Tomáš Hradílek

* 1945  

  • „A přestože to byla doba normalizace, volební povinnost jako taková neexistovala. Ale chraň bůh, když se těch voleb někdo nezúčastnil. A to jsme si řekli se ženou, že tento zásadní krok uděláme. Protože v roce 1971 jsme ještě volit šli, ale šli jsme aspoň za plentu a všechno přeškrtali. Ale to nebyl zásadní krok. Ale v tom 76. roce jsme tímto tomu malému městu chtěli nastavit zrcadlo a říct, že když se vám něco nelíbí, dejte to najevo alespoň tím, že se nezúčastníte voleb, které považujete za šaškárnu. A tak skutečně na podzim 1976 při celostátních volbách do Federálního shromáždění, kraje i okresního města jsme do té volební místnosti nedošli. Podle zásady ‚Nemůže-li jít Mohamed za horou, musí hora za Mohamedem‘ i ti nešťastníci z volební komise, kteří chtěli mít stoprocentní účast, se rozhodli, že za námi dojdou přímo do domu s volební urnou…“

  • „A například to šlo na závěr 80. let až tak daleko, že když moje dcera měla mého prvního vnuka a bydlela u nás, tak asi třikrát dojela na vrátnici pily s malým dítětem v kočárku, a jak jsem přicházel, abych cvakl píchačku, vrazila mi dítě do rukou. Ona utekla a Státní bezpečnost už mne nemohla sebrat, to už si netroufli, aby se dítěti něco stalo. A takovýmhle způsobem jsem se dostával ty dva kilometry domů, oni šli se mnou, provokovali mě a uráželi, abych se dopustil nějakého přestupku a mohli mě sbalit. Ale skutečně se mi povedlo, že jsem se s vnukem takhle dostal domů a na cele nemusel být.“

  • „Přiznávám se, že když jsme se potom sešli a šli na námi vytipované místo, které bylo kousek od hlavní tribuny, nikdy v životě jsem nepociťoval tak těžké nohy jako během těch pár desítek metrů, než jsem došel na to místo. Věděli jsme, že lidi nejdřív půjdou kolem nás a potom teprve k ní. Ale jak jsme se postavili a rozvinuli transparent, dostavilo se blaho. Už všechno v pořádku, už jsme věděli, že ať se děje, co se děje, transparent jsme rozvinuli a teď se jen muselo čekat, jaké budou důsledky. Na to jsme oba dva už byli dostatečně vytrénovaní, to už byla jen okrajová záležitost. Ale ty kroky, než jsme rozvinuli ten transparent, ty byly pro mě osobně nezapomenutelné.“

  • „Jednou když jsem chtěl jet na proces s Michalem Mrtvým z Olomouce, Státní bezpečnost se mi pokusila znemožnit odjezd z Lipníka. Chtěl jsem jet vlakem, bylo to asi v roce 1988, a na tohle lipenské nádraží si pro mě přišel esenbák v uniformě. Estébáci si netroufli se odhalit, i když mne provázeli už v autobuse. Ten esenbák řekl, že s ním musím odejít, a já jsem odmítl s tím, že nevidím důvod, proč bych měl odcházet, že jsem dostal dovolenou a mám právo se zařídit podle svého. On na mne začal vyvíjet tlak, že musím a začal mi vyhrožovat. Tak jsem povídal: ‚Podívejte: Když musím, tak musím, ale já v tomto směru nebudu vyvíjet žádnou další aktivitu. Udělejte si se mnou, co chcete.‘ A na tom plném lipnickém nádraží jsem se jak dlouhý, tak široký natáhl na podlahu.“

