Miroslav Jeník a jeho bratr zachránili 21. srpna 1968 v Desné v Jizerských horách hořící ženu. Pohotově ji odtáhli z ulice, kterou zachvátily plameny a pustošily exploze po havárii vozu okupační sovětské armády.
Dvaadvacetiletý Miroslav Jeník tehdy vůbec nemyslel na strach a zachoval se hrdinsky. O dva roky později ho normalizační režim za jeho odvahu odměnil po svém – mladého muže, otce právě narozeného syna, uvěznil na deset měsíců kvůli odporu proti okupaci Československa.
V base zažil Miroslav Jeník také strašné věci, ale s katastrofou v Desné se srovnat nedaly.
V ohni a explozích zahynula babička s vnučkou
Po havárii sovětského náklaďáku vyletěla cisterna do vzduchu, kolem Miroslava Jeníka a jeho bratra svištěly vybuchující kanystry. V ohnivé spoušti přišly o život čtyřiasedmdesátiletá Marie Vodáková a její vnučka, osmiletá Dagmar Škavová. Patřily mezi 137 Čechů a Slováků, kteří zahynuli vinou okupačních vojáků od 21. srpna 1968 do konce roku 1968.
„Všimli jsme si jich z auta, jak šly se psem nahoru po chodníku,“ řekl Paměti národa čtyřiasedmdesátiletý Miroslav Jeník. „Jeli jsme totiž v mém malém Fiatu 600 přímo v ruské koloně. Do Desné sjížděla z Příchovic a ZILu se přehřály brzdy.“
Bratři Jeníkovi a jejich kamarád Rudolf Šourek sedli do fiatu v Bozkově u Semil, kde žili. Když se dozvěděli o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, rozhodli se vyrazit přes Příchovice do Tanvaldu, kde očekávali protiokupační protesty. Do Tanvaldu ale nedojeli.
Plameny šlehaly i z kanálů
„Do zásobovací kolony sovětské armády, která k nám přesunovala z Polska přes Harrachov, jsme se dostali v Příchovicích,“ uvedl Miroslav Jeník. Mohutný ZIL s vlekem měli tři přátelé přímo za zadkem fiata.
„Najednou brácha zařval ‚Bacha!‘. Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak se ZIL jede rovnou na nás. Strhnul jsem fiata k pravému obrubníku a ruský náklaďák nás těsně minul,“ prohlásil Miroslav Jeník Jeník. „Ve velké rychlosti naboural bokem do sklárny. Z rozbité cisterny se vylil benzín, za chvíli chytnul a vybuchl.“
Miroslav Jeník vycouval fiatem do bezpečí. „Ruda Šourek vykřikl: ‚Teď nás tady Rusáci všechny postřílejí!‘ A zmizel. My s bráchou jsme si hned všimli, jak na chodníku leží žena a šlehají na ní plameny. Z auta jsme vzali deku a utíkali jsme k ní,“ vypráví.
„Všude kolem nás řampaly kanystry. Na ženě hořely vlasy, sukně a punčochy. S bratrem jsme ji odtáhli z největšího ohně a žáru. Hodili jsme na ni deku a plameny uhasili. Pak jsme zavolali sanitku.“
Záchranka z tanvaldské nemocnice se ale nemohla na místo tragédie dostat po hlavní silnici směrem na Harrachov. Hořela okna sklárny, protější dřevěná budova a v plamenech byla celá ulice. „Oheň šlehal i z kanálů, kam natekl benzín,“ dodal Miroslav Jeník. „Sanitka k nám musela dojet objížďkou po vedlejších silničkách.“
K bratrům Jeníkovým a popálené ženě přispěchali jako první hasiči ze sklárny a také zaměstnanci. „Lidé, co přišli zespoda z Desné k požáru, nám říkali, že si mysleli, že jsme uhořeli. Divili se, že jsme na světě. Hořela totiž i silnice.“
Když na neštěstí vzpomínal, udělalo se mu zle
Miroslav Jeník jeho bratr Ladislav Jeník a jeho bratr ale se zdravou kůži nevyvázli. Pomoc hořící ženě je stála popáleniny na hlavě a v obličeji. „Měl jsem spálené vlasy, řasy, obočí a propálené oblečení,“ poznamenal Miroslav Jeník. „A taky rozraženou hlavu, Asi mě trefil nějaký kanystr, když po výbuchu letěl vzduchem. Žár mně natrvalo poškodil oči a slzely mně. Musel jsem nosit černé brýle.“
Ohnivé peklo u desenské sklárny připomínalo nejhorší okamžiky druhé světové války. „Když jsem už po převratu po roce 1989 vypovídal o tragické události v Desné na ministerstvu vnitra, udělalo se mi ze vzpomínek špatně,“ konstatoval Jeník.
