Statečný Hugo Vaníček, generál in memoriam, po válce v roce 1949 protestoval proti dohodě mezi komunisty a církví, za to ho čekal internační klášter pro kněží. Poté mohl působit v Roudnici nad Labem, kvůli své oblíbenosti byl ale přeložen do zapadlé farnosti.
Jezuitský kněz Hugo Vaníček vstoupil do řad formující se zahraniční armády hned v roce 1939. Byl vojákům nejen duchovní oporou, ale svou statečnost prokázal i přímo v boji. Komunistické represe pak kněze vyhnaly do internace a nesnadného života v zapomenutých farnostech.
Hugo Vaníček se narodil v roce 1906 v podhůří Orlických hor v obci Bystřec. V letech 1918 – 1927 vystudoval pražské arcibiskupské gymnázium, pak absolvoval šest semestrů filozofické fakulty na církevním učilišti v Krakově, poté bohosloveckou fakultu na univerzitě v Innsbrucku a Maastrichtu. Tam byl také v srpnu 1936 vysvěcen na kněze. V roce 1937 se vrátil zpět do Československa do duchovní správy pražského kostela sv. Ignáce.
Poprvé s vojáky v boji
Okupaci v březnu 1939 Vaníček prožil v Praze. Záhy však odjel do Londýna, kde se přihlásil jako dobrovolník do formující se československé armády a už v prosinci 1939 byl ve francouzském vojenském táboře v Agde, kde bylo soustředěno více než tři tisíce Čechoslováků ochotných bojovat proti fašistickému Německu.
Kontakt s vojáky byl zpočátku těžký, často sklízel jen posměch. Své poslání ale plnil trpělivě a s přesvědčením, že mravně-duchovní vyrovnanost je pro vojáka stejně důležitá jako fyzická zdatnost.
Hugo Vaníček se vojákům snažil ulehčit těžký úděl, stát jim po boku, naslouchat. Svou skromností a věrohodností si postupně získával jejich důvěru a respekt. Spolu s nejzranitelnějšími vojáky stál v předních liniích bojů v květnu 1940, kdy německá armáda pronikla hluboko do francouzské obrany. Jako jediný kněz se účastnil ústupových bojů. Snaživý, inteligentní a pracovitý člověk s nadprůměrnými mravními vlastnostmi – tak hodnotili Hugo Vaníčka jeho nadřízení.
Na frontu u Dunkerque
Po evakuaci vojáků do Velké Británie tam vznikla 1. československá samostatná brigáda, která procházela nepřetržitým výcvikem a byla pověřena i obranou pobřeží v případě německé invaze. Hugo Vaníček sloužil jako duchovní 1. praporu pozemních jednotek od července 1940 do konce srpna 1944.
Prvního září 1944 se jejich brigáda přesunula na frontu k francouzskému Dunkerque, kde až do konce války obléhala podstatně silnější německé uskupení. I tam stál Hugo Vaníček po boku svých svěřenců – přímo v boji.
Za svou činnost v době války byl Hugo Vaníček vyznamenán Československým válečným křížem 1939, v květnu 1945 byl povýšen do hodnosti majora duchovní služby. Vaníček však soudil, že jeho dostatečnou odměnou je vědomí užitečné služby. „Myslil jsem na žitné lány, dávající život,“ popisuje ve svých pamětech okamžik, kdy přebíral vyznamenání.
„Plné klasy se sklánějí pokorně k zemi, mizí v tom zlatém moři, pouze prázdné nebo poloprázdné klasy se vypínají. Přiznání mimořádných zásluh těší, ale přílišné zdůrazňování jich je jaksi znehodnocuje…“
Vězněm ve své vlasti
Hned v roce 1948, kdy komunistická strana převzala moc ve státě, dostal roční „zvláštní dovolenou“, o rok později ho propustili z vojenské činné služby a zároveň zbavili nároků na vojenské odpočivné platy. V červnu 1949 Hugo Vaníček rázně protestoval proti vyhlášení státní tzv. Katolické akce, jejímž cílem měla být dohoda mezi komunisty řízeným státem a církví.
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: krátkodobá věznění přešla v definitivní uvěznění v internačním táboře pro kněze v bývalém premonstrátském klášteře v Želivě. S jakou tísní se tam v 50. letech asi modlil československý voják a kněz slova sv. Ignáce, která měl na rtech i v roce 1940, kdy se v Londýně připravoval na svou misi v armádě? „Pane, nauč mne pravé velkomyslnosti, nauč mne sloužit Tobě, jak toho zasluhuješ, abych dával nepočítaje, bojoval nedbaje zranění, pracoval nehledaje odpočinku.“
Po propuštění z vězení v roce 1954 mohl sloužit jen jako kaplan v Ústí nad Labem, o dva roky později nastoupil jako farář do Roudnice nad Labem. Pro svou povahu a vzdělanost byl oblíbený a vyhledávaný lidmi bez rozdílu vyznání. Nebál se ani v době komunistické hegemonie. V jedné promluvě při bohoslužbě v roce 1965 prý srovnával symboly obou totalitních režimů – hákový kříž a pěticípou hvězdu.
Oblíbený kněz patří do těch nejhorších podmínek…
V roce 1968 byl – zřejmě kvůli své oblíbenosti – přeložen do menší farnosti v Libčicích nad Vltavou. Syrový kraj, materiální nouze, tvrdá práce na opravách farních objektů, samota, nezájem – denní chléb kněze, který za války povzbuzoval ve svých svěřencích vlastenectví, který sám nasazoval život za svobodné Československo.
Do Libčic za ním z Bystřece občas jezdila jeho neteř Marie Tejklová s manželem: „Vždy jsme zastavili u fary. Strýček k nám přišel a říkal: ‚Tamhle nahoře v ulici bydlí člověk, který eviduje návštěvy na faře. Tak si dejte pozor.‘ Měl to tam kruté.“ Do nehostinných podmínek si musel kvůli bezpečnosti pořídit psa. „Až po čase jsme se dozvěděli, že ho na faře vykradli. Jednou ho dokonce přepadli a okradli, když šel z pošty s důchodem. Neměl pak ani na jídlo. Byl už nemocný, neměl sílu si někde stěžovat. Nikdo mu tehdy nepomohl, ani z biskupství. My jsme o tom tehdy vůbec nevěděli,“ popisoval Josef Tejkl.
Poslední roky svého života strávil v Domově sv. Václava ve Staré Boleslavi, kde v roce 1995 zemřel. Kněz, který Hugo Vaníčka v Roudnici pochovával, ho charakterizoval: věrný Čech, poctivý kněz a statečný voják.