Sověti si mysleli, že nás zachraňují. Velitelé jim řekli: „Jste ušlechtilí rytíři“

/ /
Sověti si mysleli, že nás zachraňují. Velitelé jim řekli: „Jste ušlechtilí rytíři“

Vzpomínky na 21. srpen 1968: Sergej Magid přiletěl na ruzyňské letiště vojenským letounem antonov. Petra Erbanová nedošla ráno do práce, v Liberci ji postřelil sovětský voják.

V noci na 21. srpna 1968 vtrhla do naší země vojska Varšavské smlouvy. Československo bylo přepadeno půl milionem vojáků ze SSSR, Maďarska, NDR, Polska a Bulharska. Historici spočítali, že v přímém důsledku okupace vojsk Varšavské smlouvy zemřelo do konce roku 1968 137 Čechoslováků, přičemž zhruba osm desítek zahynulo v prvních dnech invaze. Byli zastřeleni nebo přejeti vojenskou technikou. Jednou z obětí mohla být i Petra Erbanová.

Krvavý Liberec

Jedním z měst, kde sovětská okupace zanechala největší spoušť, byl severočeský Liberec. Před radnicí stříleli sovětští vojáci do davu lidí srocených kolem tanků. Později jejich tank narazil do podloubí na náměstí a pod rozbořeným domem byli zraněni další lidé. První den invaze si v Liberci vyžádal 9 mrtvých a 48 zraněných.

Tehdy dvacetiletou zubní laborantku Petru Erbanovou vzbudilo dunění tanků v ulicích a nejdříve ji napadlo, že se jedná o vojenské cvičení. Ještě si pomyslela, jací jsou ti vojáci chudáci, že musejí tak brzy vstát. Hluk ale neustával. Co se děje se dozvěděla později z rozhlasu. Do města pod Ještědem dorazili sovětští okupanti.

Petra Erbanová s poraněnou nohou v liberecké nemocnici.
Petra Erbanová s poraněnou nohou v liberecké nemocnici.

Petra nedbala varování babičky a jako každý den ráno vyrazila do práce do centra Liberce: „U radnice postávala velká spousta lidí. Křičeli, nadávali, hrozili pěstmi. Několik lidí házelo z lešení na projíždějící tanky rajčata,“ vypráví Petra Erbanová. Od radnice se s kamarádkou dostaly na Šaldovo náměstí. Dnešní Sokolskou ulicí se valily tanky a obrněné vozy. Dva vojáci z jednoho tanku zahájili střelbu:

„Prchali jsme do podloubí. Někdo tam začal hrozně křičet a válet se na zemi. Chtěla jsem odtud utéci, ale najednou jsem spadla. Vstala jsem a zase jsem spadla. Koukla jsem se na nohu a z ní řičela krev. Měla jsem roztržené lýtko, nemohla jsem se postavit. Noha byla jako kus hadru.“ Petru odvlekli do průchodu nejbližšího domu, a když střelba ustala, odnesli jí dva muži do liberecké nemocnice. V koleni jí uvízla kulka. Nohu v nemocnici operovali až po delší době, přednost dostaly těžší případy zranění.

Pohřeb obětí sovětské invaze v Liberci. Foto Hannelore Kalenská
Pohřeb obětí sovětské invaze v Liberci. Foto Hannelore Kalenská

Pamětnice dodnes s vděkem vzpomíná na lékaře a sestřičky, kteří s obrovským nasazením během pár hodin ošetřili desítky těžce raněných. Následky vážného úrazu pociťuje dodnes: „Chodit mohu, ale při delší námaze mám pocit, že šlapu do prázdna. Je to nepříjemný pocit.“ Možná ještě bolestivější je ale její vzpomínka na první výročí srpnové okupace.

Když chtěla v srpnu 1969 položit květinu k pomníčku jedné z obětí, dva neznámí muži jí kytku vyrvali a křičeli na ni, ať kouká zmizet, pokud nechce mít potíže. Pamětnici šokovalo, jak moc se za rok změnila atmosféra. Další rok už žádné pomníčky neexistovaly.

