Vasil Timkovič by se v březnu dožil stovky. Při našem posledním setkání už zuřila válka na východě. Komentoval ji jednoznačně: „Ukrajinci bojují za svoji svobodu, za svoji vlast, jako my jsme bojovali! Vzkažte jim, ať se rvou do poslední chvíle! Musí vyhrát!"
Bylo mu šestnáct let, když utekl z domova, a dvaadvacet, když přijel do Prahy a pochodoval v řadách osvoboditelů jásajícím městem. Rodák z Podkarpatské Rusi Vasil Timkovič prošel s československou jednotkou slavnou cestu Svobodovovy armády z Buzuluku do Prahy. Bojoval o Kyjev, na Dukle i v posledních bitvách na Slovensku.
Na Podkarpatskou Rus, která se stala po válce součástí Sovětského Svazu, se natrvalo už nikdy nevrátil. Tušil, co s jeho rodnou zemí udělá sovětská moc. Vasil Timkovič se z gulagu dostal, jeho otec už takové štěstí neměl. Rok po válce ho odvedla sovětská tajná policie NKVD, odsoudila ho na sedm let a nechala zemřít v nelidských podmínkách v některém z gulagů.
Vasil Timkovič zůstal v Československu, dostudoval střední školu a vstoupil do československé armády. V jejich řadách sloužil až do penze. Poslední roky žil se svou ženou v České Třebové.
Chtěl bojovat, poslali ho do gulagu
Vasil Timkovič se narodil 21. března 1923 ve vesnici Skotarskoe na Podkarpatské Rusi, tou dobou tedy na území Československé republiky. Narodil se jako nejmladší dítě do rodiny lesního správce a protože byl velmi bystrý, poslali ho rodiče studovat na české gymnázium do Mukačeva.
Maďarská okupace jeho studium přerušila a do školy se mohl vrátit až po válce. Na konci roku 1939 se spolu se dvěma bývalými spolužáky z gymnázia rozhodl k útěku do Sovětského Svazu. Tou dobou byla už Podkarpatská Rus okupována Maďary a z nedaleké polské hranice se stala hranice sovětská.
„Mysleli jsme si, že nás Rusové přijmou a nechají bojovat proti Maďarům. Ale to jsme se moc spletli. Číhali na nás hned za hranicí. Chtěl jsem utéct, ale bál jsem se. Řekli, že kdo udělá krok stranou, toho zastřelí.“
Kdyby tenkrát šestnáctiletý Vasil tušil, jak těžké roky ho čekají, možná by nikdy sovětskou hranici nepřekročil. Všechny její „narušitele” shromažďovali ve městě Skole, kde je po šesti zavřeli do vězeňských cel a postupně vyslýchali. Tam poprvé ucítil bolest hladu, která mu způsobovala utrpení několik následujících let. Ze Skole putoval Vasil do větší věznice v Charkově.
„Cely tam byly přecpané k prasknutí. Spali jsme na boku, abychom se vešli, a nahoře byla nějaká hlasatelka a ta čas od času zavelela, ať se otočíme z pravé strany na levou."
„ A ten kdo spal u ‚paraši‘, tak se říkalo kbelíku, kam se chodilo na záchod, tak ten strašně smrděl, jak byl tím vším politý. Volali jsme dozorce, ať ten kbelík vynesou, ale těm to bylo jedno, tak to pořád přetékalo.“
Mladistvý Vasil Timkovič byl odsouzen za nelegální přechod hranice na tři roky nucených prací. S mnoha dalšími odsouzenci ho poslali na dálný sever do Pečorského nápravně pracovního tábora.
Tři roky v Pečorlagu
Vězně přepravovali k řece Pečoře dobytčáky a poté nákladní lodí. Dostal se do Kolonie č. 8, kde vězňové žili ve velkých stanech po 120 lidech a spali na dřevěných pryčnách na kulatině. Všichni měli neustálý hlad a byli plní vší. Vasil přežil tříletý trest jen díky svému věku a dobrému zdraví. „Hodně starších lidí to nevydrželo, když někdo zemřel, prostě ho hodili za bránu, a pak je odvezli bůhvíkam.“
Vězňové na Pečoře káceli les a stavěli železniční trať z Vorkuty do Moskvy. „Oni se chlubili tím, jak jim na lidech nezáleží, říkali, že pod každým pražcem bude ležet jedna mrtvola.“ Pracovalo se bez jakékoliv techniky, vše jen ručně s krumpáči, sekerami a motykami. A jaký byl denní příděl jídla?