„Oheň v Desné úplně spálil babičku a její vnučku. Ocitly se ve špatnou dobu na špatném místě. Jediné štěstí bylo, že kolem silnice neprotestovaly proti okupaci lidé jako v Praze, v Liberci nebo v dalších velkých městech. To by byl opravdu obrovský průšvih. Výbuch cisterny a kanystrů by si vyžádal mnohem více lidských životů než dva.“
Řidič ZILu Vhoura Bajr Gricenko a další voják z kabiny havárii přežili. „Kdyby ale nepřijeli policajti, tak by lidi oba Rusáky asi utloukli,“ řekl Miroslav Jeník. „Pak se objevil nějaký ruský důstojník. Tvrdil, že Gricenka potrestají, ale nikdo neví, jak to s řidičem vlastně dopadlo.“
Do Bozkova se bratři Jeníkovi a Rudolf Šourek vrátili až večer. „Doma mě čekal rachot. Byl jsem dva měsíce ženatý a moje žena Milada se o mně bála,“ upozornil Miroslav Jeník. „Pracovala jako zdravotní sestra, ošetřila mě a poslala do nemocnice v Semilech.“
Komunisté se vztekali, že o katastrofě všude mluvil
Ještě týž den Miroslav Jeník přijel zpátky do Bozkova. „Jsem taková držka, a všude jsem vyprávěl, co Rusové v Desné způsobili,“ podotkl Miroslav Jeník. „Hlavně starým bozkovským komunistům to hodně vadilo.“
Zachráněnou ženu bratři Jeníkovi už nikdy neviděli. „Myslel jsem, že byla pošťačka. Měla u sebe totiž brašnu přes rameno. Pak jsem zjistil, že v ní asi nesla balík na poštu. Posílala ho svému budoucímu zeťovi do Prahy, kde studoval vysokou školu,“ dodal Miroslav Jeník.
Druhý den po 21. srpnu se potkal se svými přáteli Lubomírem Dolenským a Stanislavem Doubkem a domluvili se na protiokupačních akcích. Z pátku 23. srpna na sobotu 24. srpna 1968 popsali silnici v Bozkově a poštu protiokupačními hesly a jmény nejvyšších československých představitelů Alexandera Dubčeka, Oldřicha Černíka a Čestmíra Císaře. Nápis Dubček namalovali na kostel.
„Vyšplhal tam další náš kamarád Honza Jošt po hodně dlouhém asi dvanáctimetrovém žebříku. Jméno Dubček bylo vysoko a nikdo se ho neodvážil odstranit ani v době, kdy v Československu zavedla KSČ tvrdou normalizaci. Nápis vybledl až v osmdesátých letech,“ prohlásil Miroslav Jeník.
Po ruské okupaci zahodil stranickou knížku
Během základní vojenské služby vstoupil mladík z Bozkova do KSČ, jež se vydala na cestu k obrodě společnosti a k větší demokracii. Po okupaci Československa se však s komunisty rozešel a stranickou knížku zahodil. „Vyhrožovali mi trestem, že prý je legitimace majetek KSČ a já ji zničil,“ připomněl Miroslav Jeník.
S kamarády Lubošem Dolenským a Standou Doubkem vystupovali proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa i v roce 1969, kdy se většina národa obsazení své vlasti útrpně přijala. Po upálení Jana Palacha vtrhli na schůzi příslušníků Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, zavilých příznivců tvrdého jádra KSČ, a jejich jednání úplně zrušili.
V únoru 1969 uspořádali členové Svazu československo-sovětského přátelství v Semilech večer družby s důstojníky sovětské armády z posádky v Turnově. Jeník, Dolenský a Doubek proti bratříčkování s okupanty demonstrovali s přibližně sto dalšími lidmi, hlavně mladými.
