Muž určený k likvidaci. Památce odbojáře a politického vězně Ivana Kieslingera

/ /
Ivan Kieslinger v roce 2009.
Ivan Kieslinger v roce 2009.
zdroj: My jsme to nevzdali.

Celoživotní skaut Ivan Kieslinger se postavil nacistům i komunistům. Za to ho soud poslal na 16 let do vězení. Zemřel 14. ledna 2020 ve věku 92 let.

Na podzim 2009 jsme s Ivanem Kieslingerem přijeli na jáchymovsko, natáčeli jsme tam jeho portrét, krátký dokumentární film. Požádal jsem ho, abychom společně prošli místa, kde ho na přelomu čtyřicátých a padesátých let věznili a málem zabili. V otřískaném Jáchymově jsme se nejdřív zastavili v muzeu a sháněli se po průvodci – uranových táborů nucených prací tu bývala celá síť (Elko, Nikolaj, Rovnost, Svornost, Mariánská a další), chtěli jsme si ušetřit bloudění.

Paní v kanceláři řekla, že o nikom, kdo by nás mohl provázet, neví, že muzeum se věnuje jen starší historii těžby (od středověku se v Jáchymově kutalo stříbro), a že pokud nějakého vhodného člověka ochotného k průvodcovské službě najdeme, bude vděčná za tip. Venku jsme pak potkali jinou přátelskou dámu, která nám vysvětlila, že na místech lágrů už „nic moc nenajdeme“, protože „místní se k tomu nechtějí vracet. To musíte pochopit, tady ještě pořád žijí bývalí bachaři a jejich potomci.“

Ivan nad tím kroutil hlavou: bylo mu tehdy přes osmdesát, špatně viděl, průvodce by se opravdu hodil. Ale vyrazili jsme a on v sobě opět nezapřel skauta – jeho vysoká, hubená a šlachovitá postava rázovala po stráních tak rychle, že jsem mu sotva stačil.

Jáchymovské peklo po letech

Někdejší komunistické koncentráky a vstupy do šachet dávno zarostly travou, plevelem i stromy, po „naučné stezce“ Jáchymovské peklo se sice s mapou dalo jít, ale bylo zřejmé, že o ni nikdo nepečuje – informační cedule většinou pohltila divoká  příroda, ležely na zemi zpřelámané, překryté spadaným listím. Došli jsme na Rovnost, kde Ivana v den Stalinových narozenin málem utloukli opilí dozorci, a našli jsme tam chatovou kolonii, vyrostlou na zbytcích lágru, jichž se Ivanova paměť zachytávala.

Důl Svornost. Foto Wikipedie
Důl Svornost. Foto Wikipedie

Postavil se ke vstupu do šachty, zakrytému teď rezavými železnými deskami a ukazoval, že „někde támhle musela být brána… a tady, jak je ten rozbitej beton, stál buď barák nebo tu bylo shromaždiště, ale to už si nepamatuju přesně.“  Narazili jsme na ohniště, v okolí stály nepravidelně rozházené chaty, mezi nimi běžný český bordel, o kus dál čouhala z křoví stará tříkolka.

Pak jsme přišli k bývalé sušárně,  jediné omšelé stavbě, která z lágru zbyla, uvnitř parkovalo drahé terénní auto, vedle něj pečlivě vyskládaná polena, poblíž nová luxusní hacienda. Vyšla z ní nějaká žena a ptala se, co chceme. Řekl jsem jí, že tu Ivan v roce 1949 skoro umřel, podívala se na něj, ale nevyvolal v ní žádný zájem, jen přiblblé zdvořilostní pokývnutí.