  • „Pracovní kolektivy masově protestovaly proti Chartě, proti ztroskotancům a samozvancům, aniž by jakýkoliv text četly. To byla skutečně téměř demonstrativní záležitost. Mně se to prostě nelíbilo, a tak jsem napsal do redakce Nového Přerovska, což byl tehdejší týdeník přerovského okresu, že já jsem se stal signatářem Charty a že tím vyjadřuji najevo souhlas se základním prohlášením. Že na rozdíl od těch, kteří proti tomu protestují, aniž by věděli, proti čemu vlastně protestují, jsem do té věci naprosto zasvěcený a považuji to za svoji občanskou povinnost, za svoje právo, se takovýmto způsobem angažovat v Československé republice.“

  • „Když jsem se chystal v nočních hodinách toho prvního ledna do Prahy, abych se tam sešel se svými kolegy Danou Němcovou a Sašou Vondrou a dalšími lidmi, tak těsně před půlnocí tady kdosi zazvonil a před schodištěm stála skupina možná patnácti, dvaceti mladých lidí tady z Lipníku a přišli mi pogratulovat, že jsem se stal mluvčím Charty. Popřáli mi hodně úspěchů. Bylo to pro mě absolutně nečekané, nezapomenutelné. Byli to většinou všechno středoškoláci, vysokoškoláci a skutečně ta dívka, která celou věc organizovala, ta, se dá říct, patří k těm, na které budu celý život rád vzpomínat. Protože to bylo od ní zároveň velice odvážné a velice se mě to dotklo v tom dobrém slova smyslu a dalo mi to sílu a elán do celého dalšího roku.“

  • „Mě napadlo, že když už se ten Husák stále staví do pozice, že on je tím garantem perestrojky v Československu, je třeba mu naplno říct, že je to prostě absurdní, když byl po celou dobu představitelem normalizace. Byl prostě nejvyšší čas, aby mu někdo řekl, že si má sbalit svoje fidlátka a z Hradu odejít. Tak jsme mu ještě s dalšími třemi lidmi, shodou okolností byla jedním z nich moje žena, napsali otevřený dopis, ve kterém jsme ho kultivovanou formou požádali, aby skončil se svou činností na Hradě jako prezident, aby abdikoval na funkci hlavy státu. Připomněli jsme mu, že nás sice může postihnout, ale že on obdobným způsobem žádal prezidenta Novotného, aby odešel z funkce, a taky z toho žádné postihy nebyly. A že jestli kromě funkce hlavy státu odejde také ze všech dalších státních a stranických funkcí, tak mu přejeme pevné zdraví a řadu let spokojeného života.“

  • „Tehdejší období byl pro nás takový vyloženě myšlenkový kvas. Já s ohledem na to, že jsem měl výborné studijní výsledky, tak bylo mně i mému kamarádovi navrženo, abychom se stali kandidáty komunistické strany. Oba dva jsme vyšli z nějakých poměrů, kde antikomunismus nebyl převládajícím směrem. Dá se říct, že oba dva jsme byli v tomto směru nezkušení. Že jsme neměli dostatek informací. Ale na druhé straně jsme byli plni takových jakýchsi romantických představ o tom, že je zapotřebí v rámci systému zevnitř pracovat na tom, aby ten systém působil směrem vzhůru. Byli jsme si vědomi toho, že je naší občanskou povinností tomu napomáhat. To bylo rozhodující, co mě osobně vedlo k tomu, že jsem se v roce 64 stal nejprve kandidátem a po tom v roce 66 členem Komunistické strany Československa. Na základě těch informací, které člověk potom získal, konstatuju, že to byla chyba. Ale na druhé straně otevřeně, že to zároveň byla chyba, které absolutně vůbec nelituju. Protože pro mě to období v té komunistické straně bylo velice užitečné. Na akademické půdě už tehdy docházelo k obrovským střetům mezi konzervativním a aktivním křídlem. Já jsem se toho všeho aktivně účastnil. Už jsem to několikrát řekl, že pro mě to bylo období, kdy jsem prakticky absolvoval první lekci občanského angažování se a získával jsem jakousi občanskou kuráž. Přímo na půdě komunistické strany, na půdě Československého svazu mládeže, ve kterém jsem shodou okolností také působil.“