„Byli jsme se Standou a Lubošem zvědaví, kdo na večer družby do semilského kina přijede z Bozkova,“ prozradil Miroslav Jeník. „Čekali jsme v Semilech na autobus z Bozkova. Vystoupili z něj velký bozkovský komunista Josef Kurfiřt a jeho syn v dlouhém plášti. Vypadal jak gestapák. Před vchodem do kina jsem chytil Josefa Kurfiřta za rameno a řekl mu, že je bozkovský zrádce, že na tohle se nezapomíná a jednou nám to bude muset vysvětlit.“
Večer družby v semilském kině střežili příslušníci komunistické Státní bezpečnosti a nakonec proti demonstrantům bez milosti zakročili.
Rebelové z jeskyně
Ještě na konci roku 1968 pověsili Miroslav Jeník, Luboš Dolenský a Stanislav Doubek před velmi navštěvované Bozkovské jeskyně nástěnku, jež vyjadřovala jejich odpor proti okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Venku před jeskyněmi pracovali na výstavbě zázemí. Nástěnku dali na budovu, kde měli šatnu. Kolem chodila spousta turistů.
„Na nástěnce jsme měli výstřižky z časopisu Reportér, Dva tisíce slov, články Ludvíka Vaculíka nebo projev novináře Karla Kyncla proti Gustavovi Husákovi,“ uvedl Miroslav Jeník.
„Do amplionu jsme pouštěli vysílání stanice Svobodná Evropa. U nástěnky pořád stáli nějací lidí, protože v roce 1968 už skoro nikde nic podobného nebylo. Komunistům nástěnka vadila. Stěžoval si na nás třeba jeden učitel z Rokytnice nad Jizerou.“
Před 21. srpnem 1969 vyzývali tři kamarádi na nástěnce k protestům proti okupaci a nástupu komunistické diktatury. Letáky psala na psacím stroji žena Miroslava Jeníka Milada. „Přijeli policajti a chtěli, ať nástěnku sundáme. Odpověděli jsme jim, že na ní přece není nic špatného,“ poznamenal Miroslav Jeník. „Dva nebo tři dny před prvním výročím okupaci ji policajti odstranili v noci sami.“
Nástěnka ale nebyla jediným výrazem odporu proti okupaci. „Luboš Dolenský vyryl u jeskyní do dna nenapuštěného septiku nápis ‚21. srpen, den hanby‘, pěticípou komunistickou hvězdu a hákový kříž,“ dodal Miroslav Jeník.
Rok po okupaci vyrazili do rozbouřeného Liberce
Dvacátého prvního srpna 1969 odjeli tři bozkovští rebelové do Liberce, kde před rokem zahynulo při obsazování města Sovětskou armádou devět lidí a 45 jich utrpělo zranění. „Mysleli jsme si, že v Liberci budou demonstrace,“ vysvětlil Miroslav Jeník.
„Doma jsem neřekl nic ani manželce Miladě ani mojí mámě. Milada mi možná někam schovala klíče od fiata, aby mě zase nenapadlo někam jet. Do Liberce jsme se s kluky dostali na motorkách. Zaparkovali jsme je u sokolovny Lokomotivy a šli k radnici na náměstí.“
Cestou potkali tři vojáky základní služby se samopaly. Vyčítali jim, že mají na demonstranty zbraně. Vojáci se ale drželi stranou, nezasahovali, Bozkovákům ukázali prázdné zásobníky samopalů a dodali: „Nám nevěří.“
Podle Miroslava Jeníka se z náměstí ozýval pořádný randál. Už tam mezi sebou bojovali demonstranti a příslušníci Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí. „Všechno vyprovokovali policajti, když od pomníku obětem okupace z 21. srpna 1968 nechali odvézt květiny a zapálené svíčky,“ konstatoval Miroslav Jeník. „ Kdyby je tam nechali, nejspíš by se nic nestalo. Policajti a milicionáři nás vytlačovali Pražskou ulicí dolů na tehdejší Gottwaldovo náměstí. Tam stál buldozer a někoho napadlo, nahodit ho o pustit ho proti milicionářům. Motor ale naštěstí chcípnul. Nedovedu si představit, co by se dělo, kdyby buldozer k milicionářům dojel.“
Milicionáři stříleli světlicemi
I bez toho se v centru Liberce odehrávala pouliční válka. „Nejhorší byli milicionáři, pálili nám pod nohy světlicemi. Od nás na ně zase lítaly šutry a dlažební kostky. Lidi po policajtech a milicionářích stříleli z praků matičkami,“ popsal Miroslav Jeník dramatický 21. srpen 1969 v Liberci.