Když jsme na Rovnost přišli, Ivan zbystřil a „zrychlil“, objevoval – jako se to stává lidem, kteří po dlouhých letech navštíví vesnici, město, čtvrť, zkrátka prostor, kde něco silného prožili. Pak kroutil hlavou, jako by si teprve s lehkým zpožděním uvědomil, co vlastně poznává, zrozpačitěl, jeho přirozená veselost se vytratila, pro jednou z celé cesty, ale o to zřejměji: „Chápete to? Tady ničili tisíce lidí, a oni se tu rekreujou a pečou si tu buřty!“

Skautem v utajení

Ivan Kieslinger se narodil 28. listopadu 1928 v Praze v rodině bankovního úředníka. Bydlel v Košířích a jako desetiletý kluk se dostal do skautského oddílu, kde mu dali přezdívku Kyslík. Po okupaci v roce 1939 protektorátní úřady skauting zakázaly, ale to už mu Ivan po prvním letním táboře zcela propadl. Jeho skupina podobně jako mnoho jiných fungovala dál tajně, pod hlavičkou Klubu českých turistů. Přes své vedoucí, napojené snad na organizaci Černý lev, začali kluci „dělat odboj“: přenášeli zprávy, pozorovali a zapisovali, kdy a jaké vlaky jezdí po trati a kde by bylo možné případně provést sabotáž.

Ivan Kieslinger ukazuje fotografie ze skautských táborů a výprav.
Ivan Kieslinger ukazuje fotografie ze skautských táborů a výprav.

Ivanovi to ale nestačilo, a v dost nevhodnou dobu – na konci května 1942, tři dny po atentátu na Reinharda Heydricha – se pokusil „na vlastní triko“ vyrobit výbušninu, přičemž se pokusy snažil zjistit, jak by se daly využít chemikálie běžně dostupné v obchodech. Jenže byl spíš horlivý než zkušený chemik, bylo mu necelých čtrnáct, a když zapaloval na zkoušku doutnák, přeskočila jiskra do nechráněné sklenice se sloučeninou a následovala exploze, která mu potrhala obě ruce.

Nechtěl děsit rodiče a vyrazil k doktorovi. Řekl, jak se zranil, ale lékař ho bez policejní asistence odmítl ošetřit, zdálo se mu to vzhledem k německému běsnění v zemi příliš riskantní. Ivan tedy putoval k jinému pražskému lékaři – a vedlo se mu stejně, u třetího zrovna tak. V bolestech a s krvácejícíma rukama („měl jsem je rozervaný až na kost“) se nakonec dovlekl za kamarádem a vymysleli nepříliš přesvědčivou historku: poranil se o ostré kameny při pádu ze skály, přítel to dosvědčí. Vydali se na policii, všechno prošlo, četníci pohádce uvěřili, nebo to aspoň předstírali – a odvezli kluky do nemocnice na Albertově.

Asi za týden, když  už gestapo zatýkalo hromadně, však skaut Kyslík dostal policejní předvolání. Dostavil se na komisařství s maminkou, třásl se strachy, že ho buď zavřou, nebo zastřelí, v očekávání nejhoršího si stoupl před policistu – a ten mu suše sdělil: „Udal jste, že jste spadl ze skály, a my teď potřebujeme vědět, budete-li od majitele pozemku Na Vidouli požadovat odškodné“. Ivan vzpomínal, že na úlevu, která se mu tehdy rozlila po těle, do smrti nezapomene. A taky si prý uvědomil jednoduchou, ale podstatnou věc, totiž že „nikdy není předem jisté, že je všechno v háji, i když tomu nasvědčují okolnosti, posilované strachem.“

Proti tanku v Pražském povstání

Zranění na  počínání Ivana Kieslingera alias Kyslíka ve válce moc nezměnilo, jen začal být o něco opatrnější. V roce 1944 si opatřil rozmnožovací stroj a tiskl na něm – přes blány, podobně, jako se pak za normalizace tiskly samizdaty - skautský protiokupační časopis: „Tatínek byl velice nepříjemně překvapen, když jednou pod svou postelí našel kufřík s tím strojem a makulaturu. Bylo z toho rodeo.“

Rodiče se prý báli, ale současně s jeho počínáním sympatizovali, a těžko se mohli chovat jinak, synovo počínání bylo důsledkem jejich výchovy: „Byli prodchnutí masarykovskými humanitními ideály. Mysleli to velice dobře, byli takoví pozitivní vlastenci, nemyseli jen na svůj prospěch. Dneska se tomu člověk musí trochu usmívat, když vidí kolem sebe, jak se kdo má, že nejvýhodnější je být vekslák, splynout s každým režimem. Do mne ale tu svou víru vložili a skauting jí posílil.“

Průkaz Ivana Kieslingera Junácká se seznamem úkolů, znalostí a dovedností, které měl skaut určité věkové kategorie ovládat.
Průkaz Ivana Kieslingera Junácká se seznamem úkolů, znalostí a dovedností, které měl skaut určité věkové kategorie ovládat.

