Alexej Ženatý

„Odvezli [mě] na svoji policejní stanici. Tam udělali základní výslech, otisky prstů a takové kraviny. Měl jsem u sebe doklady. Doklady vzali a ověřili, že jsem to já. Přijel za mnou chlap, jestli chci požádat o politický azyl. Já jsem vůbec nevěděl, o co se jednalo. Říkal: ‚To je ochrana státu, aby na vás nikdo nemohl.‘ Říkám: ‚No tak jo.‘ Kdyby mě [Rusové] chytili, kdyby se vrátili, to potom je cesta krátká. To je jako člověk, kterého vedou po minovém poli a zavážou mu oči. Buď, a nebo. Buď to vyjde, nebo je po tobě. To samé jsem měl na vybranou. Policajti [říkali]: ‚Tady máš čaj‘ a ‚dej si ho s medem, abys nebyl nachlazený.‘ Policajti byli normální. Taky jsem byl překvapený. Slušnost sama. Nechápu proč. Navíc v severních Čechách, kde [Sovětská] armáda měla hodně velký vliv. Asi zrovna ji ti policajti moc nemuseli.“

„My jsme názvy měst tehdy nedostávali na vědomí. Prostě sloužíš v armádě, sloužíš u téhle posádky. U kterého jsi města, [to] se nemuselo vědět. Je to ruská posádka a konec. Stejně: za plot nesmíš, z posádky nesmíš, do města nesmíš. Armáda je celý tvůj život, [který je] na dva roky uvázán v zavřeném prostoru.“ – „Tohle je důležité, vy jste vůbec nesměli mít kontakt s normálním obyvatelstvem…“ – „Ano, nás učili v podstatě od samého začátku politruci – ti byli na tu rádoby morální výchovu – učili nás, že odejdeš z posádky za plot… Když už se profláklo, že jsme v zahraničí, tak bylo řečeno, že jsme v Československé republice na její žádost. Pomáháme, obyvatelé nás mají rádi, ale nesmíte za plot, protože tam vás zabijí. Takové trošičku, tady máte oheň, ale on je studený. Devadesát devět procent vojáků nebo spoluvojáků nad tím nepřemýšlelo, já jsem ale na to nebyl stavěný. Přemýšlel jsem vždycky nad vším. To je taková moje blbost, jak se říká. Přemýšlel jsem a ptal jsem se. Za to jsem taky byl dost neoblíbený u politruka.“ – „Na co jste se ptal?“ – „Ptal jsem se třeba: když to jsou kamarádi a my jim pomáháme, proč by nás zabíjeli? Proč jako vojáci, kteří je chrání, nesmíme z posádky ven? Proč se nesmíme s nikým skamarádit, podat si ruce?“

„Od malička jsme se koukali na pohádky jako Ivánuška… ne duračok, ale bogatýr. To v Rusku se bere víc, na blbečky se tam lidé moc nechtějí koukat. Koukají se samozřejmě na válečné filmy, střílení, domobrana, sebeobrana. To všechno se učilo i ve škole. Teoreticky nás všichni vedli k tomu, abychom byli obránci své vlasti. Okupační, nekalé účely, [to] čím je armáda nechvalně známá, to se tam nebralo. Každý kluk se do armády těšil. Ja jsem v tom nikdy moc neviděl pointu. Do dnešního dne říkám, že voják, který chrání svoji zem, je v pořádku. Voják, který jde za prachy, je žoldák.“

„První období, v podstatě půl roku, jsem se snažil [rodině] samozřejmě psát dopisy. Zjistil jsem, že devadesát procent těch dopisů nikam nedošlo. Ztopili to. Klasicky na hranici buď celníci, nebo správa, bezpečnost. Pak jsem byl v Poslanecké sněmovně a bylo tam domluvené, že mi bude umožněn jeden krátký hovor s Ruskem. Bylo to předem nahlášené, protože moje rodina nebo maminka doma telefon neměla. Měli sousedi. Takže se muselo zavolat sousedům. Číslo jsem si pamatoval. Maminka tam měla jenom dojít. Bylo to na hlasitý odposlech. Pamatuju si, že jsem říkal mamince: ‚Víš, pravda je někde jinde než to, co nám říkali. Rozhodl jsem se tady zůstat z politických důvodů. Promiň, do Ruska fakt nepojedu.‘ Říkal jsem rovnou: ‚Ty sem taky nejezdi, protože to je pro tebe nebezpečné.‘“