevedla. Nyní se aspoň jisté fenomény vytrácejí, i když možná pomaleji, než by se nám líbilo, a to díky lidem, kteří jsou stále ochotni připomínat a opakovat věci minulosti.
VŠ: Určitě je také potřeba uchovávat svědectví o dané době, aby společnost byla v budoucnu schopna chápat tehdejší společenský kontext. U Štefánika se to povedlo. Disponujeme tolika zdroji, že si dokážeme představit, v jakých podmínkách tehdy lidé žili a jak byla společnost nastavena. Prostřednictvím dalších svědectví a děl pomáháme budoucím generacím pochopit společenský kontext nebo náš pohled na historické události.
Štefánik v komiksu není zrovna „vynášen do nebes“, odkryty jsou i některé negativní stránky jeho osobnosti. Jak důležité bylo vyhnout se glorifikaci?
MB: Na Slovensku je Štefánik velmi glorifikovaný. My jsme si při tvorbě komiksu řekli, že ho nechceme jakýmkoli způsobem glorifikovat, ale ani démonizovat. Chtěli jsme jednoduše ukázat, jak těžké je pochopit takovou komplikovanou osobnost, která dokázala mnoho věcí. Štefánik není ani hlavním hrdinou knihy, z čistě scénáristického hlediska nemá parametry postavy. Hlavním hrdinou je Kafka a na druhém místě stojí pomník, který si žije vlastním životem a projde také největší proměnou.
Byla komiksová forma částečně zvolena proto, aby byl Štefánik představen i mladším čtenářům?
VŠ: Určitě jsme se nebavili o tom, že by kniha měla předávat informace o Štefánikovi dětem školního věku. Komiks byl vytvořen v souladu se směrem, který nakladatelství Labyrint sleduje – chce vytvářet komiksy, které si dítě může přečíst, ale zároveň je zapotřebí dospělejšího čtenáře, který dokáže naplno pochopit látku a způsob, jakým je zpracována.
MB: Štefánik byl vytvořen jako komiks pro dospělé. Na druhou stranu mi mnoho lidí vyprávělo, že knihu koupili dětem a líbila se jim, za což jsme určitě rádi. Trochu to koresponduje s mým subjektivním názorem na dětskou tvorbu jako na něco, co se za každou cenu nesnaží přibližovat dětem. Ve škole se také člověk učí fakta o konfliktech a odvrácených stránkách historie bez jakéhokoli „změkčování“. Třeba náš „vážný komiks“ nakonec dal mladším čtenářům víc, než kdyby byl cílen především na ně.