„To oni zpočátku Francouzi byli přátelští, to je jižní Francie, vinný kraj. No ale když začali Němci útočit, tak nám nadávali, říkali nám ,špinavej cizinec‘. Že kvůli nám je Francie ve válce. No, oni měli pravdu, bylo to kvůli nám a kvůli Polsku, že jo? Ta divize už byla zhruba postavená, jako divize vznikla v lednu 1940, ale měla mizerný zabezpečení, protože to byla divize typu B, která měla, myslím, šest měsíců na zorganizování a secvičení mužstva. Ovšem šest měsíců nám nedali, protože Hitler byl zas rychlejší. Měli jsme jenom čtyři měsíce. Pěší pluky šly na frontu. Jednotka se zformovala v jižní Francii, přístav Agde, tam byly ty jednotky rozmístěny. Byly to dva pěší pluky, dělostřelecký pluk, předzvědný oddíl, protitanková baterie, protitanková rota, telegrafní rota, zdravotnická rota a automobilní, říkali tomu rota, ale byl to spíš prapor. Ovšem potřebovali jsme 600 řidičů a měli jsme jich jenom asi 200. No a než se vycvičili řidiči a naučili ty jízdní, co měli řídit šestispřeží, jezdit na koni, tak bylo po válce.“
„Povídat to nemá cenu. Protože u nás vymizelo vlastenectví, nikdo neví, co to je ani. Nikdo se nezajímá o historii, ani vojáci ne. I nejvyšší velení se neorientuje ve vojenský historii. Já jsem například patronem studentů ve Vyškově, Vysoký vojenský školy pozemního vojska ve Vyškově. No a když jim vyprávím takový zážitky různý, tak se zájmem poslouchají, ale tím to končí. Oni to berou jako dobrodružství. No, dneska lidi myslí úplně jinak, než jsme mysleli my. Dneska lidi myslej v penězích.“
„No, bojovej zážitek, jeden byl takovej nebojový. Já jsem chtěl osobně odvést opravený obrněný auto k tankovýmu praporu. A cestou jsem zabloudil a vjel jsem do zatopenýho území. A když jsem se vyhrabal ven, tak jsem narazil na britskou tankovou jednotku, viděl jsem tu hlaveň namířenou na mě, tak jsem vyskočil z toho obrňáku. Přišel nějakej britskej seržant a řekl: ,Sir, máte štěstí, že jste vyskočil, jinak jsme vás odstřelili.‘ Protože já jsem přijel od Němců. Při tom jsem projel čtyři minový pole. To bylo strašný štěstí.“
„Já jsem na toto téma napsal takovou studii ,Malé NATO ve velké válce‘, protože náš velitel, generál Liška, velel asi 18 000 vojáků, z toho byla třetina Čechoslováků, třetina Britů a třetina Francouzů. No, to bylo opravdu malý NATO. Byly tam britský jednotky, kanadský jednotky a francouzský jednotky a československý jednotky. No, dále náš generál Liška byl jediný generál, který zajal nebo přijal kapitulaci německého generála. Sice to byl generál od námořnictva, měl hodnost viceadmirál, F. se jmenoval. No, německá fronta měřila dvacet kilometrů a byla chráněná ze dvou třetin záplavami. Naše fronta měřila čtyřicet kilometrů jižně záplav. Já jsem byl kapitán tehdy, měl jsem ty předsunutý dílny, to bylo takových, řekněme, já nevím, třicet mechaniků tankovejch, nějaký skladníci a vyprošťovací četa, to byly český traktory a tankový transportéry a vyprošťovací tanky tam byly. Řídil jsem, co se má odsunout do priority, takže například toho 5. listopadu tam bylo, no, víc jak deset tanků bez pásů, který vjely na miny. No, já jsem nařizoval těm vyprošťovacím tankům, který mají odtáhnout prvního, který druhého atd. No, organizoval jsem ten odsun, naložení na podvalníky a odvoz do dílen.“