Invaze „jak z nějaké americké sci-fi“

Sergej Magid se narodil v roce 1947 v židovské rodině v Leningradě (dnes Petrohrad). Studoval angličtinu, miloval západní hudbu, obdivoval Beatles. Na vojnu ho povolali ve dvaceti letech: „Bez přehánění, sloužili tam vojáci, kteří elektřinu viděli poprvé až v kasárnách,“ vypráví pro Paměť národa. Před nástupem do letadla prošel politickým školením, kde mu velitelé oznámili, že Sovětský svaz musí zachránit bratrskou zemi před invazí imperialistů z Německa, kteří se v tancích valí od Plzně do Prahy:

„Dokonce i já, který nenáviděl komunisty, jsem si myslel: Německé tanky v Československu? Kdo ví? Nechceme napadnout Československo. Nechceme okupovat! Jsme ušlechtilí rytíři! A v tom byla tragédie sovětských vojáků a mých kamarádů. A dokonce mě samotného.“ Sergej Magid

„Zaprvé to nemohl nikdo z nás zkontrolovat. Žádné noviny jsme neměli kromě Rudé hvězdy a tam to samozřejmě potvrzovali, ale věděl jsem, že lžou. Ale dokonce i já sám, který jsem nenáviděl komunisty, jsem si myslel: ,Panebože, německý tanky v Československu?! Kdo ví?‘ Dokážete si představit, co si mysleli ti méně vzdělaní kluci? A navíc, když nám říkali: ,Chceme zachraňovat. Nechceme dobývat. Nechceme okupovat. Jsme ušlechtilí rytíři.‘ V tom byla tragédie sovětských vojáků,“ vysvětluje Magid, který se s jednotkou přemístil do západního Běloruska, kde nastoupili do transportních letadel.

„Československé hranice jsme překročili ve vzduchu, ve tmě. Opakuju, že spousta z nás věřila, že letíme do severního Kazachstánu na manévry. Sjeli jsme na nějaké letiště. Pak jsme se dozvěděli, že je to Ruzyně. Byla tma. Viděli jsme jen světla tanků a světla náklaďáků, které vyjížděly. A baterky. Takže všechno bylo jako v nějaké americké sci-fi,“ vypráví.  

První, co spatřil, když otevřel poklop tanku, byla cedule s nápisem Pozor vlak. Ráno se kolem tanků srocovali lidé, což prý vojáky děsilo. Měli strach, že je lidé vytáhnou ze strojů a rozsápou na kusy, přitom je přijeli „zachraňovat“. Vzpomíná si i na diskuze se studenty, a musel se už tenkrát smát:

Nápis ze srpna 1968. Foto Pavel Macháček
Nápis ze srpna 1968. Foto Pavel Macháček

„Bylo to opravdu komický. Ti chudáci Češi a chudáci Rusi nevěděli, s kým mají tu čest. Nesli transparent s nápisem ,Ivan, idi domoj!‘ Jméno Ivan bylo tehdy populární asi jako v Čechách Blažej. Nikdo to jméno neměl. Ivan byl hrdina nějaký ruský byliny. Všichni jsme se tomu smáli. Pak ti demonstranti šli k jedné skupině našich. Ta skupina pocházela někde od Uralu. Tak padesát procent z nich si myslelo, že jsou v Polsku. Studenti na ně začali mluvit. O čem? O existencialismu! Tam stál student a mluvil o Sartrovi, Heideggerovi, o odcizení. On byl pro ty ruský vojáky jako divoch. Mluvil rusky, ale nějakými nelidskými slovy,“ vypráví pro Paměť národa Magid a popisuje další příklad v jeho očích nepochopitelného odboje proti okupantům:

„Před kasárny byla ocelová brána. Každé ráno byla namalovaná pěticípá hvězda a uvnitř hákový kříž. Byl to odboj, ale hloupý odboj, protože sovětský vojáci tomu rozuměli, že to dělají fašisti. Já spolu s kamarády jsme si říkali: Proč to ti Češi nemohou napsat jinak? Vždyť u nás tomu každý rozuměl tak, že to kreslí fašisti.“ Sergej Magid tvrdě Čechoslováky kritizuje za to, že se nebránili. Podle něj Rusové s jejich mentalitou to prostě nedokáží pochopit: „Češi mi říkají, jsme národ malý a slabý a tak dále. Jste neustále oběť někoho. Obec Hitlera, Stalina a pak Brežněva. Podívejte se na Finy, ty se ruské zrůdě ubránili. Jich byly tři miliony, vás patnáct milionů,“ říká publicista Magid.

Do Československa se vrátil v roce 1990, protože se oženil s Češkou, dcerou bývalého politického vězně Václava Vaška. Dnes žije v Praze-Bubenči a věnuje se literární činnosti.