V roce 1945 se Ivan zúčastnil výpravy na „shoz zbraní“ z letadla pro odboj v Brdech: „Řekli nám, že bude shoz, a že budeme vyznačovat cílovou plochu. Dostal jsem na starost jedno světelné znamení, ale letadlo nakonec nepřiletělo. Později jsem zjistil, že dvě třetiny shozů byly fingované – na oklamání Němců nebo aby se zjistilo, jaká podnikají protiopatření.“

Odboj jeho skautského oddílu vyvrcholil během Pražského povstání. Když se 5. května 1945 ozval rozhlas s výzvou o pomoc, rodiče Ivana pustili do města. Oblékl si skautský kroj a šel pěšky z Jinonic do centra, do Školské ulice, v níž měl sraz s kamarády. Přihlásili se ve Staroměstské radnici, dostali od vojáků úkoly a druhý den už stál Ivan Kieslinger jako hlídka u motolského cvičiště, kde byla německá posádka.

Němci se záhy pražským vzbouřencům vzdali, a mladíci se s ukořistěnými zbraněmi vydali do Štefánikových kasáren: „Cestu nám zpříjemňovala německá letadla. Ztráty jsme prakticky neměli, ale byl to takový křest ohněm. Když se na vás řítí letadlo a střílí z kanónů, není to nic moc.“

Staroměstské náměstí při Pražském povstání. Foto Václav Jiterský
Staroměstské náměstí při Pražském povstání. Foto Václav Jiterský

Ivan Kieslinger pak, mimo jiné, udržoval spojení mezi hlavní poštou a stanovištěm v Palackého ulici. Nosil munici – a 8. května dostal speciální úkol: „Přijel na nás tank. Měl jsem jít na Václavák – a kdyby se přiblížil, vystřelit na něj z pancéřové pěsti. Schoval jsem se na pánských záchodcích a jeden kamarád mi dával znamení – stál na rohu Jindřišské, schovával se, v rukou měl velké, asi metrové zrcadlo a skrz ně pozoroval ten stroj… Němci na tanku měli nejspíš smysl pro humor a zrcadlo mu vystřelili z ruky. Kamarádovi se nic nestalo, ale takovou změnu v obličeji jsem v životě neviděl. Úplně zbělel.“

Obrněnec se nakonec otočil a zmizel, takže na závěr okupace Ivan vzpomíná s úsměvem: „Navečer se prostě vyrojili domovníci a začali zametat sklo. To znamenalo, že je po všem, tím válka skončila.“ O pár let později Ivan Kieslinger sepisoval, co během Pražského povstání dělal, a na závěr zápisků konstatoval: „Za svou činnost v revoluci jsem byl vyznamenán medailí 'Za chrabrost'. Ta mi byla v roce 1948 při mém zatčení StB během domovní prohlídky ukradena a dosud nevrácena.“

Poprvé ve vězení

V roce 1948 stihl ještě Kieslinger odmaturoval na gymnásiu, ale další studium mu znemožnil Gottwaldův převrat. Poslední srpnový den toho roku dostal dopis z Českého vysokého učení technického – Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství, obsahující strohé sdělení: „S ohledem na posudek Svazu československé mládeže zamítla zápisová komise Váš zápis na vysokou školu. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání.“

Důvod byl zřejmý – Kyslík byl „zapřisáhlý“ skaut, patřil k národně socialistické mládeži, nadšení svazáci a bolševici mu byli protivní a za války se naučil nezařazovat se do davu. Začal se živit jako dělník a už brzy po „Vítězném únoru“ se zapojil do protikomunistických studentských aktivit:

„Kamarád Zdeněk Balvín, který znal mé smýšlení, mi přinesl časopis Svobodný zítřek, takový letákový samizdat. Byly tam demokratické články, které se neshodovaly s komunistickou linií, psané často v takovém mladém studentském duchu, ale taky s docela vážnou argumentací, že po jednom hitlerovském násilí přichází druhé, které se od něj až tak moc neliší. Tak jsem to prostě šířil.“

Kieslinger časopis posílal k dalším čtenářům, jenže policie měla ve skupině špicla. 10. října 1948 odjel Ivan do Sušice, kde měl v té době domovskou příslušnost (pocházel odtud jeho otec), aby se dostavil k odvodu do armády. Při té příležitosti ho poprvé zatkli:

„Stalo se to v bytě mého strýce, byl tam ještě tatínek a teta. Zatýkal mne úžasně solidní esenbák – zůstal v předsíni a dovolil mi, abych šel do kuchyně a do ložnice. Měl jsem pistoli, ale střílet ani utíkat jsem kvůli příbuzným nechtěl, tak jsem ji prostě schoval.“

Převezli ho do Prahy, do Bartolomějské ulice a pak na Pankrác: „Výslech se mi zdál ze začátku tvrdej, ale proti tomu, co jsem absolvoval později, to byla procházka růžovým sadem. Řvali a fackovali. Ptali se na časopisy… Věděli stejně všechno.“ 

Ivan si vzpomíná i na podmínky ve vazbě v pankrácké věznici, kde vyšetřovanci chodili na procházku po dvoře a museli jít za sebou ve dvou kruzích, jeden byl větší a jeden menší:

„To malý kolo vyhradili pro ty, kdo měli rozbité nohy z výslechů. Specialitou estébáků totiž tenkrát bylo mlátit pendrekem nebo hadicí přes nohy. Člověk přitom klečel na židli a měl sundané boty. Chodit pak samozřejmě skoro nemohl a tak jsme podle malého kola vždycky poznali, kdo zrovna dostává nejhorší nakládačku.“

U soudu dostal Ivan Kieslinger jen půlroční trest. Odkroutil si ho, respektive to, co z trestu zbylo po odsezení vazby, v uhelném dole Mejrovka ve Vinařicích u Kladna, v ještě jakž takž snesitelných poměrech doznívajícího starého režimu. Na svobodu vyšel 12. dubna 1949.

Chystá se komunistický převrat

Volný však neměl zůstat dlouho. Pár dní po propuštění, kdy si našel práci jako pomocný chemik, ho kontaktovala skautská vedoucí Dagmar Skálová, přezdívaná Rikša, a zeptala se, jestli jako bývalý vězeň neví, kde přesně je na Pankráci držen generál Karel Kutlvašr, velitel Pražského povstání, kterého Ivan z té doby znal. Věděl, a tak ho Dagmar Skálová požádala o službu. Řekla mu, že se chystá protikomunistický převrat a bylo by potřeba, aby navigoval skupinu, která má osvobodit Kutlvašra a další politické vězně.

Ačkoli se Ivan zrovna vrátil z kriminálu a už věděl, že s ním StB nebude jednat v rukavičkách, pokud pokus nedopadne dobře, souhlasil. Skálová mu pak domluvila schůzku s jedním z organizátorů akce Emanuelem Čančíkem (jeho pravé jméno však tehdy Kieslinger neznal):

„Dohodli jsme se, že se sejdeme v noci 17. května, kdy mělo povstání vypuknout – a že bude k dispozici čtyřicet mužů se samopaly. Plánované povstání mělo být navázané na armádu… Už o den dřív jsem tušil, že něco není v pořádku, protože se na ulicích objevily zesílené hlídky vojáků a esenbáků. Telefonoval jsem Skálové, byl u ní zrovna Čančík, a já mu řekl: ‚Je nesmysl, aby se dnes povstání uskutečnilo. Všechno je zřejmě prozrazené…‘ Odpověděl mi: ‚Už jsme to odložili dvakrát, další odklad je nemožný‘.“

Tehdejší pokus o převrat, do něhož byly zapojeny desítky osob včetně armádních důstojníků, je dodnes nejasný a zřejmě už taky nejasný zůstane. Pravděpodobně jej od počátku skrz své spolupracovníky kontrolovala a dokonce částečně i iniciovala Státní bezpečnost, která se snažila odhalit a poté pozavírat co nejvíc demokraticky smýšlejících a především k odboji ochotných lidí. Dnes je možné případ rekonstruovat pouze na základě vyšetřovacích a soudních spisů – ty jsou však nevěrohodné, vznikaly pro potřeby několika vykonstruovaných procesů, které měly předvést spiknutí buržoazních, reakčních a imperialistických sil, zastrašit další odpůrce režimu a současně demonstrovat schopnosti StB. Téměř všichni odbojáři byli tehdy pozatýkáni.“

Ivan Kieslinger šel 17. května na plánovanou schůzku, ale s nikým se mu nepodařilo spojit. Zatkli ho za několik dní, 24. května 1949. Přijelo pro něj pět mužů a ocitl se znovu v Bartolomějské ulici (později zjistil, že byl prozrazen jen proto, že StB zachytila jeho telefonát ke Skálovým). Výslechy byly tentokrát tvrdší než při prvním zatčení:

„Pořád jsem měl mokrý ručník na hlavě. Pak na mne namířili ostrou lampu, která ručník sušila, takže se stahoval a bolelo to... Kopali mě a mlátili… Vyšetřování vždycky trvalo několik hodin… Chtěli hlavně vědět, kdo je na mě napojený… Neměli proti mně vůbec nic, jen Čančíkovo prohlášení. On byl ale skutečně výborný, i když byl zmlácený a měl doma manželku a dvě malé dcery. Byl tvrdý, a co nemusel, neprozradil.“

Ivan Kieslinger byl odsouzen k šestnácti letům vězení podle „gumového“ zákona 203 (na ochranu republiky). K trestu patřila pokuta dvaceti tisíc korun, „ztráta cti“ na deset let, konfiskace jmění, každý čtvrt rok tvrdé lože. StB povstalce rozdělila do několika zvlášť souzených skupin: „V jedné byla Dagmar Skálová se skauty. Perfektně je z toho vytáhla, nejvyšší tresty byly okolo čtyř roků. Prohlásila totiž, že o všem věděla, ale skautům řekla, že jde jen o hru. V dalších skupinách to bylo horší, v případu bylo několik popravených, mezi nimi i Čančík.“ Dodejme, že samotná Dagmar Skálová dostala doživotí a odseděla si šestnáct let.

Vánoce v  „díře“

Po krátkém pobytu ve věznicích v Plzni-Borech a Ostrově se Ivan dostal do jáchymovských uranových lágrů – na Rovnost, kam jsme spolu přijeli o skoro šedesát let později. Stal se z něj MUKL nebo Muž Určený K Likvidaci. Byl přidělen na šachtu, ale víc než otrocká práce pro Sovětský svaz (protože tam všechen uran putoval) ho sužovaly štěnice a nedostatek vody: „V dolech voda kapala nebo stékala ze stěn. Pili jsme ji, ale byla radioaktivní.“

V prosinci 1949 onemocněl a skončil na marodce: „Velký vůdce Stalin měl zrovna narozeniny a bachaři na to konto udělali obrovský filcuňk (prohlídku na barácích). Museli jsme nastoupit na chodby, po skončení prohlídky mě vytáhli a odvedli na strážnici. Netušil jsem proč. Později z nich vylezlo, že prý u mne v posteli našli radioaktivní rudu, což bylo zakázané a byly za to tvrdé tresty… Jestli opravdu něco našli, to nevím, já jsem žádný aktivní materiál nesebral.“

„Mlátila mě pak celá služba asi osm nebo deset hodin, trénovali na mně a ukazovali si, jak správně fackovat: ‚Podívej, musíš mít zaťatou pěst – a teprve těsně před hlavou ji otevřít. Zkus si to!‘ Tak to na mně tedy zkoušeli… Byl jsem zutý a tloukli mě do nohou pendrekem nebo něčím jiným. Už jsem to prakticky nevnímal. Nakonec mě hodili na korekci.“

Korekce byla v nevytápěném prkenném baráku, byl prosinec v Krušných horách. Prkna nepřiléhala, do cely foukal sníh. Kieslinger střídavě upadal do bezvědomí, v „díře“ zůstal přes Vánoce.

