Poslední lednový den oslavila Lisa Miková 98. narozeniny. Žije v Domově sociální péče Hagibor a stále se zajímá o dění. Když jsme jí přišli popřát a poděkovat za její vyprávění, právě četla noviny.
Paní Lisa tráví poslední roky v místě, kde se v době nacistické okupace mohly scházet židovské děti a mládež. „Hagibor bylo jediné hřiště povolené Židům, do žádného parku, ani zahrady jsme nesměli, tak jsem tam začala chodit. Hrál se tam volejbal, cvičilo se, bavili jsme se tam,“ vzpomínala paní Lisa.
V době, kdy začalo vycházet jedno protižidovské opatření za druhým, jí bylo 17 let. Narodila se 31. ledna roku 1922 jako jediné dítě do pražské židovské rodiny Lichtensternových, které nacistická okupace krutě zasáhla do života.
Podnik jejího tatínka obsadil německý správce a Lisa se po prázdninách roku 1939 nesměla vrátit na gymnázium, kde ji čekala maturita. Začala docházet do Anglického gymnázia, kde záhy složila státnici z angličtiny. Doma mluvili česky a německy, takže jí jazyky šly. Stejně jako kreslení, a proto se přihlásila do soukromé grafické školy Viléma Rottera, která v době uzavření vysokých škol představovala jedinou možnost, kde studovat výtvarné umění.
Lisa navštěvovala večerní kursy módního návrhářství a kreslení, ale po roce byla pro svůj původ vyloučena i z této školy. Začala tedy učit po bytech židovské děti angličtinu a kreslení. „Najednou jsem trávila čas jenom s židovskou mládeží, na což jsem nebyla vůbec zvyklá. Ale osud nás spojil.“
Co si zabalit?
Když v lednu 1942 začaly proudit transporty do nacisty zřízeného ghetta v Terezíně, dostali i Lichtensternovi předvolání na shromaždiště u Veletržního paláce, kam se měli dostavit s klíči od bytu a padesátikilovým zavazadlem.
„Když se 50 kilo musí nést, tak je to strašně těžké. A když se má z těch 50 kilo žít, a nevíte, jak dlouho a kde, tak trvá strašně dlouho, než to zabalíte,“ vyprávěla paní Lisa o tom, jak přemýšleli o každé věci, kterou s sebou vzali. Například koupili plechové talíře a příbory, protože jsou lehčí a nerozbitné.
„A pak jsme 27. ledna jeli tramvají v druhém voze na zadní plošině k Veletržnímu paláci, kde bylo shromaždiště. Tam nás prošacovali, jestli si něco neschováváme, odevzdali jsme klíče od našeho bytu ve Spálené ulici a strávili jsme tam tři noci, než jsme nastoupili na nádraží Bubny do vlaku do Bohušovic.“
V Terezíně je čekal šok, rodinu rozdělili a Lisu s maminkou ubytovali v Hamburských kasárnách v nezařízeném pokoji s dalšími třiceti ženami. „Na zemi ležely matrace, a to bylo všechno. A druhý den jsem měla slavit své dvacáté narozeniny, maminka to strašně obrečela, ale já to brala sportovně.“
Svatba v Terezíně
V Terezíně se na ni usmálo štěstí. Dostala práci jako kreslička v technické kanceláři v Magdeburských kasárnách, kde pracovalo mnoho mladých lidí a inženýrů. Do jednoho z nich se zakoukala a on do ní. Jmenoval se František Mautner a byl o osm let starší.
Do Terezína přijel na konci listopadu 1941 prvním transportem s tzv. Aufbaukommandem, tedy skupinou židovských mladíků, kteří měli vybudovat ghetto pro přijíždějící transporty. Za to měli slíbené některé výhody, například že v Terezíně zůstanou. Transporty na východ byly totiž pro obyvatele ghetta zdrojem největšího stresu.
„To byla věčná hrůza. Neustále nějaké transporty přijížděly a nějaké transporty odjížděly. My jsme nevěděli kam, jména konečných stanic Osvětim, Treblinka, Trostinec jsme neznali. Věděli jsme o ghettech ve Varšavě a Lodži, tak jsme si mysleli, že pojedeme tam.“
František se domníval, že by mohl před transportem na východ uchránit i Lisu, kdyby byli manželé. „A tak jsme se vzali v Terezíně, měli jsme malou administrativní svatbu.“ Jako manželka ale nesměla pracovat na stejném pracovišti, a tak byla přidělena do zemědělství.
