Na prvomájovou oslavu roku 1987 dorazili Rudolf Bereza a Tomáš Hradilek s transparentem: „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“.
Rudolf Bereza se narodil v roce 1942 v Tovačově, dětství prožil v Mariánském Údolí u Olomouce, vyučil se frézařem, pracoval ve fabrice Moravia. Když byl na vojně, absolvoval tam poddůstojnickou školu a po návratu se o něj poprvé začala zajímat Státní bezpečnost.
Verbovali ho jako tajného spolupracovníka, což Bereza odmítl. Rasatně ho prý varoval strýc, který u StB kdysi krátce působil: „Strýc mi řekl: ,Rudy, jak nejsem tvůj tatínek, tak kdybys to udělal, já tě snad zabiju. Prasečárny a sviňárny dělat, opovaž se!´‘“
Rudolf Bereza se po vojně oženil, žil v Jeseníku, kde organizoval motoristické závody a řídil náklaďák – nikoli jako podnikový zaměstnanec, ale jako řidič ve svobodném povolání, což na sklonku 60. let chvíli šlo.
Nebyl vyhraněný antikomunista, o politiku se moc nezajímal, ale to úplně změnila sovětská okupace v srpnu 1968. Bereza se zapojil do veřejných protestů, psal nápisy po zdech a po silnicích, provokoval okupační vojáky.
Když přišla normalizace a společnost upadala do strachu a letargie, Berezu to štvalo – a poslední kapka dopadla, když se musel kvůli policejní šikaně podřídit staronovým poměrům a nastoupit do normálního zaměstnání.
Chartista z ČSAD
Našel si tedy místo u ČSAD jako řidič autobusu – a záhy se dostal do potíží. Na jedné straně byl svědomitý zaměstnanec, na kterého si nikdo neměl důvod stěžovat, na straně druhé soustavně „zlobil“, odmítal kupříkladu svážet na různá zasedání a sněmování komunistické papaláše.
Roku 1977 se dozvěděl z vysílání Svobodné Evropy o Prohlášení Charty a okamžitě se rozhodl, že dokument podepíše, což se mu povedlo až na podruhé, první podpis se kdesi ztratil. Pak už se ale Rudolf Bereza seznámil s chartisty, s Jaroslavem Šabatou a především s Tomášem Hradilkem.
Začal pracovat pro disent, převážel materiály z Brna do Ostravy, de facto dělal kurýra.
V roce 1987 vydala Charta ke svému 10. výročí Slovo ke spoluobčanům, které vyzývalo k aktivní účasti v boji za demokracii. Rudolf Bereza a Tomáš Hradilek tedy podnikli několik veřejných akcí:
„My jsme tenkrát tu chartovní výzvu vzali za svou a napsali jsme třeba dopis Gustávu Husákovi, který se jmenoval ,Dopis pěti dělníků z Moravy´. Obvinili jsme Husáka, že je zodpovědný za stav země a vyzvali ho, aby odstoupil. Potom jsme si připravili ten transparent v Olomouci na 1. máje a podařilo se nám ho držet cca 25 až 30 minut před májovým průvodem, jak šel kolem nás. Samozřejmě jsme hned následně skončili ve vězení.“
Za transparent na 1. máje v Olomouci byli Bereza s Hradilkem odsouzeni k podmíněným trestům.
Represí se ovšem nezalekli a Rudolf Bereza napsal (mimo jiné) v květnu 1988 další dopis Husákovi, související se smrtí disidenta Pavla Wonky. Ve stejném roce, těsně před 20. výročím sovětské okupace, pak podal s Tomášem Hradilkem trestní oznámení na dalšího bolševického funkcionáře Vasila Biľaka, za velezradu.
Pod dozorem estébáků
Státní bezpečnost dům Rudolfa Berezy neustále hlídala, několikrát byl zatčen a umístěn do cely, před každou opoziční akcí či plánovanou demonstrací proti režimu byl střežen, aby se nemohl dostavit. Často se mu to ovšem stejně povedlo: dostal se třeba na setkání československých a polských disidentů do Rychlebských hor a v lednu 1989 se mu také povedlo zúčastnit se pražských demonstrací během Palachova týdne:
„Tenkrát to bylo brutální. Tam lidi mydlili hlava nehlava. Nešetřili ani ženy. Ženy, které se jen postavily na obranu manžela, tloukli a zkopali. (…) Tam jsem tehdy také dostal. Přijel jsem domů s velkým jelitem.“
Po převratu v listopadu 1989 byl Rudolf Bereza krátce poslancem ČNR za Občanské fórum, pak se stal ředitel Městské policie v Olomouci. Ale nebyl spokojený – a tak se záhy vrátil k řízení autobusu.
Rudolf Bereza zemřel v roce 2014.
Vzpomínky Rudolfa Berezy zpracoval Adam Drda pro Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus.