Ludvík Armbruster, muž oddaný víře a pravdě, zemřel na konci minulého roku. Desítky let působil jako jezuitský misionář v Japonsku a po návratu konstatoval, že česká společnost se stala surovější.
Ludvík Armbruster vyrůstal v rodinném prostředí. kde se do kostela nechodilo, přesto se ve dvaadvaceti letech stal řeholníkem a následně i knězem. Pocházel z rodiny zámečníka, Ludvík přesto vystudoval prestižní univerzity a jako profesor filozofie a teologie přednášel po celém světě, a to nejen ve svém rodném jazyce, ale i latinsky, italsky, anglicky, německy a japonsky. Hlásil se k české národnosti, měl ovšem rakouské a japonské občanství, u nás se stal v době komunismu nežádoucí osobou. Během studia se jako jezuitský novic rozhodl, že zůstane doma, přesto prožil čtyřicet let svého života v Japonsku. Tento jemný až plachý člověk zažil velká dramata, například estébácký noční přepad během tzv. Akce K ze 13. na 14. dubna 1950.
Ludvík Armbruster, milovaný kněz od pražského sv. Ignáce, zemřel 18. prosince 2021. Zůstává v srdcích lidí jako moudrý, vzdělaný, laskavý kněz a jezuita obdařený vtipem a veselou povahou. Paměť národa uchovává přes šest hodin nahrávek jeho vzpomínek.
Ludwig Armbruster se narodil v roce 1928 v Praze, po dědečkovi z otcovy strany měla rodina kořeny v Rakousku. Doma se ale mluvilo česky a Ludwig se cítil být Čechem, přesto mu zůstalo rakouské občanství a to ho jako jezuitského novice v osudové chvíli v roce 1950 zachránilo před dlouholetou internací a možným vězněním.
„Rodina nechodila do kostela. Pocházím z takového postkřesťanského prostředí. Dětství jsem prožíval v nuselském údolí kousek od sv. Ignáce, Karlova náměstí, Emauz. Vztah k církvi jsem začal prožívat jako středoškolák, kdy jsem se seznámil s jedním stařičkým jezuitou, páterem Františkem Kubíčkem,“ začíná své vyprávění Armbruster. Faráře Kubíčka protektorátní úřady internovaly do Hradce, při loučení svému žákovi doporučil, aby v rozhovorech o víře a modlitbách pokračoval se čtyřicetiletým knězem Františkem Vlkem, jezuitou od pražského sv. Ignáce. I tohoto kněze v roce 1944 zatklo gestapo, pravděpodobně byl ve vyšetřovně umlácen. Přišlo pak úřední oznámení, že na Pankráci zemřel na zápal plic.
Svatý muž proti nacistům
Patnáctiletý Ludwig Armbruster chápal svoji víru jako vzdor a protest proti nacistům: „Bouřil jsem se tímto způsobem proti nevěřícím, proti nacisty ovládané společnosti. Bylo to podobné tomu, jako když za komunistů lidé chodili do kostela třeba jen proto, aby ukázali, že to myslí jinak,“ vysvětluje Armbruster. Když tenkrát například jezdíval v plné tramvaji kolem kostela, ostentativně se otáčel, skláněl hlavu směrem ke kostelu a smekl čepici. Lidé se prý až pohoršovali nad takovou zbožností. Jeho bratr i rodiče se mu smáli, říkali mu „svatý muž“.
Držte prach v suchu!
Po válce se Ludwig Armbruster ze svobody radoval jen krátce: „Naivně jsme si mysleli, že to půjde, ale rychle nám došlo, že život v nových pořádcích tak snadný nebude.“ Katolická církev veřejně odmítala komunisty hlásaný vědecký ateismus, odporoval totiž základním pravdám víry: „V septimě a oktávě na gymnáziu zavedli vyučování marx-leninismu ve filosofii. Dělali jsme obstrukce: hlásili jsme se a tu jejich filosofii vyvraceli. Kvalitní literaturu jsme k tomu dostávali od jezuitů. V roce 1947, když jsem nastupoval do noviciátu, už bylo jasné, že to snadné nebude...“
Ludwig Armbruster se nakonec uchýlil do ticha a soustředěného studia teologie do kláštera na Veleradě, pak studoval v jezuitském filozofátu v Děčíně. Ale ještě předtím se na modlitbách a přednáškách v sakristii kostela sv. Ignáce v Praze setkával s faráři, kteří bojovali na frontách, nebo s duchovními, kteří přežili koncentrační tábory a prošli gestapáckým mučením. Novicům přednášel např. letec RAF pater Boček, koncentráčník, jezuita, kněz a šéfredaktor nejčtenějšího křesťanského časopisu Katolík Adolf Kajpr, kterého komunisté měsíc před Akcí K odsoudili na dvanáct let vězení. Tito katoličtí intelektuálové vedli studenty k obezřetnosti a varovali je před přicházející komunistickou totalitou. „Držte prach v suchu!“ říkal studentům letec Boček.
„Právě se vracím z hradu!“ A jezuité se přestali stříhat
„Během noviciátu jsme byli úplně odříznuti od světa. Nečetli jsme ani noviny. Jenom nám pater Zgarbík při ohlašování denní instrukce oznámil: ,Tak, chlapci, včera padla vláda. Možná, že budeme muset utíkat.‘“ Proto se prý od té chvíle jezuité přestali stříhat dohola, aby nebyli nápadní. „Na Velehradě jsme byli jako na ostrově v Tichém oceánu. Jezuiti do nás nehustili nějaké anti-cosi, ať už antinacismus nebo antikomunismus, ale jen křesťanství, poznávání Ježíše Krista, učili citlivosti vůči jeho poselství,“ vysvětluje profesor Armbruster. V Děčíně na koleji v noci ze 13. na 14. dubna 1950 pak zažil hromadné zatčení během Akce K.
Likvidace klášterů – Akce K
Během celé Akce K bylo zatčeno a šlo do internace 2376 mnichů z 28 řádů a z 219 řádových domů, 175 mnichů skončilo v internačních klášterech se zvlášť ostrým režimem. V červenci a srpnu pokračovala policejní operace tzv. Akcí Ř zaměřenou proti ženským řeholím.
Akce K začala bušením na vrata a křikem. Policisté ponižovali rozespalé řeholníky, kopali je a fackovali. Do děčínského jezuitského domu vstoupili ozbrojení muži s tzv. zákonným zmocněncem, který prohlásil, že nyní budou všichni obyvatelé domu shromážděni, svršky hodí před sebe na zem a budou podrobeni tělesné prohlídce.
„Když nás přišli pozatýkat, shromáždili nás do jídelny a vyhlásili, že kdo by chtěl vystoupit z řádu, může se právě teď sebrat a jít domů. Mlčeli jsme. Nikdo se nepřihlásil.“
„Pak nás odvezli do Bohosudova, kam postupně přiváželi všechny jezuity ze vzdálenějších měst,“ vypráví Armbruster, který zmocněnci oznámil, že je rakouským občanem.
„Rakušák se spakuje a jede do Vídně!“
„Za pár týdnů nám dovolili poslat korespondenční lístek domů, jako že se nám dobře daří. Naši s tím zašli na rakouské zastupitelství a ti se zase obrátili na ministerstvo zahraniční. Jednoho dne se v klášteře objevili dva tajní: ,Armbruster, spakovat! Za půl hodiny se odjíždí.‘ Pak mi oznámili, že budu vyhoštěn z republiky,“ popisuje Armbruster, který se během asi čtyřiadvaceti hodin ocitl ve vlaku s doprovodem tajného policisty. Ten ho odvezl na hranice.
Armbruster pokračoval až do Vídně, kde vyhledal rakouské jezuity. Ti se postarali, aby se okamžitě dostal do Říma k nejvyššímu provinciálovi. Ten na základě této detailní zprávy o průběhu Akce K vydal tzv. privilegis, který umožňoval českým jezuitům tajně přijímat věřící do noviciátu a vést řeholní formaci i v katakombálních podmínkách věznic, pracovních lágrů, ve vojenských jednotkách PTP a v civilních povoláních, nejčastěji na stavbách, tedy právě tam, kam komunistický režim řeholníky zahnal.
