Rozstříleli, co se dalo. Vysílač Krašov napadli v srpnu 1968 sovětští vojáci

/ /
Vysílač Krašov na fotografii Václava Sidorjaka. © CC BY-SA 3.0
Vysílač Krašov na fotografii Václava Sidorjaka. © CC BY-SA 3.0

Vysílač Krašov dnes láká turisty z celé republiky jako součást největších slunečních hodin na světě. Ve žhavých srpnových dnech roku 1968 se stal terčem útoku sovětské armády, která chtěla umlčet rozhlasové vysílání na západě Čech.

Čas. Slovo o třech písmenech v sobě skrývá nekonečno miliard let i prchavost vteřin. Ba i nekonečnost vteřin se do něj vejde. Symbolicky se tohle všechno spojuje v televizním a rozhlasovém vysílači Krašov, který najdeme asi 35 km od Plzně směrem na Karlovy Vary.

Vysílač Krašov. Foto: Milan Hladík © CC
Vysílač Krašov. Foto: Milan Hladík © CC

Ční k nebi jako vztyčený ukazováček či obří taktovka. Ale zdaleka nejde o jen tak nějaký stožár, díky němuž mohou lidé na západě Čech sledovat rozhlas a televizi. V roce 2018 se stal součástí největších slunečních hodin na světě. V nich plní funkci gnómonu, tedy ukazatele, jehož stín dopadá na číslice rozestavěné okolo.

Dnes sem za touto atrakcí přijíždějí turisté z celé republiky. Ve žhavých srpnových dnech roku 1968 ovšem měl čas i návštěvy na Krašově docela jinou podobu.

„Vyslechněte si zvláštní zprávu, kterou jsme před několika minutami dostali,“ říkal hlasatel na magnetofonovém pásku z vysílání Československého rozhlasu Plzeň ze srpna 1968.

Byla od ředitele vysílače Krašov. Že tento vysílač, na němž byl šířen program legálního Českosloslovenského rozhlasu, byl obklíčen tanky a pěším útvarem. Po chvíli bylo slyšet silnou detonaci a od toho momentu vysílače umlkly. Obsluha vysílače je mimo nebezpečí, není však v tuto chvíli znám osud domovníka.

Vysílání Československého rozhlasu v Plzni ve dnech 21. -29. 8. 1968.  Foto: Milan Marko/Paměť národa
Vysílání Československého rozhlasu v Plzni ve dnech 21. -29. 8. 1968. Foto: Milan Marko/Paměť národa

Plzeňský rozhlas byl v srpnu 1968 jediným, který bratrsky pomáhající vojska neobsadila, a tak mohl svobodně vysílat pro celé území Československa. Jeho vysílání šířil i vysílač na Krašově, který se stal terčem vojenské akce, která nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena.

Vysílač Krašov se nachází na severu Plzeňského kraje, mezi Bezvěrovem a Krašovem. Je druhou nejvyšší stavbou v Česku; jeho kotvený stožár měří 347,5 m. Původní stožár, který Rusové v srpnu 1968 poškodili, měřil 305 metrů.

Zmíněnou zprávu vysílal plzeňský rozhlas v noci z 25. na 26. srpna 1968. Podrobnosti o noci hrůzy v té chvíli ještě nikdo nevěděl. Ale hned během dne byl s pracovníky vysílače natočen a odvysílán rozhovor, v němž líčili, co se vlastně stalo.

„Všichni jsme se soustředili na pracovišti u efemky a čekali jsme, co bude. Za několik minut byli za rachotu skla a hrozného rámusu nahoře, a nás vyzvali, abychom pracoviště opustili. Nahnali nás do sklepa, postavili ke zdi a pod stráží samopalů jsme čekali,“ vyprávěl jeden ze zaměstnanců vysílače. V dobovém vysílání nezaznělo žádné jméno. Jména nebyla bezpečná.

O čtyřicet let později hledala plzeňská pobočka Paměti národa pamětníky těchto událostí. Našla už jen pravděpodobně posledního žijícího technika, Josefa Švajcra. Když začal vzpomínat, bylo vše jasné: hlas na pásku je jeho!

Češi se báli Rusů a Rusové čerta

„Musel jsem být u každého maléru,“ vzpomíná s mírným úsměvem. „Už 20. srpna po desáté večer jsme věděli, že se něco děje. Dostali jsme z Prahy hlášení a přišel příkaz vypnout VKV vysílače, kde mělo dojít k prohlášení ÚV o invazi. U nás se vysílač vypnul, ale hned zapnul, aby se splnilo nařízení,“ říká.