„Od jedné světlice chytil filcový závěs v jídelně v paláci Dunaj a hasili jsme ho. Výlohy některých obchodů byly vysklené. Luboš Dolenský vyhnal z jedné prodejny dražšího alkoholu zloděje.“
Zlodějů, kteří se na liberecké demonstraci proti okupaci přiživili, zneužila okamžitě komunistická propaganda. Z odvážných odpůrců totality udělala jedním šmahem kriminálníky.
„Pamatuji si, jak na konci demonstrace dorazily policejní posily s bílými dlouhými obušky odněkud z Varnsdorfu. Mazali jsme rychle pryč. Poslali na nás taky dvě fugy, obrněná armádní vozidla. Na vojně v nich jezdili průzkumáci. Fugy ale byly policajtům na nic, lidi jim naházeli pod kola popelnice a zastavili je.“
Z Liberce odjel i se dvěma kamarády Doubek před půlnocí 21. srpna 1969, kdy protesty zeslábly. Posledních několik set demonstrantů rozehnali policisté a milicionáři 22. srpna okolo půl třetí ráno.
Pozor na kafe!
Už za několik měsíců mladí muži z Bozkova tvrdě doplatili na svůj boj proti okupantům a komunistické diktatuře. Státní bezpečnost proti nim spustila akci Krápník. Mohla se při tom spolehnout na udavače.
„Jako prvního zatkli estébáci Staníka Doubka, my s Lubošem jsme se to dozvěděli a zmizeli jsme, abychom získali nějaký čas a mohli se připravit na výslechy,“ konstatoval Miroslav Jeník. „Už jsem nepracoval na Bozkovských jeskyních, ale v Železném Brodě. Tam si pro mě estébáci přijeli a odvezli mě do Semil. Vyslýchali mě kapitán Tůma a velitel StB v Semilech Stříbrný. Moc jsem jim toho nepověděl, vztekali se a říkali ‚V autě s vámi byla tak rozumná řeč, a teď si nic nepamatujete a nic nevíte.‘ Při výslechu pořád žrali nějaké tabletky.“
Estébáci vzali Miroslava Jeníka na oběd do hospody a pak mu u sebe nabídli kafe. „Průvodkyně z jeskyní, která už věděla, že to máme nahnuté, nás varovala ‚Až vás zatknou, ne abyste si u nich dávali kafe. Dají vám do něj prášky, uspí vás a pak budete povídat.‘ Kafe mi opravdu donesli, ale řekl jsem, že nechci,“ podotkl Miroslav Jeník.
„Jeden estébák na mě řval jak tur, že kafe bude studené a proč jsem neřekl hned, že ho nebudu pít. Nakonec mi stejně oznámili ‚Všechno víme, nemusíte zapírat‘. Odpověděl jsem jim ‚Tak, když všechno víte, sepíšeme to.‘ Pustili mě a domů jsem jel posledním nočním autobusem, flamendrákem.“
Před basou je nemohlo zachránit nic
Estébáci přišili bozkovským kamarádům všechno, co se dalo. Včetně toho, že zpívali posměšnou protiokupantskou písničku ‚Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša‘ a zlidovělý protestsong ‚Až bude Gustáv Husák viset na větvi, bude v Čechách zase ráj‘. Měla stejnou melodii jako americký tradicionál ‚Černý muž pod bičem otrokáře žil‘.
„Nás vůbec nenapadlo, že by nás mohli zavřít. Když už to bylo jasné, hodně mě to mrzelo kvůli klukům. Všechno jsem totiž vždycky zpunktoval já,“ přiznal Miroslav Jeník.