Misie v Japonsku
V Římě Ludwig Armbruster dokončil filosofická studia, během kterých se seznámil s japonským jezuitou, který ho lákal právě do Japonska. Tato země po 2. světové válce otevřela po několika staletích své hranice křesťanské misii, které se samozřejmě ujal hlavně jezuitský řád. Jezuita Armbrsuter doputoval po měsíční plavbě do Jokohamy, kde jezuité vybudovali z ponorkových doků školu. Dva roky studoval jazyk: „Víte, lidé se mě ptají, jak dlouho mi trvalo naučit se japonsky. Odpovídám jim, že prvních pětadvacet let to bylo těžké,“ směje se profesor Armbruster.
Stejně jako jazyk je prý vše v Japonsku vzdálené evropské kultuře. „Jejich národní povahou je uzavřenost. Těžko navazují horizontální vztahy. Ty vertikální – nadřízení a podřízení – fungují. Někdy se tomu říká princip jízdního kola: nahoře se hrbit, dole na podřízené dupat. Tak to jim jde. Ale vztahy horizontální, například rodina… Oni mezi sebou nekomunikují tak jako my. Že by se někdo otevřel? To ne. Oni jsou každý pro sebe,“ popisoval Armbruster. Ovšem také vypráví, že v Japonsku nalezl mnoho velmi blízkých a drahých přátel.
K lidem se prý misionáři přicházející po 2. světové válce dostávali skrze vzdělávání. „Zakládali jsme školy. Dnes tam máme jedenáct prestižních univerzit. Zakládali jsme i školky. Když se staráte o jejich děti, tak rodiče pak s vámi mluví a zajímají se o vás,“ vysvětluje Ambruster. Říká, že v Japonsku se žije velmi příjemně, protože za nejvyšší ctnost se považuje zdvořilost.
„Hřích, který se v Japonsku neodpouští v tomto ani v příštím životě, je nezdvořilost. Vidíte, tady je to naopak.“
„Tohle velmi kultivuje veřejný prostor, i v politice se lidé k sobě chovají zdvořile, nikdo nikoho nepodráží, můžete se na ně spolehnout. Ale nemyslete si pak, že jste se dostali za tu jejich masku. Oni ji nosí ve dne v noci. Je to jako v tom jejich tanci ‚No‘, na jevišti si nasazují usměvavou masku. Japonsko je vám drahé jen díky těm několika opravdu blízkým, drahým lidem, na které se můžete naprosto spolehnout, a to je krásné. Jejich veřejný život probíhá opravdu příjemně bez třenic, ale chybí jim opravdový vztah. Holt každý máme to svoje,“ vypráví s úsměvem jezuita a kněz Ludvík Armbruster o svém čtyřicetiletém působení v Japonsku.
Hrdý a často krutý národ na kolenou
Do Japonska jezuita Armbruster přicestoval v době, kdy země procházela nesmírně těžkým obdbobím vyrovnávání se s minulostí. Dosud nikdy neporažený národ byl tvrdě sražen na kolena nevídanou zbraní hromadného ničení – atomovou bombou svrženou Spojenými státy na mětsa Nagasaki a Hirošima. Zahynulo přes dvě stě tisíc lidí. Japonci jakožto spojenci nacistického Německa prohráli válku.
Během následujících let vycházela před světovou veřejností najevo zvěrstva, kterých se japonští vojáci dopouštěli na bojištích, v táborech na vězněných lidech, vycházely najevo masakry civilních obyvatel v zemích, které Japonci okupovali. Nepředstavitelných zločinů se například dopouštěli v čínském Nankingu v roce 1937, kdy povraždili na 300 tisíc civilistů. Uvádí se, že v důsledku japonské okupace Číny zahynulo až 15 milionů jejích obyvatel, Japonci za války ztratili kolem dvou milionů lidí. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo až 15. srpna 1945, pár dní po svržení atomových bomb.