„No, strach jsme měli na tý maďarský pustě, protože tam jsme bloudili. A bylo zamračeno, tak jsme nemohli vůbec zjistit, kde je sever. No to jsme měli štěstí, tehdy jsme měli strach teda. No, právě ten kontakt se nedostavil. Jaksi na nádraží, myslím, že to byly Nové Zámky a nikdo nepřišel. Jenom číšník, když jsme tam seděli celý dopoledne, tak nám řek, že ten pán, na kterýho čekáme, nepřijde, ale že ty lidi, co s nima mluvívá, jedou autobusem do Urumína, tak jsme si koupili jízdenky a jeli autobusem do Urumína. A tam nám řidič autobusu řek, abychom pokračovali stejným směrem, že přijdem do Maďarska. Bohužel jsme do Maďarska přišli po dlouhým bloudění a měli jsme strašný štěstí. I kdyby se nám povedlo do toho Komnatu přijít, tak jsme narazili na celnici. O tý jsme nevěděli. No, a ten člověk z toho statku nám řek, abysme, když narazíme na tu vesnici, abysme šli doprava a hledali dům s pekárnou. To se pozná podle komína, který má síť proti jiskrám. Tak toho pekaře jsme našli, on nám vyměnil peníze, no a poradil, co máme dělat. No, já jsem měl plnou kapsu stříbrných dvacetikorun, tak takových 600 korun jsem měl s bratrem dohromady. No a v Maďarsku nám je měnili jeden pengö za pět korun, neboli za tu dvacetikorunu čtyry pengö.“
„V těch Klatovech, tam mám takovou vzpomínku dobrou. No, byl jsem velitelem dílen a přes demarkační čáru smělo jet jen vozidlo, který mělo zvláštní povolení. A měli jsme v dílnách auto velitele brigády a řidič zapomněl to povolení sundat. Neboť bylo u nás v dílnách i s tím povolením, tak jsem si to povolení půjčil a jel jsem džípem na Moravu. No a když jsem přijel do Kyjova, tak kamarádi, že jo, bejvalí spolužáci říkali: ,Tady ti Rusáci to auto seberou!‘ Tak jsem se divil proč. ,No, oni všechno zabaví, ukradnou, co můžou.‘ Byla to Malinovského armáda nějakých kavkazských národů. A tak jsem šel na místní sovětský velitelství, tam byl nějakej kapitán NKVD, no potom z něj vylezlo, že je velitelem trestanecký roty. To byli trestanci, který toto dělali. No, a když někdo byl přistiženej, tak šel ke zdi. Tak jsem mu to řek, že tady lidi vykládají, že jeho vojáci kradou a že mně seberou auto. Tak on mně dal k dispozici jednoho staršího se samopalem, který mně hlídal to auto. Celou noc v něm seděl a hlídal ho.“
„Povídat to nemá cenu, protože u nás vymizelo vlastenectví. Nikdo ani neví, co to je. Dneska lidé myslí úplně jinak než my tenkrát. Dneska lidé myslí v penězích.“
Gustav Svoboda se narodil 30. září 1917 v Kyjově na Moravě. Po maturitě nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval v roce 1938 s hodností poručíka-důstojníka dělostřelectva. Díky přítelkyni Jarmile Pelčákové, jež byla se svým otcem napojena na síť Obrana národa, se spolu se svým bratrem dostal do Francie, kde se přihlásil do cizinecké legie, aby získal pas a vízum do Turecka a posléze do Velké Británie. V Británii prošel technickými kurzy na odstraňování poškozené těžké techniky. Svoboda byl nasazen při obléhání Dunkerque, podařilo se mu zajmout německého vojáka. Domů se vrátil dva dny po příjezdu jeho brigády do Plzně. Jako velitel odklízecí čety se účastnil likvidace nepojízdných aut a techniky. Svoboda toužil zůstat v armádě, ale pro komunisty byl nepohodlným, tak ho v roce 1957 nejdříve poslali učit na Vysokou vojenskou technickou školu a ještě téhož roku ho z armády propustili a degradovali na vojína v záloze. Život mu dopřál se po šedesáti letech znovu setkat s přítelkyní Jarmilou Pelčákovou a obnovit dávné citové vazby.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!