  • „To byl návrh shodou okolností Rudy Berezy, že bysme měli jít do olomouckého prvního máje a vytáhnout tam nějaký transparent. Ruda navrhoval: ,Zdravíme sovětskou perestrojku'. Nebo něco takového. Já jsem se toho nejprve polekal. To se přiznám, ale pak jsem si řekl - ano. Tak to by mohlo být, ale ne žádná perestrojka a dovolání vývoje v Sovětském svazu, ale my a konkrétní dokument Slovo ke spoluobčanům. Tak jsme vytvořili tuhle větu: Charta 77 vybízí k občanské kuráži. Pár slov. A s tímhle transparentem jsme vystoupili na prvního máje v roce 1977 v Olomouci, pár desítek metrů od hlavní tribuny. Postavili jsme se na chodník, rozvinuli jsme ten transparent a kolem nás procházel ten prvomájový olomoucký průvod a všichni tenhle text toho transparentu četli. Dvacet minut minimálně se nám to tam podařilo držet. Pak nás samozřejmě sbalili. Byla na nás dokonce uvalena vyšetřovací vazba dvakrát osmačtyřicet hodin, potom už vyšetřovací vazba. Ale zřejmě si to jistí lidé dali do souvislosti i s tou naší žádostí prezidentu republiky, aby abdikoval, a my jsme byli propuštěni, což bylo taky velice pozitivní. Vlastně se lidem řeklo: Podívejte, vy už můžete. Prostě ty uděláš to a to. To bylo ještě před několika málo lety na kriminál. Možná i na několik let. Oni náhodou udělali to a to - a podívejte, nic se jim nestalo. Takže i to bylo nějakým způsobem iniciativním impulzem pro širší veřejnost.“

  • „S ženou v roce 1976 jsme na podzim dospěli k závěru, že nejde dál strkat hlavu do písku a čekat, až se to změní. První krok, který jsme udělali, řekli jsme si, že už se nebudem podílet na takové trapnosti, jako jsou volby. My jsme na podzim roku 76 odmítli jít volit. V malém městě to byl kolosální průšvih. Přišli za náma s urnou. My jsme je prostě vyhnali. Teda vyhnali – řekli jsme, že ne. Byli to dokonce i naši známí. Ten jeden člověk, co přišel s tou urnou, byl náš kamarád. Byla z toho velká aféra. Tentýž předseda mě upozornil, že jsem na hraně. Že už by mě delší dobu nedokázal ochraňovat. Ale stejně: jakmile jsem se dozvěděl o Chartě 77, okamžitě jsem se rozhodl stát se jejím signatářem, to se stalo hned v lednu 77.“

  • „Někdy mě doprovázeli z práce do práce, z práce domů a z domu do práce. Byly komické situace, kdy mě doprovázeli, i když jsem byl s manželkou na procházce i s dítětem. I když jsme šli s manželkou třeba lovit plankton, tak šli s náma. Když třeba hlídali přes víkend, tak ten dům byl prostě obklíčen. Stanovali tady na židovském hřbitově. Přespávali. Před branou stálo auto. Protože se stavělo sídliště, tak tady byla nějaká ta buňka, tak tam měli svoje pracoviště. Taky tady byli lidé, kteří nás sledovali přímo z paneláku. Když bylo třeba, tak i osvítili ten dvůr. To člověk žasl. A ze všeho nejvíc žasl, když se dokonce někdy i povedlo z tohoto těžce sledovaného objektu utéct, což se taky asi dvakrát nebo třikrát zdařilo. Například když bylo třeba uctít památku Jana Zajíce a oni mě nechtěli pustit. Přestože jich tady byly kvanta, tak přes noc se to povedlo. A najednou se dověděli z Vítkova, že se tady na to můžou vybodnout, protože jsem ve Vítkově.“

