Alena Hudcová

* 1941  

  • „Lidi najednou začali, jak se říká, bláznit, skupovat věci. Nebyla mouka, nebyl cukr, nebylo kakao, žádné luštěniny, nic nebylo. Lidi to skoupili všechno – konzervy… Všichni říkali: Ježíšmarjá, bude válka, bude válka, musíme se zásobovat. Já jsem tenkrát měla zavařené okurky a chtěla jsem ocet, a já jsem ten ocet nemohla vůbec sehnat. Už ani nevím, jak jsem ho tenkrát sehnala. A manžel říkal: ,Ty máš starosti o okurky, ale co budeme jest? To jsi měla koupit mouku, cukr.‘ Já říkám: ,No já jsem měla, já jsem měla... A tys nemohl?‘ Tak to byla taková blbá doba, no.“

  • „Já jsem se jednou ptala: ,Pane učiteli,‘ já jsem nebyla s to se naučit říkat soudruhu, tak říkám: ,Pane učiteli, prosím vás pěkně, můžete mně říct, jaký je rozdíl mezi socialismem a komunismem?‘ A on mně říká, to si pamatuju jak teďka: ,Víš, za socialismu my musíme napřed vydělat peníze, abychom tam to zboží do těch obchodů dali. Ale za komunismu přijdeš, budeš chtět kus salámu nebo máslo nebo chleba, tak si to z toho regálu vezmeš a půjdeš, nemusíš to kupovat.‘ No já jsem koukala! A pak přijdu domů a říkám: ,Ať už je ten komunismus, ať si můžeme všechno vzít.‘ A tatínek říkal: ,Prosím tě, kdo ti to nakukal?‘ Já říkám: ,No pan učitel Kašparec.‘ – ,Prosím tě, to v životě nebude pravda. Ale nesmíš říkat, že ti to říkal tatínek. Tatínka by ti zavřeli a ty bys neměla ani ten chleba. Nemohla by sis ho koupit.‘“

  • „Když zemřel ten Stalin, napřed Stalin a pak Gottwald, tak já jsem z takové té své iniciativy na zeď nalepila bílej papír a z novin výstřižky. Třeba Stalin v rakvi, průvod, jak mává davu, a takové věci. Tak jsem to tam nalepila. A tatínek přišel, on dělal pořád v tom Moragru a dělal třeba i v Hrušovanech u Brna. Tak ráno o šesti jel a přišel večer o osmi. Přijde a vidí v předsíni: samej Stalin. A on: ,Co to má znamenat?‘ Přišel a já říkám: ,No, tati, když Stalin zemřel a on nás osvobodil.‘ A on: ,Ale okamžitě, ať to zmizí, toto mně tu nezaváděj! Ať to zmizne!‘ A já říkám: ,No jo, ale on zemřel i Gottwald.‘ – ,To nevadí, jeden darebák víc než druhej. Tady toto ne!‘ Tak já jsem to musela celá nešťastná sbalit.“

  • „Jak začalo bombardování, tak už bylo nebezpečné bydlet v bytě, tak tatínek udělal takovou místnost ze sklepa. My máme kamennou podezdívku, zaskládal to kameny a tam v tom sklepě jsme byli. Byl tam maminčin bratr s manželkou, maminčina maminka, tatínek s maminkou, já a bratr. Jenže to víte, ve sklepě je vlhké klima, tak maminka – bylo pěkně, sluníčko svítilo, úplně to vidím, jak kdybych to prožila včera – tak maminka vzala peřinku nás děcek, dala ji na balkon, ještě ji tak natřásala a strýc, její bratr, ležel v plátěném lehátku a četl noviny. Já jsem byla na balkoně, poskakovala, podívala jsem se na oblohu a vidím letadlo. A říkám: ,Mami, dívej, to letadlo má ohýnek.‘ Ona se podívala a říkala tomu svému bratrovi, on se jmenoval Václav, tak mu říká: ,Ty, Vášo, to letadlo fakt hoří!‘ A on zvedl oči od novin, podíval se a říká: ,Houby hoří, oni po nás střílí. Honem!‘ Tak maminka chytla peřinku, strýc mě chytl jak štryclu chleba a po schodech jsme seběhli dolů, doběhli jsme na spodní chodbu – a rána. Stříleli, prostřelili zábradlí, dveře u balkonu, prorazili zábradlí, ze zdi se to odrazilo do druhého zábradlí, tam byla přehozená peřinka. Tak maminka říkala, že bylo všude plno peří. Ale nám se nestalo nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Veverská Bitýška, 16.04.2021

    (audio)
    délka: 02:25:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Válka mě poznamenala na celej život. Když o tom vykládám, nemám dobrej pocit

Alena Hudcová v roce 1958
Alena Hudcová v roce 1958
zdroj: Archiv pamětnice

Alena Hudcová, rozená Kudláčková, se narodila 31. prosince 1941 v Brně. V roce 1942 se s matkou Emílií a otcem Jaroslavem přestěhovala do Veverské Bítýšky. Pamatuje ostřelování Bítýšky i sousední Kuřimi, během osvobození se s rodiči schovávala ve sklepení a podzemních úkrytech. V revolučním roce 1948 nastoupila do první třídy. Okolo roku 1950 komunisté poslali jejího otce do Rosicko-oslavanských černouhelných dolů. Po základní škole Alena pracovala jako kreslička a poté v podniku Rico v Bítýšce. V roce 1960 se účastnila II. celostátní spartakiády v Praze. V první polovině 70. let nastoupila na pracovní pozici do podniku Kovo, kde zůstala až do svého odchodu do důchodu (1996) a ve kterém prožila i listopadové události roku 1989. V době natáčení rozhovoru (2021) žila Alena Hudcová ve Veverské Bítýšce.