Miroslav Jeník

* 1946

  • „Pane Jeníku, na té nástěnce, co vy jste tam měli vlastně a co to bylo za nápis na tom septiku, jak jste říkal?“ – „To bylo na dně septiku, to na nás někdo taky musel říct. Luboš tam vyryl hákenkrajc, hvězdu a nápis Den hanby, 21. srpen 1968, Den hanby.“ – „To by ještě nedodělaný septik? Prázdný?“ – „Nedodělaný. Jestli vůbec funguje ten septik? Tam se měl u jeskyní stavět hotel. Dělala se kanalizace. Ale nedodělalo se to.“ – „Takže tam byl ten nápis v septiku a na té nástěnce, co jste měli, že jste kvůli tomu skončili na výslechu?“ – „To byly všechno noviny z osmašedesátého. Dokud se ještě mohlo psát, než sklapli cenzuru, do konce roku 1968, myslím. Pak už se nemohlo. Z Reportéra tam něco bylo.“

  • „A potom, když se bachaři ožrali, neříkám všichni, jen někteří. Ten Hartmann byl takový solidní, ten i se mnou promluvil. Když se ožrali, tak šli na díru. Jak jsme měli my barák, tak hned nad ním byla díra [samotky], a když si někdo z vězňů neplnil pracovní úkoly nebo měl kázeňské problémy, zavřeli ho na díru. Tam byla palanda, beton, na den se zavřelo a musel tam vězeň stát. Byl tam menší příjem jídla, pití a jen polívku dostávali, a jestli vůbec. Nevím. A tak je zmlátili, že druhý den, když byli vidět, protože museli jít ven, tak byli opravdu pomlácení. To už bylo slyšet ten řev. To byly ty kobky, vzali si jednoho vězně, vlezli k němu tři a tam ho zmydlili. Nepomohlo mu nic.“

  • „My jsme museli ustupovat dolů a teďka tam někdo rozbil výlohu, asi vprostřed ulice byl ten krám. A byl tam alkohol, flašky, nějaké lepší, a začali to tam rabovat. Pravděpodobně to byli lidi snědé pleti, asi to byli cikáni. Luboš tam do toho vlítnul, výloha byla úplně vysklená, a začal jim nadávat a hnal je ven. Tak se sebrali a utekli. Druhý nebo třetí den pak psali v novinách, že jsme vykradli obchody, byla to pravda, že je vykradli. Ale kdo, kdo je vykradl? My, co jsme byli proti nim, my ne. Vytlačili nás až dolů, tam byla baťovna. Naproti byla nějaká jídelna, v paláci Dunaj. Oni nás nemohli vystrkat dál, milice začala střílet signálními pistolemi do země. Ono se to odráželo a vím, že u baťovny prostřelili výklad. A jedna raketa vlítla až do jídelny a tam byly takové těžké filcové závěsy. Strhli jsme je na zem, nebo by to snad chytlo.“

  • „Oni vlítli autem do zdi. Bouchla cisterna, auto, začaly lítat vzduchem kanystry s olejem a vazelínou, co tam měli. Potom bouchla cisterna na vleku, vyletěla do vzduchu a posadila se na asfalt. Došlo mně, proč to tak hoří. Hned jsme přišli na to, že je to benzin. Oni Rusové jezdili na benzin, měli samé benziňáky, nejezdili na naftu, vezli samý benzin. Začala hořet fabrika na pravé straně, na levé straně to chytlo taky. Jak šplíchnul benzin, šplíchnul z cisterny na vleku k našemu autu. Vycouval jsem zpátečkou k mostku. Ruda Šourků vyskočil z auta, z fiatu, stál jsem už. Ruda křičel: ‚Teď nás zastřelí, teď nás zastřelí!‘ Řekl jsem: ‚Neblázni, neblázni!‘ Našli jsme ho, až když jsme jeli domů. Fiatem jsem honem zpátečkou vycouval dolů k tomu potoku. Tam na chodníku, půl na silnici a půl na chodníku, byla ženská s brašnou. Myslím si doposavad, že to byla listonoška, někdo mně říká, že ne, nevím. Hořela, hořely jí vlasy, měla nějakou trvalou, brašnu. Hořely na ní punčochy, sukně vzadu. Tak jsem zařval na bráchu: ‚Podej honem deku!‘ Tak jsme na ni rychle hodili deku a řvali: ‚Sanitu, rychle sanitu!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 23.07.2020

    (audio)
    délka: 01:55:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Při vpádu okupantů uhasil hořící ženu. Komunisté se mu odvděčili vězením

Miroslav Jeník se svým synem na podzim 1970 krátce před nástupem do vězení
Miroslav Jeník se svým synem na podzim 1970 krátce před nástupem do vězení
zdroj: studio Paměti národa

Miroslav Jeník se narodil 18. května 1946 Ve Vrchlabí. V roce 1960 se s rodiči a bratrem přestěhoval do Bozkova na Semilsku. Vystudoval tehdejší dvanáctiletku, ale nezakončil ji maturitou. V letech 1965 až 1967 absolvoval vojenskou základní službu, kde vstoupil do KSČ. V červnu 1968 se oženil s manželkou Miladou. Dvacátého prvního srpna 1968 zažil tragickou nehodu sovětské cisterny během přesunu armádního konvoje v Desné v Jizerských horách. S bratrem Ladislavem zachránili hořící ženu. Sami přitom utrpěli zranění. Pod vlivem vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR zahodil legitimaci KSČ. Z evidence členů strany ho ale vyškrtli až v roce 1972. Pracoval tehdy na úpravách bozkovských jeskyní a tamní veřejnou nástěnku s přáteli využíval k protiokupační agitaci. V únoru 1969 se podílel na protestech proti setkání komunistických funkcionářů s představiteli okupačních armád v Semilech, 21. srpna 1969 se účastnil protiokupačních protestů v Liberci. V říjnu 1970 se mu narodil syn. V prosinci 1970 nastoupil do vězení, kam ho Krajský soud v Hradci Králové poslal na deset měsíců kvůli odporu proti okupaci Československa. Trest si odpykal v celé délce převážně ve věznici v severočeských Bělušicích. V roce 1988 pronikl přes policejní hlídky na pohřeb disidenta Pavla Wonky do Vrchlabí. Po roce 1989 podnikal se synem v truhlárně. Dočkal se odškodnění za zranění při neštěstí v Desné i za věznění v době totality. V roce 2020 žil v Bozkově.