Během plavby posádka lodi zradila, námořníci hodili palivo do moře a utekli; pak lidé na palubě prožili epidemii tyfu, viděli výbuch zaoceánského parníku, který je měl zachránit. Anina Korati utíkala před holocaustem a její anabáze připomíná dobrodružný román.
„Vlak ještě stojí na zatemnělém peróně Masarykova nádraží. Podařilo se mi dostat se k oknu, snad mne tam ostatní pustili pro můj zoufalý výraz. Ale teď, když vím, že oči rodičů se na mne dívají, usmívám se. (…) Že bych vás už neměla spatřit, mi vůbec nepřišlo na mysl.“ Tak začíná 9. prosince 1939 deník, který si toho dne začala psát osmnáctiletá dívka Anna Vohryzková. Během nadcházejících šesti let se na útěku před nacismem dostala až hluboko pod rovník na jižní polokouli, musela se vzdát všeho, co dobře znala, české příjmení si změnila na hebrejské Korati a z její někdejší identity pražské studentky jí zbylo jen křestní jméno Anina. Tak ji doma oslovovali rodiče, které od onoho dramatického rozloučení na nádraží už nikdy neviděla.
Už nešlo o sny, ale o život
Anina Korati vyrůstala v milující a intelektuálně založené pražské židovské rodině. Ve svých vzpomínkách si často stěžuje, že by si přála, aby jí její liberální rodiče alespoň občas něco zakázali, ale nejčastěji od nich slýchala: „Rozhodni se sama.“ Tak jí vštěpovali vlastní zodpovědnost i toleranci k různým názorům. Navštěvovala dívčí gymnázium ve Vodičkově ulici a volný čas trávila v sionistickém sdružení Makabi Hacair, jehož náplň velmi připomínala skauting včetně každoročních letních i zimních táborů. S jedním rozdílem: členové Makabi Hacair se na oddílových schůzkách postupně připravovali na přesídlení do Palestiny. Očekávalo se od nich, že budou v nové vlasti fyzicky pracovat na budování nových osad. „Bylo to jen takové snění,“ říká Anina. Kdyby nepřišla německá okupace a s ní i ohrožení života pro všechny lidi židovského původu, nejspíš by si nakonec našla jinou životní náplň.
Ale na jaře 1939 dostaly plány na přestěhování do Palestiny úplně jiný rozměr. Už nešlo o sionistické sny, ale o záchranu života.
Mladí lidé z Makabi Hacair strávili poslední léto v Československu na venkově u Kyjova na zemědělské brigádě zvané „hachšara“, jež měla mladé lidi připravit na práci v Palestině.
Moje děti tenhle strach nepoznají
První děsivý střet s nacistickou mocí Anina zažila na podzim 1939, když si šla vyřídit pas na střešovickou Ústřednu pro židovské vystěhovalectví. Fronta lidí, kteří za možnost vystěhování z protektorátu platili celým svým majetkem, se vinula podél plotu střešovické vily a pak vzhůru po jejích schodech až ke kanceláři, kde se vydávaly pasy. „Trvalo to hodiny, nesmělo se nic, ani mluvit, jen stát a čekat,“ vzpomíná Anina Korati. Když ve frontě postoupila dovnitř do budovy a čekala na schodech, po chodbě se najednou rozlehl křik. Gestapák kopal do drobného muže v klobouku podobného jejímu otci a křičel na něj: „Sau Jude!“
„Klobouk mu spadl z hlavy a kutálel se dolů po schodech. Cítila jsem, co jsem zatím v životě necítila – strach.“
„Tehdy jsem si řekla, že až jednou budu mít děti, tenhle strach nepoznají. Musím najít život, kde tenhle strach neexistuje,“ dodává Anina Korati.
Její pas, v němž – stejně jako všechny židovské ženy – měla uvedeno druhé jméno Sara, byl oficiálně vystaven na cestu do Panamy. Všichni včetně gestapáků ale věděli, že transport, který z Prahy vyrazil 10. prosince 1939, míří do Palestiny.
„Na krásném modrém Dunaji“ i na rozbouřeném moři
Konečnou stanicí jejich vlaku byla Bratislava, kde mladí sionisté měli přestoupit na říční parník, jenž je měl po Dunaji dopravit k ústí Černého moře. Jenže čekání se protáhlo na celých devět měsíců, které strávili ve Slobodárni, ubytovně na okraji Bratislavy, jež fungovala spíše jako vězení pod dozorem věčně opilých Hlinkových gardistů: chlapci a dívky byli přísně odděleni, na procházku směli jen dvakrát denně na hodinu na dvůr. Trvalo třičtvrtě roku, než pro ně organizátor transportu, vídeňský bankéř Berthold Storfer, sehnal plavidlo – původně výletní parník Helios, na který se muselo vtěsnat více než čtyřnásobek jeho předpokládané kapacity pro cestující. V konvoji pluly ještě další tři parníky Uranus, Melk a Schönbrunn. Během několika dnů propluli nádherně osvětlenou Budapeští, Moháčskou nížinou a velkolepou scenérií skalního kaňonu Železná vrata, až se dostali do Rumunska, kde Dunaj ústí do Černého moře.
