V srpnových dnech roku 1968 naši zemi obsadila vojska Sovětského svazu a jeho satelitů. Československý rozhlas se v tu chvíli stal pomyslnou kotvou pro Čechy a Slováky, kteří tehdy zažívali pocity deziluze, ponížení a zrady.
„Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů,“ vyzval dne 21. srpna roku 1968 po půl druhé ráno rozhlasový hlasatel Vladimír Fišer obyvatele Československa. Za normálních okolností by vysílání ve dvě hodiny skončilo. Ale v čase 1:55 poprvé v éteru zazněla šokující zpráva, že Československo obsazují armády zemí Varšavské smlouvy.
„Včera dne 20. srpna kolem 23. hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky.“
Zatímco redaktoři, technici a další pracovníci se snažili vysílat o skutečném dění, k budově rozhlasu už nad ránem začali přicházet lidé. Ale také sem dorazily první sovětské tanky. Podobně jako v roce 1945 se i tentokrát o rozhlas bojovalo a opět zde umírali lidé.
Přestože se okupanti i jejich domácí přisluhovači – jako byl například soudruh Karel Hoffmann, který nařídil vypnout vysílače – snažili rozhlasové vysílání umlčet, nikdy se jim to nepodařilo. Nějaký čas fungoval tehdejší rozhlas po drátě a poté, co hlavní budovu rozhlasu na Vinohradské třídě ovládli okupanti, začalo se vysílat z jiných míst. „Společnost se o rozhlas opírala jako o nervovou soustavu koordinující signály a spoje všech orgánů a údů společenského těla,“ napsali po letech aktéři tehdejších událostí Jiří Dienstbier a Karel Lánský v úvodu ke knize Rozhlas proti tankům.
My máme pravdu, oni se musí stáhnout
Dne 20. srpna 1968 absolvent DAMU Petr Feyfar, toho času režisér rozhlasového vysílání do zahraničí, připravoval dokument k blížícímu se výročí mnichovské zrady. V noci jej pak doma probudil neobvyklý hluk. „Vzápětí jsem pochopil, že to jsou letadla a že Rusové jsou tady.“
Ještě v noci se vydal do rozhlasové budovy na Vinohradské třídě. Vládl tam zmatek, šířily se protichůdné zprávy. Nakonec se ujal režie zpravodajství. „Tenkrát byl za vysílání zodpovědný režisér. Hlasatelé se po sobě podívali a říkali: ‚Kdo to bude dělat? Není tady žádný režisér.‘ A jeden z nich, už nevím kdo, řekl: ‚Je tady Petr!‘ Opáčil jsem, že nejsem zaměstnaný ve státním vysílání, nýbrž v zahraničním. ‚Tohle je výjimečná situace,‘ zněla odpověď. A tak jsme začali.“
Petr Feyfar vzpomínal, jak se mu tenkrát hodila hudba připravená k dokumentu o mnichovské zradě. Zpravodajství tak podbarvila třeba Smetanova Má vlast. „Tenkrát vládla představa, že my máme pravdu a oni se musí stáhnout.“
Když se ze studia vydal do místnosti s dálnopisy, ozvala se střelba, okna se tříštila, kolem hlavy mu prolétly kulky. Ihned padl k zemi a plížením se z místnosti dostal. „V ten moment začaly chodit zprávy, že jsou venku první ranění a první mrtví.“
„Situace byla dále neudržitelná. Vysílali jsme, aby lidé zachovali klid, ale do toho se ozývala střelba, naproti hořely domy a do haly přinesli první mrtvé. Pustili jsme hymnu a čekali, co se bude dít, tak tohle vysílání končilo.“
Nakonec okupanti budovu na Vinohradské třídě postupně ovládli. „Tři vojáci přišli do studia a říkali, abychom vypadli. Se samopaly na nás, tvrdě.“ Petr Feyfar vzpomínal, jak si vzal sako a zastrčil do něj papír s ručně psanou zprávou. Schoval si ho na památku. „Odcházeli jsme se ženou kvečeru, pamatuji si, že zapadalo slunce nad Václavským náměstím. Byli jsme neuvěřitelně unavení.“
V dalších dnech už se Petr Feyfar na vysílání nepodílel. Ještě v srpnu 1968 se rozhodl emigrovat, s rodinou se usadil ve Švýcarsku.