Josef Švajcr při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum
Josef Švajcr při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum

Ráno už z vysílače viděli, jak Rusové jezdí po silnici Praha – Karlovy Vary a čekali, co bude. Rusové míjeli Krašov, jezdili prý jako berani, nevěda, kam jedou, co je tady čeká a vysílače si vůbec nevšímali.

V té době měla většina krajských měst televizní studia, ale Plzeň ne. „Díky kolegovi Jiřímu Hruškovi a jeho znalostem rozložení vojsk jsme se dozvěděli, že někde u Mariánských Lázní je útvar, kde by mohli mít kamery a zařízení pro vstup do toho vysílače. Tak nám dali dva vojáky, oblíkli jsme je do civilu a dva redaktoři z Českého rozhlasu Plzeň, jedním z nich byl pan Pancer, vysílali zprávy, co se děje. Jinak jsme taky vysílali i to, co šlo z vysílačů pro Středočeský kraj a z Cukráku,“ říká Josef Švajcr.

Pak přišel 25. srpen. „Z národního výboru v Bezvěrově jsme měli přímou linku a dostali jsme informaci, že na Krašov jedou Rusové. Jel tam tank, nějaký obrněný transportér,“ líčí Josef Švajcr začátek osudné noci. Měl tehdy noční službu, takže ho události zastihly v pyžamu. Ještě si přes ně stačil natáhnout montérky.

„Rusové nečekali, až jim vrátný otevře bránu, tankem ji projeli a jeli nahoru. Vrátnému sebrali pistoli.“ Na vysílači bylo v té době jedenáct lidí. Vojáci jim sebrali osobní doklady a nahnali je do suterénu budovy.

„Při tom pořád pořvávali éto charašó. Jeden z nás odpověděl, že to není charašó, tak dostal pažbou,“ vzpomíná Josef Švajcr. Ovšem v tmavé chodbě sklepa najednou vojáci znejistěli. „Báli se, jestli v místnosti, kde byl sklad materiálu, není čort,“ směje se Josef Švajcr.

„Vyrazili dvě prkýnka ze dveří a poslali tam inženýra Podzimka, aby se šel podívat, jestli tam není čort. Všechny místnosti byly odemčené, jen tahle ne, asi se do ní báli vstoupit.“

Vyhrožovali, že nám ustřelí hlavy

Nahoře na vysílači mezi tím řádili zbylí členové jednotky. Osm let stará východoněmecká technika se stala terčem jejich kalašnikovů – zejména ta, na níž se něco hýbalo, blýskalo nebo svítilo.

„Všechny monitory, všechna měřidla, osciloskopy, to všechno je rozstřílené,“ popisoval druhý hlas na starém pásku a s údivem dodal, že věci pro vysílání životně důležité, leč nesvítící a bez pohybu, zůstaly netknuté. Vojáci vyhodili do vzduchu energetický přístavek s dieselagregáty a soustrojím pro nepřetržitý provoz.

Josef Švajcr se narodil 17. listopadu 1944 ve Vodokrtech. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala do Jesenice. Otec byl truhlář, matka v domácnosti. Po základní škole nastoupil na průmyslovou školu v Praze, povinné praxe vykonával na vysílači a rušičce v Přešticích. V roce 1964 po vojně nastoupil na vysílač Krašov. V srpnu 1969 měl problémy s vlajkou, kterou vyvěsil na půl žerdi. Dnes je v důchodu.

Pak se rozhodli, že odstraní stožár vysílače. „Jenomže dali bleskovici a kolem tritolnyje šášky. Bleskovice, když začala hořet, odhodila ten tritol a poškodila jen nosnou nohu stožáru. Nám dali pět minut na to, abychom šli domů, nebo že nám ustřelí hlavy,“ líčí Josef Švajcr další události.

Zaměstnanci byli pod hlavněmi samopalů vedeni pryč. Cestou do Bezvěrova slyšeli dvě silné detonace. „Celou cestu jel vedle nás ruský gaz a pořád nás počítali. Pak nás najednou zastavili, nahnali nás do výkopu pro vodovod a chtěli po nás doklady, jinak že nás postřílí.“

Dnes už to Josef Švajcr vypráví klidně. Na záznamu z roku 1968 mu však v tomto místě selhává hlas. Dva z mužů ještě doklady měli, vojákům je tedy odevzdali. To je uspokojilo a odjeli. Vyděšená a prochladlá posádka vysílače Krašov se nakonec uchýlila do budovy národního výboru v Bezvěrově.