Zde se přelodili na zchátralá námořní plavidla, obsluhovaná nespolehlivou posádkou tvořenou lidmi ze spodiny ze všech koutů Středomoří. „Vidím zblízka Atlantic, starou, hodně poškozenou, špinavou, malou, stále nakřivo stojící loď,“ zapsala si Anina do deníku.
„Dívám se úplně zoufale na tento vrak, na tuto loď sebevrahů, na níž je vecpáno přes osmnáct set lidí. Ta nás má vézt mořem, které je samo dost nebezpečné, natož dnes, kdy je jevištěm války?“
Během téměř dvouměsíční plavby úžinami Bospor a Dardanely do Středozemního moře a okolo řeckých břehů k přístavu Haifa zažila Anina a její přátelé mnoho útrap i dobrodružství. Celá posádka jedné noci na ostrově Kréta dezertovala a její úkoly museli převzít sami cestující v čele s inženýrem Kováčem. Bylo to ale ještě horší: námořníci na útěku totiž naházeli do moře poslední zásoby uhlí. Lidé na Atlanticu proto rozštípali veškeré dřevěné zařízení lodi a přikládali ho do lodních kotlů. Došla voda i potraviny, na palubě se šířil tyfus.
V Haifě cesta nekončí
Když konečně za úsvitu spatřili na obzoru horu Karmel tyčící se nad přístavem Haifa, zažili slavnostní okamžik dojetí. Jenže za pár hodin na to měli ztratit i poslední iluze. Britská mandátní správa Palestiny se totiž snažila omezit ilegální židovské přistěhovalectví. Britové se obávali vzpoury místních Arabů a bez ohledu na to, že věděli, jaké nebezpečí hrozí Židům v Evropě, odmítli uprchlíky přijmout. Rozhodli se je deportovat na ostrov Mauricius východně od Madagaskaru v Indickém oceánu. Převézt je tam měla zaoceánská loď Patria, která již kotvila v Haifě. Uprchlíci o tom ovšem neměli tušení, domnívali se, že je na Patrii přeloďují kvůli karanténě.
Krátce poté, co začalo přeloďování, došlo k dramatické události. „Byla jsem s mojí přítelkyní už na malé motorové lodičce, která nás z Atlanticu měla převézt na Patrii. Na palubě Patrie jsem viděla Gertii, jednu přítelkyni, známou plavkyni z Brna,“ vzpomíná Anina Korati.
„Na chvíli jsem otočila hlavu a v tu chvíli jsem uslyšela silnou ránu. Když jsem se podívala zpátky, ta loď tam nebyla. Okamžitě se převrátila na stranu.“
Za výbuchem, který způsobil rychlé potopení lodi Patria, stála židovská organizace Hagana, která měla v úmyslu oddálit tak deportaci a umožnit vyjednávání o přijetí uprchlíků. Britská správa v nadcházejících dnech rozhodla, že ti, kteří se zachránili z paluby Patrie, smějí zůstat v Palestině. Ti, kteří na ni ještě nevstoupili – tak jako Anina – však skutečně byli deportováni na Mauricius.
Pět let za mřížemi
„Podél silnice stáli lidé všech barev a křičeli a vítali nás: ‚Bienvenue, vítejte.‘ Házeli na nás květiny,“ vzpomíná Anina Korati na příjezd na ostrov Mauricius a euforii z nádherné scenérie plné bujné tropické vegetace.
„Až náš autobus zastavil před takovou železnou bránou, kde bylo napsáno: Her Majesty´s Prison – Vězení Jejího veličenstva.“
Lidé z Atlanticu se tak na další více než čtyři roky ocitli doslova za mřížemi. Znovu je čekalo přísné oddělení mužů a žen včetně manželských párů. Zatímco muži bydleli v kamenné vězeňské budově, ženám byly vyhrazeny plechové chatky, jež byly na slunci rozžhavené horkem a v tropických deštích duněly ohlušujícím rachotem. Znovu trávili dlouhé týdny a měsíce v nucené nečinnosti, kterou Anina překonávala tím, že pracovala jako ošetřovatelka ve vězeňské nemocnici. I zde zemřelo několik lidí na tyfus, jehož nákazu si přinesli ještě z Atlanticu. Chlapci z jejich transportu vstoupili roku 1942 do československých jednotek v britské armádě. Anina se po válce provdala za Kurta Tramera, jednoho z nich.
Její rodiče se stali oběťmi holocaustu: maminka zahynula v ghettu v Lodži, otec v Osvětimi. Mladší bratr Josef Vohryzek, řečený Hoša, přežil válku v pěstounské rodině ve Švédsku a později se stal signatářem Charty 77.
Anina a Kurt vychovávali své děti v Izraeli. Společně přijali hebrejské příjmení Korati, které znamená „trám mého domu“. Jméno „Anina“ si ponechala, protože jak říká to byla jediná památka na její rodinu.