  • „Jel jsem na jeden soud. Mám dojem, že s panem Augustinem Navrátilem. Nevím přesně, jestli to bylo s panem Navrátilem, na to už si nevzpomínám. Zase nebyl zájem, abych tam dojel. Dostal jsem shodou okolností volno, takže si to hlídali a chtěli mě sebrat rovnou tady na nádraží. Jel jsem místním autobusem na nádraží, a když mě tam potom oslovil uniformovaný estébák, že mám jít s ním, povídám: ,Proč? Já jsem nic neudělal. Já mám řádnou dovolenou. Já si můžu po této stránce dělat, co chci.' - ,Ne ne! A neklaďte odpor.' Já povídám: ,Odpor klást skutečně nebudu. Ale taky Vám nebudu nikterak nápomocný.' A jak dlouhý, tak široký, jsem si tam lehl na zem. Plná čekárna lidí a lehl jsem si tam na zem. Teď co se mnou. Najednou estébáci, kteří tam byli jako tajní, se museli ukázat, že tajní nejsou, a opatrně mě vynášeli z nádražní lipeňské čekárny do auta. A ještě takový poznámky. ,Dejte pozor, ať ho nezraníte, aby to příští den nehlásila Svobodná Evropa.' Ale to už byly závěrečný roky, to už bylo o něčem jiným.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lipník nad Bečvou, 29.09.2011

    (audio)
    délka: 03:21:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Hlučín, 26.04.2016

    (audio)
    délka: 01:15:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Hlučín, 26.04.2016

    (audio)
    délka: 01:44:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako hlemýžď, co umí lézt po ostří břitvy

Tomáš Hradílek v osmdesátých letech
Tomáš Hradílek v osmdesátých letech
zdroj: archiv pamětníka

Ing. Tomáš Hradílek se narodil v roce 1945 v Lipníku nad Bečvou. Přelomovým obdobím jeho života byla šedesátá léta a studium na Vysoké škole zemědělské v Brně. V roce 1966 vstoupil do KSČ a zařadil se do jejího reformního křídla. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1969 ze strany vystoupil. V roce 1977 se z Hlasu Ameriky dozvěděl o Chartě 77 a ihned se rozjel do Prahy, aby se stal jejím signatářem. Díky tomu přišel o místo v JZD Týn a stal se dělníkem na pile. Do Charty 77 se také aktivně zapojil a počátkem osmdesátých let se stal členem kolektivu mluvčích za Severomoravský kraj. Tím se dostal do hledáčku StB, v domě měl nainstalováno odposlouchávací zařízení a několikrát se ocitl v cele předběžného zadržení. Spolupracoval také na důležitém dokumentu „Slovo pro spoluobčany“, který je měl aktivizovat v činnosti proti totalitě. Aby šel příkladem, tak s Rudolfem Berezou podnikl několik velmi odvážných akcí. Otevřeným dopisem vyzvali Gustáva Husáka k abdikaci, podali trestní oznámení za velezradu na Vasila Biľaka nebo na prvního máje v Olomouci vystoupili s transparentem „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“. Všechny tyto akce vysílaly západní rádiové stanice. V lednu 1989 se stal mluvčím Charty 77 a ještě více zintenzivnil svou protirežimní činnost. Byl spoluzakladatelem Hnutí za občanskou společnost a Společnosti přátel USA. Po studentské demonstraci na Národní třídě v listopadu 1989 se stal spoluzakladatelem Občanského fóra v Olomouci a v Praze a jednou z vůdčích postav převratových dnů v problematické Ostravě. V prosinci roku 1989 byl kooptován mezi prvními dvaceti poslanci do Federálního shromáždění a stal se jedním z poslanců, kteří 29. prosince 1989 zvolili prezidentem republiky Václava Havla. V červnu roku 1990 se stal ministrem vnitra, ale již po pěti měsících pro vyčerpání abdikoval. Až do roku 1992 byl pak poslancem Federálního shromáždění. Dnes je již v důchodu a věnuje se svému životnímu koníčku, pěstování akvarijních rybiček.