Šel koupit vánoční stromek a dárky. Gestapo mu mezitím odvedlo rodiče

/ /
Vladimír Korčák (vpravo) s rodiči a bratry, starším Bohumilem a mladším Igorem. Zdroj: archiv pamětníka
Vladimír Korčák (vpravo) s rodiči a bratry, starším Bohumilem a mladším Igorem. Zdroj: archiv pamětníka

Smutné Vánoce se odehrály v roce 1941. Manžele Korčákovi, kteří pracovali pro odboj, nacisté dopadli krátce před Štědrým dnem. Jejich tři synové zůstali do konce války sami, svou maminku už nikdy neviděli... Příběh rodiny Korčákových vypráví prostřední syn Vladimír

Vladimírův tatínek Rostislav Korčák pracoval za první republiky jako pražský redaktor deníku agrární strany Slovenský denník. Také maminka Zinaida, původem z Ruska, byla před sňatkem redaktorkou – měla na starost ruskojazyčkou přílohu listu Slovenský Východ. Vladimír (*1924) i jeho bratři, starší Bohumil a mladší Igor, tak vyrůstali v intelektuálním prostředí, kde se politika denně řešila.

Vladimír Korčák. Zdroj: archiv pamětníka
Vladimír Korčák. Zdroj: archiv pamětníka

Na pražských Vinohradech chlapci od prvních školních let cvičili v Sokole. Ve svých  deseti se stali skauty, jako náctiletí už vnímali nebezpečí nacistické rozpínavosti i sílící československé vlastenectví. Když na ně na školním výletě do Krkonoš hlouček německých dětí pokřikoval „Die tschechische Schweine!” („České svině!”), odpovídali jim chlapci stejně nevybíravě.

Tíha odpovědnosti

V září a říjnu 1938 Československo postoupilo své pohraniční oblasti nacistickému Německu. Tisíce uprchlíků přijížděly do Prahy. Čtrnáctiletý Vladimír pro ně pomáhal s dalšími skauty roznášet čaj a jídlo připravené v provizorní vývařovně na Masarykově nádraží. A napětí se stále zvyšovalo.

„Po zkušenostech z první světové války panovaly obavy, že Němci použijí i otravné bojové látky. Téměř v každé rodině byly plynové masky. Kolovaly také různé fantastické domněnky, například že existuje plyn, který neutralizuje plyny bojové. ‚Cítíš ten divný zápach ve vzduchu?’ ptala se třeba paní. Manžel odpověděl: ‚To je protiplyn.’. Tenkrát totiž byl pražský vzduch velice smradlavý.”

Odtržení Slovenska v březnu 1939 znamenalo pro Vladimírova otce změnu zaměstnání. Přešel do agrárního deníku Venkov, jeho loajálním redaktorem byl ale jen navenek – skrytě totiž zároveň spolupracoval s Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD). Od listopadu 1939 spolu s dalšími lidmi z řad vinohradského sboru Českobratrské církve evangelické a vinohradského Sokola vydával ilegální časopis Český kurýr. Ten vedle týdeníku V boj patřil k nejvlivnějším odbojovým tiskovinám v protektorátu.

Do riskantní činnosti se zapojila i Vladimírova matka a pomáhala s rozmnožováním a distribucí Českého kurýra. Skupina podporovala také rodiny zatčených, obstarávala falešné občanské průkazy, Korčákovi u sebe doma několik dní skrývali uprchlého sokolského funkcionáře. Sám Vladimír občas dostal za úkol donést vzkaz třeba Miroslavu Satranovi, blízkému spolupracovníkovi rodičů.

Český kurýr vycházel do konce září 1941, pak nacisté organizaci rozprášili. „Uprostřed prosince 1941 byl zatčen dr. König, spojka na ÚVOD, a dvacátého prosince zatklo gestapo pana Satrana. Maminka, která se to dozvěděla, mne poslala s touto informací za otcem do redakce Venkova.”

Vyšito v Terezíně. Zdroj: Eliška Korčáková, Anna Korčáková
Vyšito v Terezíně. Zdroj: Eliška Korčáková, Anna Korčáková

Času na záchranu ale zbývalo příliš málo... Už o den později vtrhlo gestapo i ke Korčákovým. „Doma byl jenom čtrnáctiletý Igor. Já s Bohoušem jsme ještě kupovali dárky a vánoční stromek a přišli jsme domů až večer.”

Jedna z místností byla zapečetěna policejní páskou, na posteli rodičů ležely rezervní klíče od bytu. Rodiče byli pryč. „Během německé okupace samozřejmě bylo možné podobnou událost kdykoliv očekávat,” podotýká Vladimír, kterému v té době bylo sedmnáct let. „Přesto s námi zatčení rodičů pořádně otřáslo. Najednou se život úplně změnil, tíha odpovědnosti na mě dolehla.”

V sídle nacistické hrůzovlády

Uplynulo několik nejtěžších týdnů a bylo třeba zkusit rodiče kontaktovat. Hoši věděli, že otec je vězněn v pankrácké věznici – povolení k návštěvě však mohlo vydat jen gestapo. To znamenalo vydat se do Petschkova paláce, nechvalně proslulého sídla pražského gestapa.

