Náhodné setkání po letech je oblíbený trik romantických filmů. Jarmila Pelčáková a Gustav Svoboda ho zažili ve skutečnosti a stejně jako ve filmu skončilo happyendem.
Jarmila i Gustav pocházeli z moravského Kyjova, znali se z místního gymnázia a oba byli vedeni stejně jako většina mládeže té doby ve vlasteneckém duchu. Jarmila chodila do sokola a jak sama říkala, první republika pro ni byla tím prvním a posledním, Masaryk byl skoro jako pán Bůh.
Láska k vlasti hrála významnou roli také v Gustavově životě. „Chtěl jsem být architektem a stavět mosty, ale když Hitler koukal přes hraniční hory, tak jsem si to rozmyslel,“ vysvětloval. Po maturitě se proto přihlásil na vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval jako poručík dělostřelectva.
Na začátku nacistické okupace v roce 1939 bylo Jarmile sedmnáct, Gustavovi o čtyři roky víc a zrovna spolu začali chodit. Mezi schůzkami oba přemýšleli, jak se zapojit do boje za milovanou republiku.
„Můj tatínek se stal členem Obrany národa a já jsem mu dělala víceméně takovou asistentku. Osvobození bylo alfou a omegou našeho života," vyprávěla Jarmila.
Svému milému pomohla emigrovat
Gustav se toužil zapojit do boje proti nacistickému Německu aktivně a hledal cestu z Protektorátu, aby se připojil k formující se zahraniční československé armádě. Tušil, že by mu v tom mohla pomoci jeho milá Jarmila. Ta se svěřila svému otci a společně přes kontakty z Obrany národa naplánovali Gustavův přechod hranic.
Nejprve to zkusili ve Valašských Kloboukách. Tam je ale varoval číšník v nádražní restauraci, že gestapo se právě chystá na převaděče, a tak z pokusu o útěk sešlo. Vyšel až napodruhé 6. ledna 1940 v Uherském Brodě. Jarmila s Gustavem a jeho dalšími přáteli z armády tam jeli vlakem, tvářili se jako parta kamarádů na výletě.
„Povídat jsme si moc nemohli, nevěděli jsme, kdo nás může poslouchat. Ale moc jsme se neloučili. Nikdo si nemyslel, že by mohl padnout. Na to mladý člověk nemyslí. O nebezpečí jsme se vůbec nebavili, byla jsem přesvědčena, že se brzy vrátí a že se vezmeme a bude to krásná láska,“ líčila Jarmila poslední společné chvíle se svým přítelem. „Ale to víte, že jsem nějaké slzičky uronila. Dlouho jsem pak přemýšlela a litovala, že jsem nejela s nimi,“ dodala.
Gustava čekala dobrodružná a nejistá cesta přes Evropu do Francie. Některé kontakty z odboje se nedostavily na smluvená místa, v Maďarsku útěk zkomplikovalo bloudění a neznalost jazyka, v Srbsku se celá skupina uprchlíků dostala dokonce do vězení. Přes všechny peripetie se Gustav dva měsíce od rozloučení s Jarmilou dostal 6. března 1940 do Marseille a po obsazení Francie Němci pokračoval dál do Velké Británie.
Sloužil u první smíšené československé brigády a prošel mnoha funkcemi od dělostřelectva přes dopravní sekci až po vojenskou policii. Prošel parašutistickým výcvikem, výcvikem pro boj v týle nepřítele a byl také na stážích v cizích divizích. Později sám cvičil vojáky, například spojaře.
Svatba jako únik před gestapem
Jarmila mezitím doma v Kyjově odmaturovala na reálném gymnáziu a nastoupila do práce do gumáren Fatra v Napajedlích. Dál pomáhala otci odbojářovi. Gustav a jeho přátelé nebyli jedinou skupinou, které pomohli za hranice. Tatínek se přitom snažil Jarmilu držet dál od všech akcí a nezasvěcoval ji do podrobností. Sám sebe však v bezpečí neudržel.
„Tatínek mě jednou v neděli cestou do práce šel vyprovodit na vlak a prý kdybychom se už nikdy neviděli, tak ahoj. Nevěřila jsem tomu. A druhý den ho zatkli a do týdne v Kounicových kolejích v Brně zastřelili,“ vzpomínala Jarmila.
Tehdy dostala strach, jestli i ji gestapo nesleduje a jestli ji nečeká podobný osud jako otce, a rozhodla se vdát. Sňatkem si změnila jméno a odstěhovala se, aby zmizela z regionálních seznamů gestapa. Takže zatímco v okrese Kyjov ji hledali, v okrese Zlín o ní gestapo nic nevědělo. Jarmila sňatek nejprve považovala za formální a plánovala se po válce rozvést a znovu se sejít se svým milým Gustavem.
„Myslela jsem na něj pořád,“ vzpomínala Jarmila v roce 2002 pro Paměť národa. Postupem času si ale k sobě s manželem našli vztah a než válka skončila, měla už Jarmila dvě děti. I když v květnu 1945 zjistila, že její milý Gustav západní frontu přežil, nechtěla rozbíjet rodinu. Smířila se s tím, že její první láska je jednoduše pryč.
Ani Gustav nežil v armádě v Anglii v celibátu. Když byli vojáci mimo službu, chtěli si užívat své mládí, chodilo se na tancovačky a do hospody a vznikala spousta vztahů. Mladé ženy v armádě byly velmi vynalézavé v tom, jak vyvoleným dát najevo svůj zájem.
