Josif Stalin a Klement Gottwald zemřeli jen devět dní po sobě. Jejich úmrtí před sedmdesáti lety vyvolalo spektrum reakcí napříč celou československou společností. Emoce ale mnohdy ostře kontrastovaly s pompézností nařízeného státního smutku.
Když se Jaroslav Kudláček v polovině března 1953 vrátil domů z práce, v předsíni měl na chvíli pocit, že si spletl dveře. Ze zdi se na něj díval portrét Stalina s černou páskou. Vedle něho fotografie Stalina v rakvi, vystřižená z novin. Obrázek Gottwalda, jak mává davu. A další a další výstřižky, celá předsíň byla pokrytá smuteční výzdobou. Domácí tryzna nad smrtí diktátorů, jejichž režim ho před pár lety poslal na „převýchovu“ do dolů. „Co to má znamenat?“ nevěřil svým očím.
„Tati, když Stalin zemřel... A on nás osvobodil!“ hlásila se ke svému výtvoru jeho dcera, jedenáctiletá Alenka.
„Ale okamžitě ať to zmizne! Toto mně tu nezaváděj!“
„Ale on zemřel i Gottwald,“ namítala Alenka.
„To nevadí. Jeden darebák víc než druhej!“
„Tak jsem to musela celá nešťastná sbalit,“ uzavírá s odstupem sedmi desetiletí pamětnice Alena Hudcová. Její tehdejší dětský smutek je jedním z mnoha střípků rozmanité mozaiky emocí, které smrt Stalina a Gottwalda vyvolala v celé společnosti.
Jak se mohla smrt opovážit?
Kult osobnosti J. V. Stalina připisoval diktátorovi nejrůznější nadpřirozené vlastnosti, s jeho smrtelností se jaksi nepočítalo. Vítězslav Nezval mu ve své rozsáhlé básni Stalin přiřkl rovnou věčný život:
„Až usednete u řeky, u řeky Styxu, vyhne se Vám vděčně. Vy budete žít na věky, Vy budete žít věčně!“
Není tedy divu, že když „muž z ocele“ 5. března 1953 skonal, první reakcí na zprávu o jeho úmrtí byl šok. Vyjádřil ho například Ilja Bart ve své básni zveřejněné v Rudém právu čtyři dny po Stalinově smrti:
„Ne – hlava ani srdce dosud není s to zvážit.
Náš Stalin – lidstva nejpevnější jistota.
Jak mohla lidská smrt si opovážit
se dotknout samého pramene života?“
Nad smrtí Stalina ovšem netruchlili jen režimní básníci, smutek dávalo najevo i mnoho obyčejných lidí, kteří uvěřili komunistické ideologii. Jaroslav Med, v té době student filozofické fakulty, vzpomíná na setkání se svými spolužáky na koleji: „Chodba plná kluků a drtivá většina z nich brečela. Tekly jim slzy jako hrachy! Já jsem nemohl ze sebe vymáčknout slzu, jenom jsem kejval hlavou, jak je to hrozné, a utíkal jsem rychle do svého pokoje, protože jsem se bál, že nebudu truchlit.“ Podobnou zkušenost měl i Oldřich Vlček, který v té době pracoval v továrně: „Já jsem chodil do závodní jídelny a byl jsem z toho úplně vyšokovaný, když tam lidé plakali u oběda. Širokých vrstev se to tak osobně dotýkalo!“
„Kdyby jim umřel někdo blízký z rodiny, tak chápu, že pláčou. Ale tohle jsem opravdu nemohl pochopit.“
Tady jede Sněhurka!
„Ach, páni v New Yorku,
bankéři, generáli,
kéž vás ty slzy pálí
do morku, do morku!“
Tak vyhrožoval Stalinovým nepřátelům Pavel Kohout ve své Nejtěžší básni datované hned 6. března ráno.
