Poprvé jsem potkal Lubora Šušlíka na podzim roku 2018. setkali jsme se před jeho bytem v Pardubicích. Čekal jsem devadesátiletého starce, namísto toho jsem uviděl vysokého muže oblečeného v moderní bundě. V očích měl klukovskou hravost a prýštila z něj energie.
Chystal se totiž splnit svou skautskou a vlasteneckou povinnost – předat svůj příběh mladým lidem. Jeli jsme spolu besedovat o tom, jak ho chtěli nacisté na konci války popravit za držení zbraní, a o jeho účasti na Pražském povstání včetně boje o Český rozhlas. Namířeno jsme měli do Hradce Králové. Pro mne to byl velký den. Vezl jsem ve svém autě válečného veterána, kterého jsem měl na chvilku jen pro sebe. Do té doby jsem s žádným válečným veteránem neprohodil víc než dvě věty.
Cestovat autem se zajímavým neznámým člověkem je vždy zážitek. Jízda vybízí k seznámení. Řidič i spolujezdec se dívají před sebe. Očima sledují vozovku, a protože jsou koncentrováni na cestu, ústa mluví a ostych rychle opadne. A povím vám, není nic lepšího než vozit skvělého vypravěče.
S rozbitým kolenem do Pečkárny
Lubor se narodil roku 1928 v rodině československého důstojníka a bývalého ruského legionáře. Dětství prožil v Uherském Hradišti: „Bydleli jsme v kasárnách. Měl jsem tam možnost formovat se pohledem na naši armádu a pak i otcem, literaturou, skautingem a Sokolem,“ vzpomínal. Po zavedení protektorátu se s rodinou přestěhoval do Prahy. „Taťka byl zapojenej v důstojnický tajný organizaci Obrana národa.“
Ještě než jsme z předměstí Dukla dorazili do centra Pardubic, bylo mi jasné, že právě skauting se stal pro Lubora morálním kompasem, kterým se řídil celý svůj život. A během války se snažil uvádět skautské desatero v život. A jako správný skaut měl na své cestě také i kus štěstí. Po atentátu na Heydricha se dostal do Petschkova paláce, nechvalně známého sídla gestapa na Novém městě v Praze. Rozbil si totiž ve stejný den na kole koleno a gestapo chtělo vidět všechny, kdo si nechali v nemocnici ošetřit zranění. Po krátkém výslechu ho pustili domů.
Válce přesto neunikl, protože byl na jaře 1945 povolán v rámci Todtovy organizace. Nacisté v zoufalé snaze zastavit postup fronty povolali nedospělé mladíky, aby kopali zákopy. „Hlučín byl necelých dvacet kilometrů od fronty a podle toho tam vypadalo. Vojenská vozidla, kolony vojska i uprchlíků, ranění přicházející celí zakrvácení, zablácení přímo z bojové linie. Za pokus o zběhnutí, třikrát předstírání nemoci, neoprávněné nedostavení se do práce byl trest smrti. Přes to všechno uteklo asi čtyřicet kluků.“
Tak jsme ty válečky z panzerfaustů naházeli do rybníka
Když jsem se ho zeptal, zdali tam provedl i nějakou sabotáž nebo odbojový čin, ukázalo se, že tuto otázku čekal a duchapřítomně mi pověděl: „S kamarádem, skautem Vlkem, jsme sabotovali zbraně připravené pro německý volkssturm. Zjistili jsme, že za barákem je kůlna a tam jsou flinty a že tam je jenom obyčejná petlice. Jako důstojnický dítě jsem věděl, jak flinty fungujou, tak jsme si s Vlkem říkali, že ty flinty musíme znehodnotit, ale tak, aby to nebylo poznat. Na pušce je úderník, který má takovou špičku, tak jsme ty špičky prostě pozuráželi. Pak jsme zjistili, že jsou tam bedny s panzerfaustama, já už věděl, že do těch panzerfaustů jsou výbušná a hnací nálož, tak jsme prostě ty válečky naházeli do rybníka. Panzerfausty byly dobrý jen jako kyj a palcát. Dneska to člověk říká jako fór, ale vlastně to byla největší sabotáž, co jsme tam v tu dobu mohli udělat.“
V dubnu 1945 ale na olomouckém nádraží neunikl zatčení. Měl granáty po kapsách a plný kufr střeliva. Byl tam s ním jeho skautský bratr Vlk. Lubor u sebe schovával zbraně a kamufloval to tím, že pomáhá zraněnému kamarádovi. Vše probíhalo hladce, než přišla německá kontrola, která Lubora zatkla a duchapřítomný Vlk zapřel, že cestuje společně s ním.
„Nakonec ti esesáci říkali: ‚To je jedno, jestli ho znáš nebo neznáš. Pamatuj si, že tenhle druhej se víckrát domů nevrátí!‘“
A co vás zachránilo? ptal jsem se ho při nájezdu na Hradubickou silnici a očekával nějaký heroický čin. Místo toho použil mazanou lest.