Sotva dorazili, už někdo volal SNB. Tehdejší velitel veřejné bezpečnosti okresu Plzeň-sever Rudolf Šíp se k věci postavil rázně: dal dohromady patnáct kolegů, postavil se do jejich čela a i přes odpor svého nadřízeného vyrazil posádce vysílače na pomoc. Na Krašově nalezl už jen vyděšeného domovníka s manželkou: v hrůze se ukrývali pod postelí a měli za to, že Rusové všechny muže z vysílače postříleli.

Lesní dělníci, nebo převlečení Američani?

Později se Rudolf Šíp zajímal, kdo vlastně útok na Krašov spáchal. Zeptal se na to velitele okupačních vojsk prostoru Plzeň-sever, divizního generála Kažanova. „A on se zeptal: što éto Krašov? Tvrdil, že on rozkaz ke zničení vysílače nedal. Dodatečně jsme zjistili, že to udělala diverzní jednotka z prostoru Karlových Varů a že téhož dne zničili i retranslační stanici na Božím Daru, kde také byly antény VKV,“ vyprávěl Rudolf Šíp.

Na velmi krátkých vlnách se v srpnu 1968 šířilo vysílání Československého rozhlasu do celé Evropy, a proto bylo třeba je umlčet. Později bylo zase zapotřebí umlčet vzpomínky. Bylo vedeno jakési vyšetřování, které zjistilo, že útok na vysílač provedli lesní dělníci z Tachova, kteří prý k odpálení stožáru použili výbušninu k trhání pařezů.

Československý rozhlas v Plzni v obležení lidí, kteří ho v srpnu 1968 bránili před Sověty. Foto:  Milan Marko
Československý rozhlas v Plzni v obležení lidí, kteří ho v srpnu 1968 bránili před Sověty. Foto: Milan Marko

Druhá verze, pro veřejnost, hovořila o tom, že šlo o Američany převlečené za Sověty.

Škoda na vysílači byla vůbec největší hospodářskou škodou, jakou jednotlivá akce okupačních vojsk v srpnu 1968 v Československu způsobila. Odhadem činila 75 milionů korun.

Vysíláme i pro diváky ze západočeského kraje

Stožár vysílače se tedy Rusům odstřelit nepodařilo. Vážně však poškodili jeho konstrukci a třísetmetrová tyčka se naklonila. V důsledku silných mrazů v noci z 1. na 2. ledna 1979 se jedno kotevní lano přetrhlo a stožár musel být odstřelen. Zbylo z něj jen padesátimetrové torzo.

V letech normalizace se na západě Čech hojně sledovala západoněmecká televize. Když byl odstřelen krašovský vysílač, zažili diváci hlavních zpráv programu ZDF překvapení. „Vysíláme i pro diváky ze západočeského kraje, kteří jsou momentálně bez svého televizního signálu,“ zahájil tehdy relaci její moderátor.

Nový, dnešní, vysílač byl postaven v letech 1979 až 1981.

Vysílač Krašov na fotografii Václava Sidorjaka. © CC BY-SA 3.0
Vysílač Krašov na fotografii Václava Sidorjaka. © CC BY-SA 3.0

Kraj kolem Bezvěrova a Krašova je protkán turistickými trasami a cyklostezkami. Ty vás provedou krajinou plnou barokních památek, ale také oblastí nejčistší tmy u nás. A můžete se po nich dostat i do Lukové, kde najdete unikátní expozici: starý zpustlý kostel, v jehož lavicích tiše sedí duchové věřících, kteří tu kdysi žili. Jde o bakalářskou práci Jakuba Hadravy z roku 2012, která se těší velké pozornosti návštěvníků.

Historie Bezvěrova sahá přinejmenším do druhé čtvrtiny 13. století, kdy se jméno obce objevuje v konfirmační listině obce Kladruby, a to jako Besmirov.  Jiný pramen uvádí název Bezverovo. Další písemná zmínka o existenci osady pochází z roku 1379. Podle pověsti navazující na německé jméno vesnice Bärenklau - medvědí pazour nebo tlapa tu prý jistý rytíř zachránil ze spárů medvěda malého chlapce. Ten pak sídlil na tzv. Zámeckém vrchu, kde od roku 1396 stávala tvrz.
Seriál Místa Paměti národa připravují redaktoři poboček Paměti národa v krajích s využitím znalostí míst spojených s historií 20. století a vzpomínek ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Můžete nás podpořit i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!