„Záleželo na tom, jestli člověk splnil normu. Byli tam takzvaní rekordisté a Stachanovci, kteří překračovali normy za kus chleba, ale ti brzy poumírali. Oni se udřeli a nepřežili. Nešlo o to se dost najíst, ale přežít!“
Kdo splnil v gulagu normu, dostal půl kila chleba, kdo ne, dostal 300 gramů. „Já ji nesplnil nikdy,“ vzpomínal na těžké chvíle Vasil, „tak jsem dostával jen 300 gramů a měl pořád hlad.“
Po třech letech Vasilovi Timkovičovi sdělili, že si může jít, kam chce, ale že se v Buzuluku formuje československá vojenská jednotka. „Šel jsem do Buzuluku, šli všichni, kdo mohli. Lepší bojovat, než v lágru zdechnout hlady.“
Z Buzuluku do Prahy
Během jednoho roku v Buzuluku prodělal Vasil Timkovič základní vojenský výcvik. S jednotkou pak odjel do Novochoperska a potom už na frontu. Na větší vzdálenosti se přesunovali vlakem, ale i to přinášelo rizika. „Náš vlak se zastavil, protože trať byla rozbombardovaná. Tehdejší velitel transportu nadporučík Drnek vydal rozkaz, že nikdo nesmí z vagonu.“
„Hodinu po půlnoci najednou přiletělo letadlo a začalo pouštět bomby. Zásah dostal sousední vagón. Bylo tam 39 vojáků, všichni uhořeli, v té bombě musel být nějaký fosfor, nebo něco podobného, protože ta těla strašně dlouho hořela. A ten smrad, ten jsem ještě hodně dlouho cítil.“
Po osvobození Kyjeva pokračoval Vasil Timkovič s jednotkou Ludvíka Svobody na Volyň, kde žila početná česká komunita. Většina volyňských mužů se k Svobodově jednotce přidala a z Volyně odcházeli už jako sbor o síle třiceti tisíc vojáků.
Nejhorší to bylo na Dukle
Posíleni o volyňské vojáky pokračovali dál na západ. Až se na podzim 1944 dostali na Duklu.
„Tam to byl strašný masakr,“ vzpomínal Vasil, „sloužil jsem u minometu 120 mm a tam byl zkušený velitel, kapitán Bedřich, a ten rozkázal, že až spadne salva na ty kopce, ať okamžitě přebíháme a na nic se neohlížíme. Protože tam bylo tolik raněných, jeden měl utrženou ruku, druhý nohu a plakali a prosili a my jsme utíkali odtamtud pryč, jen abychom se ukryli.“
Nad hlavami jim přelétávaly messerschmitty a nepřetržitě bombardovaly. Další boje byly na Slovensku kolem vrchu Obšár. Přes Vladimírovo, Vrútky a Ružomberok a podél Váhu směrem na západ se pak dostali až do Vsetína, kde je zastihl konec války.
„Zčista jasna začala zběsilá střelba a já se ptal, co se děje? ‚Končálas vajná!‘ Rusové stříleli a já jsem zaleh, aby mě na samém konci nezastřelili.“
Auty se pak přepravili do Prahy, kde se zúčastnili slavnostní přehlídky. Vasil Timkovič, československý občan, spatřil v květnu 1945 ve svých 22 letech poprvé Prahu.
Po válce zůstal v Československu
Rodina ve Skotarském o Vasilovi od jeho útěku v prosinci 1939 neslyšela- Rodiče ani sourozenci nevěděli, jestli vůbec žije. Matka nechala syna hledat Červeným křížem, který ho nakonec skutečně kontaktoval. Vasil následně tedy odjel do Skotarského, ale doma už našel jen maminku. Otce zatkla dva dny před jeho příjezdem NKVD. Tatínkův život pravděpodobně vyhasl v některém ze sovětských gulagů.
Podkarpatská Rus se prakticky už na jaře 1945 stala - díky vstřícné politice prezidenta Edvarda Beneše vůči Stalinovi - součástí Sovětského Svazu. Vasil tam po zkušenostech z lágru rozhodně žít nechtěl.
Přijal nabídku zůstat v Československu a sloužit v armádě. Jako válečný veterán stál u zrodu místní jednoty Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí, které několik let předsedal. Poslední léta svého života bydlel se svou manželkou v České Třebové.
S manželkou také podnikl na podzim roku 2019 poslední cestu do rodného kraje. Ukázal jí krásné poloniny kolem Skotarského i ruiny staré hájenky, ve které se narodil a kde prožil celé dětsví. Plánovali ještě další cesty na Podkarpatskou Rus. Bohužel kvůli covidovým omezením a posléze ruské invazi na Ukrajinu se Vasil Timkovič už víckrát do rodného kraje nepodíval.
Zemřel krátce po půlnoci 2. ledna 2023.