Adam Drda se jezuitského misionáře Armbrustera zeptal, jak se Japonsko se svou minulostí vypořádalo a vlastně vypořádává dodnes: „Oni jim to pořád vyčítají. Jak Korejci, tak Číňani i Filipínci: ‚Chceme to slyšet!‘ Chtějí, aby se Japonci pokořili. Pěkně na kolena. Oni to vyžadují, ale Japonci neodpovídají, nemají se k tomu. Víš, já jsem pracoval těch čtyřicet let na univerzitě, akademicky. Měl jsem své japonské kolegy, vyučovali jsme filozofii. Člověk, který vedl oddělení filozofie na té univerzitě, kde jsem přednášel i já, to byl takový starý pán, o generaci starší než já, a on to všechno, tu válku, prožil. Hodný, pokorný, otevřený. On nám to vysvětloval:“
„‚My Japonci jsme šli do války, aby mohly naše děti žít.‘“
„Japonsko je země velmi chudá na nerosty, zdroje. Nemají ropu ani uhlí, železo, vše musejí dovážet, zpracovávat a prodávat na světových trzích levněji než prodávají ostatní. Přemýšleli, když viděli bohatou Evropu a USA, proč se musejí dřít, a nic z toho nemají. A došli k závěru, že Evropani zbohatli na koloniích. Tak si řekli: uděláme si také kolonie. V Mandžurii (severovýchodní Čína, pozn. red.) mají suroviny, energii, a nic s tím nedělají. Začali se roztahovat a napadli Čínu. Společenství národů jim tenkrát řeklo: ‚To nesmíte! To je nemravné!‘ Oni se bránili – vždyť i vy jste to tak dělali. ‚No jó, ale to už bylo dávno, a teď to nesmíte.‘ Z Ameriky jim pak vzkázali: ‚Když tam půjdete, tak vám zatáhneme kohouty, nedostanete ropu a další suroviny, tak to zkuste, no.‘ A tak se Japonci pustili do války se Spojenými státy,“ vysvětluje Armbruster.
Až teprve po válce se postupně vytratila japonská ideologie o nadřazenosti, podle které byl japonský císař ztělesněním boha slunce a každý Japonec se považoval za duchovního potomka tohoto boha. V Japonsku dnes podle Armbrustera žije víc než milion křesťanů. Ti se ale k tomuto západnímu náboženství nijak hlasitě nehlásí, neregistrují se. Prý totiž není v japonské povaze písemně se přihlašovat k náboženství.
Naučili jsme se lhát a chovat se bezohledně
Profesor Armbruster přednášel filozofii na univerzitě v Tokiu, vedl kněžský seminář, působil jako ředitel centrální knihovny univerzity Sofia. Po roce 1990 se na prosbu českých jezuitů vrátil zpět domů. Osm let vedl jako děkan Teologickou fakultu Univerzity Karlovy a působil jako kněz u kostela sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí nedaleko míst, kde prožil své dětství. Lidé se ho prý často ptali, jak se česká společnost podle něj proměnila…
„Mým dojmem je, že jsme se tu stali surovějšími a že jsme se naučili lhát. Za protektorátu jsme museli, abychom přežili, lhát od rána do večera. Nikdo nesměl říci, co si opravdu myslí. To trvalo pět let, a to se dá dát do pořádku. Ale po čtyřiceti letech komunismu?“
„Víte, mě opravdu zlobí, když se s někým bavíte a on vám řekne: ‚Hele, když se tě budou ptát na tohle, řekni jim tak a tak, bude to pro tebe lepší.‘ ‚Co tě to napadá! Buďto jim řeknu pravdu, nebo jim neřeknu nic, ale přeci jim nebudu vyprávět pohádky.‘ Lhaní se tu stalo něčím normálním. A to zesurovění? Dám příklad. Málem mě srazil autobus. Šel jsem na zelenou, autobus přijel zezadu a zahýbal. Uskočil jsem na poslední chvíli. To je bezohlednost,“ popisuje profesor Armbruster naši společnost na nahrávce z roku 2016 . Zemřel na konci roku 2021 ve věku třiadevadesáti let.
