Pavel Bartovský svedl v době pražského jara bitvu s kádrovým oddělením Škodovky o nahlédnutí do svého kádrového posudku. Jeho malá vzpoura vůči komunistickým strukturám měla být po srpnu 1968 potrestána.
„Každému jen trochu normálněji myslícímu a posledními dvaceti lety ještě ne úplně mravně deformovanému člověku se zdá být úplně logickým požadavek občanů vědět, co je o nich psáno v listinách a fasciklech, uložených v kádrových odděleních podniků. Každý by měl poznat obsah všech svých posudků a měl by mít možnost se proti jejich obsahu obhájit.“
Tato odvážná slova napsal na jaře 1968 Pavel Bartovský do deníku Svobodné slovo a svedl bitvu s kádrovým oddělením Škodovky o nahlédnutí do svého fasciklu. Ve svém článku zaútočil na důležitý nástroj komunistického režimu – kádrování. Posudky a kádrové materiály provázely člověka po celou kariéru – od školy až do důchodu. A právě fakt, že nikdo obsah svého kádrového svazku neznal, činil z kádrování velmi účinný psychologický nástroj totalitního státu.
Zaměstnanci byli neustále drženi v nejistotě, jestli nemají ve svém spise nějaké kaňky, které jim znemožní profesní postup, zabrání jejich dětem ve studiu apod. Pavlovy kádrové materiály obsahovaly jako první kaňku jeho „buržoazní původ“ a po roce 1968 kaněk ještě přibylo.
Tři roky v emigraci
Pavel Bartovský se narodil v listopadu 1936 v Plzni. Jeho otec vlastnil v centru města dům, kde provozoval obchod s nábytkovými látkami a provazy. Po komunistickém puči v únoru 1948 komunisté obchod, dům i auto znárodnili. Po událostech kolem měnové reformy 1953 byla celá rodina vystěhována do chaty v Nové huti u Dýšiné.
Politické uvolnění pražského jara velmi uvítal. Zúčastňoval se manifestací, pustil se do bitvy s kádrovým oddělením Škodovky. Po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy však dostal anonym. Byly v něm výhrůžky, že ho přepadnou a zbijí. Zalekl se a rozhodl se situaci vyřešit emigrací.
Na podzim 1968 se tenisový oddíl Slavie Plzeň, za nějž hrál, zúčastnil přátelského utkání v západním Německu. Pavel Bartovský se odtud nevrátil. Nejprve žil ve Zwieselu, později se přesunul do Mnichova, kde získal místo programátora u firmy Siemens. Ve volném čase působil jako učitel lyžování a tenisu a cestoval po Evropě i Americe. Po třech letech se ale vrátil do Československa, protože mu onemocněla maminka.
Tady ho čekaly výslechy Státní bezpečnosti a nekonečné hledání práce. „Na StB jsem byl volaný asi dvacetkrát. Ze začátku jsem tam byl každý druhý den. Měl jsem z toho dokonce žaludeční potíže,“ vzpomíná. Estébáky zajímaly především informace o československých emigrantech, se kterými se v Německu setkal.
Po sametové revoluci se Pavel Bartovský stal členem Občanského fóra, později zasedal v zastupitelstvu městského obvodu Plzeň 3 za Křesťansko-demokratickou stranu.
