V srpnu 1968 do Československa vtrhly tisíce sovětských vojáků. V následujících dnech a týdnech začala okupace, která nakonec trvala přes dvě dekády. V červnu 1991 republiku opustily, ale několik Sovětů dezertovalo. Jen jeden z nich v Československu zůstal.
Alexej se narodil v roce 1971 jako Kuzevanov ve vesnici Rynky v Kurganské oblasti na Sibiři nedaleko kazachstánských hranic. Jeho rodiče vnímali komunismus jako běžnou kulisu života, ale do strany nevstoupili.
Rusko a heroizace armády
Alexej měl technické nadání, proto po maturitě nastoupil na vysoké učení technické. Ale přišel zlom – v březnu roku 1989 musel nastoupit na dvouletou vojenskou službu, sám z ní nadšený nebyl, jenže poznamenává:
„Na vojnu se tam kluci většinou těšili, protože Rusko je známé tím, že odjakživa opěvuje vojenské výkony, armádu a takové věci. Ta země je na tom postavena.“
Ze Sovětského svazu do okupovaných Čech
Brzy po odvedení narukoval do tehdy ještě okupovaného Československa. Nejspíš proto, že tehdy udržoval vztah s dcerou odvodového důstojníka – otec chtěl od něj držet dceru co nejdál… Alexej během prvních dnů ani nevěděl, kde je. Sice nastoupil k dělostřelcům kdesi na severu Čech, ale dodnes vlastně neví, kde to bylo. Důstojníci o těchto věcech s odvedenci nemluvili.
Proč nás přátelé chtějí zabíjet?
Součástí služby byla i politická školení. Politruk vojákům tvrdil, že jsou zde potřební a vítaní. A druhým dechem dodával, že vojáci nesmí nikam ven, protože Češi by je mohli zabít. Lexa tomu nevěřil: „To je jako když vám dají do ruky oheň, a tvrdí vám, že je studený. Mnoho kluků o tom nepřemýšlelo, ale já jsem na tohle nebyl stavěný.“
„Když jsou to naši kamarádi, proč by nás zabíjeli? Proč si nesmíme s nikým podat ruce?“
A domů jeli v rakvích…
Po půl roce Alexej posádku opustil – ze zvědavosti... Chtěl totiž zjistit, jak to doopravdy je. Už za několik hodin ho v lese objevila rojnice vojáků a Alexej putoval do „vojenské polepšovny“ v pevnosti Josefov u Jaroměře. Popisuje, jak probíhala „léčba vzpoury“, ze které se někteří mladíci již nikdy nezotavili a několik jich i zemřelo: „Co jsem já osobně sám viděl – odváděli kluky tak, že je dva chlapi drželi a oni prostě bezvládně viseli... Vyloženě slintali...“
„Prostě bezvládná těla a samozřejmě je pak dávali do rakví směřujících do Ruska.“
19. května 2024 pořádáme v olomouckých Smetanových sadech Běh pro Paměť národa. Běžíme za všechny, kteří to nevzdali. Běžíme, abychom nezapomněli na osudy politických vězňů, válečných veteránů, obětí holocaustu, disidentů, všech bojovníků za svobodu. Poběžte s námi – svou registrací podpoříte neziskovou organizaci Post Bellum, která dokumentuje osudy pamětníků, dále jim pomáháme prostřednictvím Centra pomoci Paměti národa, vzděláváme děti i dospělé a vyprávíme příběhy 20. i 21. století. Zároveň si užijete sportovně-společenskou akci pro celou rodinu.
Dezertér
Ale blížil se listopad 1989 a s ním sametová revoluce. Politická výchova mužstva však neustávala a Alexej dával jednoho dne politrukovi nepříjemné otázky. Místo odpovědi dostal zostřenou hlídku – dva dny musel stát se zbraní v ruce. A to byl moment, kdy se rozhodl pro skutečnou dezerci. Prostě nechtěl vést takový život: „Mám rád pravdu jako takovou. Nechci lhát, nechci podvádět. Moje maminka mě učila odmalička: čestnost a poctivost nade vše.“
„Pro mě to byl hodně velký podraz ze strany armády. Oni v podstatě říkali, že je tu armáda chtěná, a ona byla de facto nenáviděná. Pro mě to bylo otázkou cti.“
S novou rodinou
Alexej se mnoho hodin ukrýval v bunkru, který bylo možné otevřít jen zevnitř. Za dveřmi bylo slyšet slídění vojenských holinek – hledali ho. Nakonec se mu podařilo vyprosit ve vsi civilní oblečení a vydal se pak pěšky do Prahy. Zastavila jej policejní hlídka, která mu historku o bloudícím turistovi z Ruska neuvěřila, ale zachovala se slušně. Brzy nato získal statut uprchlíka. Ujala se ho rodina tehdejšího faráře a dnešního synodního seniora Daniela Ženatého. Alexej z vděčnosti jeho příjmení přijal a stal se občanem Československa, přičemž mu neustále hrozilo, že ho vypátrá sovětská rozvědka. Dnes Alexej Ženatý žije na Moravě.