„Ty holky byly úžasně organizovaný. Balily nám padáky a rozdávaly je a přesně věděly, kdo který dostane. Když se vám pak rozevřel padák a podíval jste se nahoru, visel tam třeba kapesníček. Tu dotyčnou jste pak musel večer vyzvat k tanci. Nebo tam visely dámské kalhotky, a to už byl vážnější případ,“ vzpomínal s úsměvem Gustav Svoboda. Právě od děvčat se podle svých slov naučil anglicky lépe než od profesora, který za důstojníky jako učitel angličtiny docházel.
Štěstí při obléhání Dunkerque
Gustav byl povýšen na kapitána a stal se velitelem předsunutých tankových dílen, které měly za úkol opravovat rozbitá a nabouraná auta, obrněná vozidla i tanky. V této funkci se zúčastnil i obléhání Dunkerque. Se svou jednotkou se na podzim 1944 nalodili ve městě Gosport v jižní Anglii, kde byl speciální přístav pro naloďování tanků, z něj tanky pomocí betonových mol najely rovnou do lodí a přeplavily se do Francie.
U Dunkerque se Gustav Svoboda několikrát dostal do ohrožení života. Jednou chtěl osobně dovézt opravené obrněné auto k jednotce, kam patřilo. Jenže zabloudil. Okolí přístavu Dunkerque totiž Němci záměrně zaplavili přílivovou mořskou vodou a velké části území zaminovali. Gustav s řidičem se v nepřehledné krajině nemohli zorientovat a najednou se dívali do hlavně britského dělostřelce. K britské hlídce totiž přijeli z německé strany. Honem vyskočili z auta, aby Brit poznal, že jsou to jeho spojenci. „Měl jsem obrovské štěstí, že mě nezastřelil. A také že jsem nenajel na minu, projel jsem čtyři minová pole,“ zdůrazňoval Gustav Svoboda.
V listopadu 1944 se mu také podařilo zajmout německého vojáka. „Dostali jsem se s džípem do německé palby. Tak jsme vyskákali z auta a já jsem se vrhl pod vypálený tank. A on už pod tím tankem ležel Němec. Byl ale otočený na druhou stranu, takže mě neviděl. Povídám mu ‚hände hoch‘, ale to pod tím tankem moc nešlo. Tak jsem ho samopalem vyšťouchal ven a tam už čekal další náš voják, a tak Němec padl do zajetí,“ líčil Gustav Svoboda.
Jakmile bylo na jaře 1945 jasné, že se blíží konec války, toužili se českoslovenští vojáci připojit k americké armádě a jít na pomoc Československu. To jim ale k jejich velké nelibosti nebylo umožněno. Cesta do Československa trvala Gustavovi dlouho: „Pochodový proud byl dlouhý 80 kilometrů a více se nedalo za den ujet. Já jsem byl navíc velitel zadního technického zabezpečení, což znamenalo, že nic nesmělo zůstat vzadu. Zajišťovali jsme opravy aut, bojových vozidel a dalších,“ popisoval.
V červnu 1945 nakonec jeho jednotka dorazila do Československa. V Kyjově se vyptával na Jarmilu, ale sousedé mu řekli, že se vdala. Tím jeho pátrání skončilo.
Z podplukovníka vojín v záloze. Ze dne na den
Gustav se rozhodl pokračovat ve vojenské kariéře. A chvíli se to i dařilo. Jak jsou komunisté nebezpeční, prý netušil. Ačkoliv si všiml, že „občas zmizel nějaký kamarád, tak jsem nevěděl, jestli je zavřený nebo utekl za hranice.“ Gustav se stal podplukovníkem a zůstával v armádě aktivním až do roku 1957.
Tehdy soudruzi přišli na to, že ještě z války má doma nějaké zbraně. Za nedovolené ozbrojování byl okamžitě vyhozen, degradován a dva měsíce strávil ve vězení, kde došlo i na pár facek. Po propuštění nemohl najít práci, teplé úřednické místo pro něj nepřicházelo v úvahu.
„Tak jsem šel dělat na šachtu, abych měl od nich pokoj. Otec byl důlní inženýr, takže jsem se v tom trochu orientoval, uměl jsem číst výkresy. Díky tomu jsem dostával důležitější práce a také mi zůstal plat jako v armádě. Já mám takovou povahu, že co nemůžu ovlivnit, toho si nevšímám,“ vysvětloval Gustav, proč se svou situací ani příliš netrápil.
Jarmila zatím doma na Moravě porodila další dvě děti. Udělala si kurz porodní asistentky a později se pustila i do studia na vysoké zemědělské škole. Psala do okresních novin a později pracovala v Československé televizi v Brně. Gustav pro ni zůstával dávno ztracenou první láskou.
Stát si na své hrdiny, kteří za něj za války bojovali za západní frontě, vzpomněl až po sametové revoluci. Gustav Svoboda byl povýšen na plukovníka ve výslužbě. Dostal řadu vyznamenání, kromě jiného medaili za chrabrost a za zásluhy. Ministerstvo obrany ho začalo zvát na různá setkání válečných veteránů, kladení věnců, proslovy.
Zrovna z takové akce se jednou, oblečen ve slavnostní uniformě se všemi vyznamenáními i jmenovkou, vracel tramvají domů. Na Petřinách vystoupil a povšiml si postarší dámy s taškami plnými nákupu, která ho upřeně pozorovala. Najednou ho se slzami v očích oslovila. Byla to Jarmila.
Shledání po šedesáti letech bylo šťastné. Jarmila jezdila do Prahy za jedním ze svých synů a od onoho setkání v roce 2001 začala navštěvovat i Gustava. „Já jsem na Gustava čekala, dlouho, ale pak jsem měla děti. Teď jsme se konečně našli. Budu se k němu stěhovat. Starám se o něj. Moje děti jsou už dospělé. Tolik času nám uteklo a tak málo času nám zbývá,“ povzdechla si Jarmila Pelčáková.
Gustav Svoboda zemřel v roce 2006.