Petschkův_palác, zdroj: Wikimedia Commons
Petschkův_palác, zdroj: Wikimedia Commons

„Dnes je obtížné plně vylíčit pocity tísně, strachu, nenávisti a touhy po odplatě, které jsme pociťovali jen při pohledu na místo, kde – jak jsme dobře věděli – gestapáci vyslýchali a mučili stovky našich lidí.”

Nelehkého úkolu se zhostil Vladimír. Jako záminku k návštěvě si vymyslel, že chlapci nevědí, kam rodiče dali lístek od prádelny. Se sevřeným žaludkem a vyzbrojen, jak sám říká, jen chabou znalostí středoškolské němčiny, vstoupil do sídla nacistické hrůzovlády. Prošel kolem esesmanů v černých uniformách, u přepážky pro německy mluvící návštěvníky vysvětlil úřednici důvod své návštěvy a byl odeslán do kanceláře v prvním patře. Vyhledal správné dveře, zaklepal, neozvala se žádná odpověď.

„Otevřel jsem, ale dveře byly dvojité, proto bylo nutno otevřít i druhé. Kousek ode dveří před šedivou kovovou registrační skříní stál muž ve vězeňské uniformě, který byl zřejmě vyslýchán. Hned jsem zase zavřel, znovu zaklepal. Za chvíli se ozvalo: ‚Herein!‘, ‚Dále!’ Vězeň byl pryč a za psacím stolem seděl asi padesátiletý muž v civilu.”

Vladimír německy požádal o povolení navštívit tatínka a muž mu po několika telefonátech sdělil, že žádosti vyhovuje. Vladimír s přípisem zamířil do pankrácké věznice, odtamtud ho však vyhnali. Musel jít zpět do Petschkova paláce a ještě jednou sebrat odvahu a žádat o povolení a přímluvu. Napodruhé se věc podařila.

Vladimír (vpravo) s rodiči a bratry. Zdroj: archiv pamětníka
Vladimír (vpravo) s rodiči a bratry. Zdroj: archiv pamětníka

„Tentokrát mě bez námitek odvedli k cele, kde seděl tatínek za mříží. Za dohledu dozorce jsem směl předat nějaké jídlo a bez tělesného kontaktu s ním přes mříže krátce hovořit. Jídlo jedl lačně. A bylo jasné, že vůbec nevidí.”

Schovali ho mezi trámy

Rostislav Korčák následkem tvrdých výslechů totiž nevratně oslepl. Přesto přečkal dlouhé věznění na Pankráci a poté i v terezínské Malé pevnosti. On ani jeho žena Zinaida i přesto, že byli mučeni, nevyzradili nikoho ze svých spolupracovníků. Po atentátu na Heydricha je nacisté poslali z terezínské věznice do koncentračních táborů – Rostislava do Mauthausenu, Zinaidu do Osvětimi.

Vyšívaný kapesníček z Terezína (výřez). Zdroj: Eliška Korčáková, Anna Korčáková
Vyšívaný kapesníček z Terezína (výřez). Zdroj: Eliška Korčáková, Anna Korčáková

„V polovině března 1943 nám přišla úřední obsílka adresovaná ‚Korčák jr.‘, měli jsme se dostavit do Petschkova paláce. Tam mi předali úmrtní list maminky z Osvětimi s datem 7. 3. 1943. Jako příčina úmrtí je uveden zápal plic,” říká Vladimír, pro něhož toto oznámení znamenalo těžkou ránu.

„Celý den jsem rozlítostněný chodil po Vršovicích, představoval jsem si maminku, kterou už neuvidím. Ostatním jsem to řekl až za několik dní.”

Tragická zpráva přišla tři měsíce před Vladimírovou maturitou. V rozjitřené době se chodil učit na olšanský židovský hřbitov, kde ho nikdo nerušil. Maturitu úspěšně složil a poté byl totálně nasazen do továrny Mikrofona Strašnice. Starší Bohumil musel na nucenou práci nastoupit již dříve, nejmladší Igor po zatčení rodičů přestoupil z gymnázia na odbornou keramickou školu a později vystudoval UMPRUM.

Vladimírův tatínek s druhou manželkou Mariií. Zdroj: archiv pamětníka
Vladimírův tatínek s druhou manželkou Mariií. Zdroj: archiv pamětníka

Ač byl tatínek Rostislav nevidomý, Mauthausen přežil. „Dali ho do takzvaného Russenlageru pro ruské zajatce. Byli tam šikovní kápové, ti rozhlásili, že je tam skvrnitý tyfus. Němci se do lágru neodvážili jít. Díky tomu spoluvězňové tatínka udrželi naživu. Když přišla kontrola, strčili ho mezi trámy, a tak tatínek nakonec přečkal celou válku i ten strašlivý Mauthausen.“

Rostislav Korčák se vrátil domů v červnu 1945. Pracoval pak jako odpovědný redaktor Zemědělských novin. Působil ve Svazu osvobozených vězňů a zpracovával své vzpomínky na odbojovou činnost. Syn Vladimír mu s touto prací pomáhal: četl mu články, psal za něj na stroji a vodil ho, kam bylo třeba. Rostislav se později podruhé oženil a Vladimír vystudoval lékařskou fakultu, promoval v prosinci 1950. Svou lékařskou kariéru zasvětil chirurgii, pracoval na chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.