V září 1943 museli transportem na východ odjet rodiče Lisy. „Od rodičů jsme dostali jeden lístek s razítkem Birkenau. My jsme samozřejmě nevěděli, že Birkenau je jeden osvětimský tábor, a mysleli jsme si, že jsou na nějakém hezkém místě. Birken jsou totiž břízy. Nevěděli jsme, že lístek Němci poslali po jejich smrti, takže jsem byla šťastná.“
Transportem na východ
Nacisté svůj slib členům Aufbaukommanda nedodrželi a 28. září 1944 měl nastoupit do transportu na východ i František. „Na podzim 1944 dostali Němci strach, že by v Terezíně mohlo být povstání jako na jiných místech, a věděli, že na české četníky není spolehnutí, a tak nařídili transport pěti tisíc mužů,“ uvedla s tím, že s nimi mohlo odjet tisíc žen.
Lisa se do transportu bez váhání přihlásila. „Jela jsem v báječné náladě, že uvidím svého muže, a večer jsme přijeli na divné prostranství. Ještě když jsme přijížděly, viděly jsme ohromné komíny, a tak jsme si řekly: ‚To jsou ty továrny, kde asi budeme pracovat.‘ A to byly komíny krematoria.“
Prošla selekcí a v Osvětimi strávila tři týdny v karanténě. Vězeňkyně spaly po deseti na holých kavalcích, dvě deky pro všechny. Celé dny stály venku na apelu a zdálky pozorovaly osvětimský život. „Z komínů se neustále kouřilo. V dálce jsme viděly, jak skupiny chodily do práce a večer vždycky nesli nějaké mrtvé. A k tomu hrála kapela veselé valčíky a písničky. Bylo to nejstrašnější místo na světě.“
Po třech týdnech je převezli dobytčím vagónem na práci do Freibergu v Sasku, nedaleko Drážďan. „Tam jsme spaly jenom dvě na jednom kavalci, byl tam slamník a měly jsme dohromady jednu deku, jeden ručník a malý kousek mýdla, to byl přepych.“
Na konci války
Hlad se však nezměnil, i ve Freibergu dostávali ráno cosi k pití, a pak už jen kousek chleba a řídkou polévku. Pracovaly ve dvanáctihodinových směnách v továrně na výrobu letadel. Když v únoru 1945 viděly spojenecké nálety na nedaleké Drážďany, radovaly se, že se blíží osvobození.
„Úplně zbombardovali Drážďany, ale nám to bylo fuk. My jsme si říkaly: ‚Kde jsou moji rodiče? Kde je můj muž? Mám hlad. Mrznu, dřu jako mezek. Takže Drážďany hořely, a nám to bylo jedno.“
Stejně tak se radovaly, když v březnu nepřišel materiál na práci. Zároveň se ale i bály, že je Němci zabijí, když je nepotřebují na práci. „Třináctého dubna nás naložili do vlaků a někam nás vezli. Skoro nic jsme nejedly a nepily. Když jsme někde zastavili, esesáci otevřeli vrata a zařvali: ‚Tote raus.‘ Mrtví se vyhodili a jelo se dál.“
Když konečně mohly vystoupit, uviděly nápis stanice Mauthausen. „Bylo poledne, a když jsme se na sebe podívaly, lekly jsme se. Vypadaly jsme jako čarodějnice. Zavšivené, špinavé, hubené a sotva jsme se držely na nohou.“
Shledání s manželem
Z posledních sil se vyškrábaly na kopec, kde stál koncentrační tábor. Měly štěstí, za pár dní ho osvobodila americká armáda. Lisa odjela na konci května do Prahy za tetou, která jako jedna z mála příbuzných válku přežila díky německému manželovi. Do jejího bytu nedaleko hlavního nádraží tři dny po Lise dorazil i její manžel, který se dožil osvobození v táboře Ebensee ve středním Rakousku.
Lisa nechtěla žít v bytě rodičů, kteří zahynuli v Osvětimi. „My jsme byli v tak strašném zdravotním stavu, že jsme měli po válce nárok na byt. Já bych se v tom starém bytě rodičů zbláznila.“
František nastoupil do Výzkumného ústavu vodohospodářského a Lisa brzy otěhotněla. Když byly jejímu synovi Petrovi tři roky, nastoupila díky znalosti jazyků do cizojazyčného knihkupectví. „U cizojazyčných knih jsem pak pracovala celý život,“ uvedla paní Lisa, která dálkově vystudovala Vyšší knihkupeckou školu v německém Lipsku.
Aktivní byla dlouhá léta i v důchodu. Zapojila se do činnosti Terezínské iniciativy a absolvovala stovky besed pro školy a německé skupiny. Při jejím vyprávění nehlesli ani ti největší puberťáci, Němce dokázala rozplakat. Vyprávěla, aby se minulost neopakovala.