„Všecko dobře dopadlo, a sice dílem náhody. Večer přišel chodbař na celu a říká: ‚Chlapi, šéf zdejšího gestapa je z Brna, odjíždí ještě večer evakuovat rodinu, páč se tam blížej Rusáci, a má sem přijít šéf gestapa z Jihlavy.‘ Skutečně ráno přijel, zjistil, že má plnou věznici všelijakejch lidí a že se blížej Rusové od Ostravy k Olomouci, tak okamžitě nástup a všichni, co jsou schopný, tak do tábora Hradiska u Olomouce, dostanou lopaty a budou kopat zákopy a protitankový příkopy. Dali nám zase naše věci zpátky. Dodneška mám doklad, s kterým jsem cestoval, s dodatkem, že jsem byl odeslán jako doprovod raněného do Prahy. Teď nás znovu registrovali. Když jsem přišel na řadu, tak říkám: ‚Promiňte, SS Lagerführer, je to asi nějaký omyl, já jsem vůbec neutekl.‘ Oni hlásili, že jsou to dělníci, kteří utekli z Říše. ‚Já jsem odnikud neutekl, já tady mám doklad, že jsem odeslanej jako doprovod raněného.‘“ Německý důstojník s ním chvíli diskutoval a nakonec řekl, aby si sebral své věci a šel domů. To mu pravděpodobně zachránilo život.
Zajali jsme Němce, získal jsem flintu
V polovině Hradubické silnice jsme se dostali k Pražskému povstání a k boji o Český rozhlas. Zajímal se o mé znalosti a trochu mě zkoušel. Chtěl vědět, jaký mám názor na Edvarda Beneše, a dostali jsme se také k tématu osvobození a smyslu Pražského povstání. Myslím, že jsem v odpovědích obstál, ale mnohem více mě zajímaly jeho zážitky.
Vyprávěl mi, že 5. května oblékl skautský kroj a šel na Václavské náměstí. Tam uslyšel volání Československého rozhlasu o pomoc. „Byli tam mladí četníci a dělala se skupina, která poleze nahoru po lanech přes střechu do rozhlasu. Nalepil jsem se na jednoho četníka, ten měl karabinu a pistoli, já měl granát. Vystřílel jsem pistoli. Zajali jsme Němce, získal jsem flintu.“
Lubor se následně přemístil do Kasáren Jiřího z Poděbrad, kde se budovala regulérní armáda. Tam dostal československou přilbu a stejnokroj. Zařadili ho do přepadového oddílu, který pomáhal likvidovat ohniska odporu. Bojoval v centru Prahy.
A jaké byly odpovědi Němců na českou ofenzivu, bránili se zuby nehty? ptal jsem se. „Němci postupovali divoce. Hnali před tankama lidi, postříleli spoustu lidí na Masaryčce, tak jsme museli ustoupit napřed na Uhelný trh, pak až za Prašnou bránu, pak nás stahovali až na břeh k Národnímu divadlu, ale to už bylo další den,“ popisoval klidným hlasem dramatické chvíle povstání, zatímco má představivost pracovala na plné obrátky. Docházela mi slova a přál jsem si, aby vyprávěl dál. A Lubor pokračoval, nečekaje na otázku.
Vzpomínal na to, že když byla vyhlášena kapitulace, bylo dohodnuto, že Němci nechají těžké zbraně na okraji Prahy a odejdou. Při té příležitosti dostal s dalšími muži rozkaz držet ochranný kordon od Staroměstského náměstí po Pařížskou ulici. „Dodneška to vidím, za zády těsně vedle nás se kouřilo ze Staroměstská radnice, tam byly trosky, tam byla roztříštěná něčí hlava, jenom zuby z ní trčely, nějaký mrtví tam ještě byli. Projížděly kolony těch Němců, ježili flintami, čekali, kdyby po nich někdo vystřelil, tak že budou střílet taky, ale proběhlo to klidně,“ zakončil své vyprávění.
Vybudujte muzeum totalit
Náš rozhovor pak pokračoval jiným směrem. Řešili jsme, co nás bude čekat na besedě a jaká vybereme témata. Minuty utíkaly a my už byli v Hradci Králové a blížili se k cíli. Pokud si dobře vzpomínám, bavili jsme se o tom, že mladým lidem je potřeba předávat příběhy předchozích generací jejich vlastním jazykem a moderními prostředky. Slovo dalo slovo a Lubor se zeptal, zdali by nestálo za to, vybudovat muzeum totalit. Řekl jsem mu, že něco podobného by bylo potřeba, ale že to v dohledné době nevidím jako reálné. Pak už jsme jen pokračovali na besedu.
Po roce a půl se situace změnila a já mohl s radostí říct: „Pane Šušlíku, chystáme se otevřít muzeum totalit. A bude v Pardubicích!“ Netrvalo to dlouho a Lubor nechyběl na první uzavřené prohlídce budoucích prostor Institutu, kde jsem mohl s hrdostí všem přítomným oznámit, že tento účastník druhého i třetího odboje bude jeho patronem.
Lubor Šušlík se bohužel nedožil slavnostního otevření Institutu Paměti národa v Pardubicích, které se chystá na druhou polovinu listopadu tohoto roku. Zemřel před několika dny, 21. září 2021 ve věku 93 let.
Článek, který jste právě dočetli, vznikl díky podpoře Pardubického kraje