Není divu, že u mnoha pamětníků okázale projevovaný žal nad smrtí diktátora vyvolával těžko ovladatelné záchvaty smíchu. Projevovat cokoli jiného než povinný smutek bylo ale nebezpečné. Antonín Rejlek, v té době vysokoškolák, vzpomíná, jak na kolejích museli stát čestnou stráž u Stalinovy busty. „A běda, jak se někdo z čestné stráže usmál na někoho, kdo šel z oběda!“
„Okamžitě vyměnit! ,Vy jste se smál, že umřel Stalin!‘“
Střežit Stalinovu bustu dostal za úkol také Josef Mikoláš, který v té době konal vojenskou službu u Pomocných technických praporů. Politicky „nespolehliví“ pétépáci sloužili beze zbraně, ke Stalinově poctě ale poprvé dostali do rukou nenabité samopaly jako povinnou dekoraci. Po nekonečné hodině osamělého stání u busty v politicko-výchovné světnici mladíci přemýšleli, čím by se zabavili, a začali samopaly rozebírat. Potom je ovšem neuměli smontovat zpátky.
„Já jsem machroval, ovšem výsledek byl, že za čtvrt hodiny byly oba samopaly nepoužitelné.“ S obavami čekali na příchod velitele, ten jim ale za láhev rumu pomohl dát zbraně do pořádku a nikomu nic neprozradil. „Večer jsme lahvinku vypili společně na radost, že Stalin už konečně není mezi námi.“
Za podvratný výrok ovšem mohlo být považováno cokoli, co se dostalo k nesprávným uším – třeba i nevinná slova malého dítěte. Pamětník Vladimír Holman vzpomíná na okázalý pohřeb Klementa Gottwalda, který zemřel zřejmě v důsledku pokročilé syfilidy a závislosti na alkoholu pouhé tři dny poté, co se vrátil ze Stalinova pohřbu v Moskvě. Gottwaldovo tělo tehdy vezli po Praze ve skleněné rakvi a výjev spolu s maminkou sledovala malá holčička, které skleněná rakev připomněla známou pohádku: „Mami, Sněhurka tady jede!“ vykřikla prý holčička. „Máma ji vzala a letěla pryč. Protože okolo byl samozřejmě samý fízl,“ dodává Vladimír Holman.
Konzervy, Chopin a modlitby v cele
„Bolest nás proťala přeostrou čepelí:
zemřel soudruh Stalin.
Spolu s Leninem největší z největších,
jež nám dějiny daly.“
Tak neohrabaně veršoval básník Michal Sedloň a jeho styl věrně odráží pompézní, sešněrovaný ráz státních tryzen, které vyprovázely Stalina a Gottwalda na věčnost.
Nabubřelost režimních truchloslavností zato naplno odhalují vzpomínky pamětníků, v nichž se propojují s detaily každodenního života. „Když umřel Stalin, v Semilech se za něho dělala tryzna a Lidové milice tam otevíraly vepřové konzervy,“ vzpomíná Karel Hádek, kterému tehdy bylo šest let. „Sádlo a vepřové z těch konzerv nám mazaly na chleba. Tak jsem si říkal, že by ten Stalin mohl umírat častěji.“
„Za chvíli nato zaklepal bačkorama Gottwald, takže se otevíraly další konzervy.“
Šestnáctiletá Eva Ryšavá milovala klasickou hudbu a po smrti obou diktátorů uvítala, že z rádia namísto budovatelských písniček zněly pouze smuteční pochody: „Chopin a Beethoven, krásná smuteční hudba. Měsíc se nehrálo v rozhlase nic jiného a to jsem si užívala.”
Stalinova a Gottwaldova duše však soucit a přímluvu našly u těch, které režim perzekvoval nejvíce: vězněných duchovních. Tajně vysvěcený biskup Karel Otčenášek byl v té době v internaci v klášteře v Želivě a o Stalinově smrti se dozvěděl ze zprávy propašované v ampulce v polévce.
„Tak jsme potom za zavřenými dveřmi poklekli a modlili se za to, aby mu Pán Bůh ty strašné zločiny odpustil,“ vzpomínal Karel Otčenášek. „Najednou si nás všiml hlídač, co chodil kolem, kopl do dveří a řekl: ,Celej svět teď pláče, že ztratil svého báťušku, a vy tady děkujete tomu svýmu pánbíčkovi.‘ Nebyl s to pochopit, že se modlíme i za nepřátele, i když jsme tam tvrdě trpěli.“