„Z Vrchlabí, kde jsme bydleli do mých čtrnácti let, jsem znal spisovatelku Marii Kubátovou. Měla s režimem taky problémy. Vydal jsem za ní, jestli by nám nepomohla sehnat nějakého dobrého advokáta. Jeli jsme pak za jedním do Hradce Králové. Řekl nám ale ‚Hoši, jdete do basy, ať se děje, co se děje. Jsem pro vás moc drahý advokát a stejně bych vám nepomohl. Připravte se, že na Vánoce budete jíst zapraženou vězeňskou polívku.“
Za čtvrt roku poslal hradecký soud všechny tři kamarády za mříže. Miroslav Jeníka na deset měsíců Stanislava Doubka na devět a Luboše Dolenského na sedm měsíců.
Ve vězení si připadal jak v sibiřském gulagu
„Nastoupili jsme v prosinci do basy v Hradci Králové. V Bozkově, odkud jsme jeli autobusem se s námi přišel rozloučit jako jediný Jirka Hrdlička. Říkal nám ‚Vím, že jste nic neudělali. Jste nevinní.‘ V Hradci byl režim jako hrom, po nástupu jsme zažívali hrozné pocity. Jeden bachař nám řekl ‚My vám tu bozkovskou panenku Marii vytlučeme z hlavy!‘. Pamatuji si na jednu bachařku, měla postavu jak diskař Ludvík Daněk a pořád chodila po celách a tloukla dlouhým kladívkem do mříží, jestli nejsou napilované.“
Miroslav Jeník dodal, že v Hradci bylo nejhorší holení. Kolem vězňů chodili bachaři s jednou mísou se špinavou vodu a tupými žiletkami. „Já neměl skoro žádné fousy, ale Staník Doubek už jo, a tak při holení řval nejvíc,“ upozornil Miroslav Jeník. „K jídlu jsme dostávali strašné blivajzy, ale sníst jsme je museli, jinak by nám snížili příděly chleba.“
V Hradci zůstali Bozkováci jen krátce a pak je přesunuli do jiných věznic. Miroslav Jeník doputoval přes Liberec do severočeských Bělušic.
„Přišel jsem tam a hned mi řekli: ‚Bacha na tohohle cikána, sekyrou vybil celou rodinou‘. Jako kápo mně velel Tonda Vašina, seděl za prznění dítěte, osm let. Na cele nás spalo patnáct, bylo tam málo místa a tak někteří leželi na zemi,“ uvedl Miroslav Jeník.
„V zimě se smělo topit jen od sedmi do devíti večer. Na barákách ‚přibylácích‘ byla jen jednoduchá okna a hlavně staří strejci se v noci klepali zimou. Do práce jsme chodili na podbíjení kolejí a pak na výkopy při stavbě elektrárny v Počeradech. V zimě v roce 1971 strašně mrzlo a připadal jsem si jako v knížce Jeden den Ivana Denisoviče o gulagu na Sibiři od Solženicyna.“
Vězeňskou stravou byl i sýr s červy
V Bělušicích seděli s Miroslavem Jeníkem jako političtí vězni redaktor z novin v Ústí nad Labem Jiří Zdvořáček nebo náměstek ředitele hnědouhelných dolů. „Taky Chlum ze Semil za protesty proti setkání s okupanty v semilském kině,“ dodal Miroslav Jeník.
Od bachařů nikdy nedostal nařezáno. „Jen jednou si mě vzali do kanceláře, protože jsem napsal domů Miladě, že polovina lidí z basy by se v civilu neuživili,“ konstatoval Miroslav Jeník.
„Bachaři si to vztáhli na sebe, stáli kolem mě tři s bejčáky v rukou, že mě seřežou. Nakonec jsem jim vysvětlil, že jsem nemyslel je, ale vězně. Což byla pravda, půlka muklů nepatřila do basy, ale do blázince.“
Některých bachařů se vězni báli kvůli jejich sadistickým sklonům. „Když se ožrali, neříkám všichni, šli v noci na samotku, na díru, a jednoho vězně tam tři seřezali. Dodneška slyším ten řev. Druhý den jsme muklech ze samotky poznali, že jsou pomlácení,“ prohlásil Miroslav Jeník.