Štafetu přebírají utajená studia a regiony
Snad každý pamětník, který vypráví pro Paměť národa, si vzpomene, co dělal v hodinách osudné srpnové invaze. Zdeněk Šesták třeba vyprávěl, jak jel 21. srpna časně ráno autobusem do severních Čech: „V jedoucím autobuse měli lidi tranzistory, poslouchali, co se děje, protože rozhlas stále vysílal. Hlasatelka paní Šťovíčková oznamovala, že jakmile se ozve československá státní hymna, tak jsou obsazeni a končí vysílání. A my pořád jeli a stáli a teď se blížíme k Terezínu a zazněla hymna…“
Rozhlas ale neumlkl ani poté, co okupanti ovládli hlavní centrálu v Praze. Rozběhla se legendární štafeta, kdy si vysílání postupně předávala pražská utajená studia s krajskými redakcemi. Nastala éra „svobodných vysílačů“. Rozhlas tak v prvních dnech okupace informoval veřejnost o skutečném dění, a tím zásadně mařil plány okupantů na ovládnutí informačního prostoru. Formoval tak chod celé porobené země.
Když se vrcholní představitelé státu po několika dnech vrátili ze sovětského zajetí, předseda vlády Oldřich Černík zavolal do rozhlasu. Prý tehdy redaktorovi Janu Petránkovi řekl: „Děkuji za všechny, zachránili jste nám život.“
Jste-li zde, moji drazí bratři, vraťte se domů!
Bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy tehdejší major Československé lidové armády působící v posádce v Bohosudově u Teplic Josef Hasinec zavolal do krajské redakce Československého rozhlasu v Ústí nad Labem. Chtěl po redaktorce, aby vyřídila jeho zvláštní vzkaz. Rozhlas tehdy jeho slova skutečně odvysílal.
„Vlivem druhé světové války byla naše rodina roztříštěna po světě. Vstupem do 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu jsem se také potom stal občanem Československé republiky a v současné době jsem důstojníkem Československé lidové armády. V důsledku toho nás osud rozdělil a v současné době by se mohlo stát, že bychom stáli bratr proti bratru.“
Vzkaz mladším bratrům Josefa Hasince, kteří po válce zůstali občany Sovětského svazu a působili v sovětské armádě, tehdy zněl: „Jste-li zde, moji drazí bratři, vraťte se domů a přijeďte ke mně na návštěvu…“ Zmínil, že podobně před časem přivítal sestry žijící v Sovětském svazu. Apeloval, že v Československu máme pořádek a klid a že by sourozence za těchto okolností s otevřenou náručí nepřijal.
„V uniformách, se zbraní v ruce a s tankama, jste u nás nevítanými, i když jste mými bratry.“
Dnes už se nedozvíme, jestli vzkaz k mladším bratrům Ivanovi a Míšovi tehdy doputoval. Své veřejné vystoupení Josef Hasinec později odmítl odvolat. Na svém postoji k okupaci trval. V srpnu 1971 proto musel z armády odejít, ještě předtím ho vyloučili z komunistické strany.
„V čase prověrek mi bylo 43 let. Měl jsem tři děti, manželku. Dlouho jsem nemohl sehnat zaměstnání. Nakonec jsem se uchytil v Ústí v Mototechně. Postupem času jsem se z toho vylízal,“ popsal Josef Hasinec své peripetie v době nastupující normalizace. O pár let později v roce 1976 dostal poštou zásilku bez zpáteční adresy. Obsahovala magnetofonovou kazetu se záznamem jeho rozhlasového vystoupení ze srpnových dnů roku 1968.