„Ošklivé bylo, když někdo z basy utekl a chytili ho. Dali mu klepeta, co se zařezávala do masa, my museli chodit kolem něj a říkali nám ‚Takhle dopadnete, takhle dopadnete.‘ Potrestaní vězni stáli na mrazu nebo na dešti tak dlouho, dokud ne neskáceli na zem. No, jak v koncentráku. Za mě se v Bělušicích oběsili určitě dva muklové. Na rozdíl ode mě měli velké nálože, dlouholeté tresty.“
Bozkovská komunistka řekla jeho ženě, že měla chcípnout
V zimě často netekla v kriminále ani studená voda. Vězni nesměli mít špinavě ešusy, jinak je nepustili na jídlo. „Ešusy jsme si myli ve sněhu,“ podotkl Miroslav Jeník. „Jednou jsme dostali k večeři chleba se sýrem, odkud lezli červy. Kluci s ním pomazali chodby, nikdo se ale nepřiznala, a museli jsme za trest pochodovat až do půlnoci.“
V polovině trestu si Miroslav Jeník pořádal o podmínečné propuštění. Zaručili se za něj i spolupracovníci z Chemy. Verdikt ale stejně zněl: Nepřipadá v úvahu. Naplano vyzněla také žádost o milost, zaslaná manželkou Miladou prezidentu republiky.
Miroslav Jeník nastoupil do basy jen pár týdnů poté, co se mu narodil syn. Jeho žena prodělala velmi těžký porod a lékaři ji jen tak tak zachránili. Zůstala dlouho v nemocnici. „O malého se museli starat naše rodiče,“ dodal Miroslav Jeník. „Když Miladu potkala před samoobsluhou jedna velká bozkovská komunistka, řekla jí nenávistně: Ty svině, tys měla při tom porodu chcípnout.“
Po návratu z vězení StB Miroslava Jeníka sledovala, především v době před výročími okupace. Když v roce 1988 zemřel ve vězení disident Pavel Wonka, povedlo se Miroslavu Jeníkovi proniknout na jeho pohřeb do Vrchlabí.
„Jel jsem svým červeným fiatem do Vysokého nad Jizerou a vyměnil si tam auto s Ládíkem Balatkou, aby policajti nepoznali to moje,“ připomněl svou lest Miroslav Jeník.
„Měl jsem taky maďarské rádio a na něm se daly chytit frekvence záchranky, hasičů jézeďáků a hlavně policajtů. Zapnul jsem ho a slyšel jsem, že hlídkují na silnici do Vrchlabí ukřižovatce v Hrabačově. Tak jsem se jim vyhnul. Jel jsem vrchem před Rezek na Benecko a do hořeního Vrchlabí. Tam jsem auto nechal a šel na Wonkův pohřeb. Mluvila na něm Vlasta Chramostová a taky učitelka z Jilemnice, co podepsala Chartu 77. Bylo hrozné, kolik estébáků se na pohřbu motalo.“
Kdo si teď stěžuje, zasloužil by prý pár facek
Po sametové revoluci se Miroslav Jeník dočkal odškodnění za zranění při výbuchu ruské cisterny v Desné v roce 1968 a za měsíce, během níž pykal jako politický vězeň v žaláři. Šlo o 20 tisíc a 60 tisíc korun.
„Když jsem ale žádal o živnostenský list, abych mohl se synem dělat truhlařinu, nejdřív mi ho nedali,“ prohlásil Miroslav Jeník. „V rozsudku jsem měl totiž i trestný čin výtržnictví za to, jak jsem chytil velkého bozkovského komunistu Josefa Kurfiřta za rameno před semilským kinem před večerem družby s okupanty. Musel jsem se soudit, aby uznali, že to nebylo žádné výtržnictví, ale politická věc.“
Miroslavu Jeníkovu neuznali ani třetí odboj. „Prý kvůli tomu, že jsem byl až do roku 1972 v KSČ. Ale logicky vzato, šlo o nesmysl, když jsem si od prosince 1970 odseděl jako politický vězeň deset měsíců v base,“ upozornil Miroslav Jeník. „Stranickou knížku jsem zahodil už dávno předtím. Soudruhům prostě dlouho trvalo, než mě z KSČ vymazali.“
Pokud Miroslav Jeník porovnává dobu před rokem 1989 a po něm, má jasno. „Kdo si teď stěžuje, dal bych mu pár facek,“ řekl Miroslav Jeník. „Máme se jak prasata v žitě.“