Ze samotky na Rovnosti ho eskortovali do dalšího lágru, na Mariánskou. Po Novém roce měl znovu fárat, jenže se nervově zhroutil, a tak práce neschopného Ivana přemístili do Vykmanova. Jestliže v jáchymovských lágrech byl nedostatek vody, na Vykmanově trápil nepracující mukly pro změnu hlad. Když jim velitel nabídl vyšší příděly jídla výměnou za práci v táboře Eliáš, Kieslinger neváhal, přihlásil se a začal pracoval jako mazač drtičů a lisů:

„Potom mě ale začala bolet noha, jednou jsem se v noci probudil a bolestí jsem ztratil vědomí. Druhý den jsem šel do práce a najednou se svalil. Začal mi záchvat: neovladatelné záškuby pravé ruky, strašné bolesti a pak ztráta vědomí. Na ošetřovně doktor řekl, že mám epilepsii.“  Po určení diagnózy putoval zmlácený skaut Kyslík do Valdic. „Měl jsem ještě několik záchvatů a doktor zjistil, že jde o tzv. Jacksonovu epilepsii, kterou mám kvůli výslechu, při němž mi rozbili hlavu. V mozku se mi udělala krevní sraženina, která záchvaty vyvolávala.“

Dva roky na nosítkách

Z té doby se dochovaly dopisy a prosby Ivanovy matky Julie Kieslingerové, která se snažila se synem spojit, navštívit ho, poslat mu něco na přilepšenou. V únoru 1950 psala do Valdic: „Bydlíme v družstevním domku a na zahrádce máme strom třešní, které právě začínají zrát. Jest to strom našeho syna, a za války, kdy nebylo ovoce k dostání, dělil všechny třešně mezi děti z širokého okolí. Jelikož teď nejsou povoleny balíčky, prosím, abych mu mohla příští neděli, tj. 18. t.m.,  kdy máme návštěvu, vzít trochu třešní sebou, poněvadž vím dle sebe, že ovoce je nejlepším lékem. (…) Pak jsem slyšela, že snad jsou povoleny zvláštní balíčky k svátku….“ Dopis byl zaregistrován ve Valdicích teprve v červnu a Julie Kieslingerová dostala stručnou odpověď od „velitele oddílu SVS“, podpis jako obvykle nečitelný: „Vaší žádosti… z 9. t.m.  nemůže zdejší velitelství ústavu vyhověti, ježto zákaz potrav. zásilek vězňům, vydaný ministerstvem spravedlnosti, jest dosud v platnosti.“

Ivanovi se tehdy stále zhoršovala bolest v kyčli, postupně začal silně kulhat. Šel na marodku – a doktor konstatoval, že se přidala tuberkulóza kostí. Ivan je přesvědčený, že i tahle druhá nemoc se rozvinula jako důsledek věznění – kvůli pobytu v ledové korekci. Přemístili ho na tzv. muklheim, což byl starobinec pro umírající vězně. Přestal se hýbat, šel do vězeňského lazaretu, ale léky mu musela shánět maminka, která neúnavně sepisovala další a další prosby a žádosti:

„Asi dva roky mě pak nosili na nosítkách… Třeba mě nesli na návštěvu, když za mnou přišli rodiče. Pro ně to bylo úplně šílené. Potom jsem začal chodit o berlích a zas mě hodili do starobince. Zůstal jsem tam až do roku 1954, kdy mi přerušili trest, aby se v civilní nemocnici mohlo zjistit, jaké mám vyhlídky. Když se dozvěděli, že už nikdy nebudu pracovat, dostal jsem milost.“

Záchvaty epilepsie měl Ivan Kieslinger až do sedmdesátých let, ale nakonec se uzdravil. Ještě dlouhé roky po propuštění měl potíže prakticky se vším: deset let neměl občanská práva, když se náhodou dostal na vysokou školu, byl po zásahu kádrováků ze studia vyhozen. Do roku 1968 pracoval jako dělník v ČKD, po okupaci dělal chemika, ovšem s přísným politickým omezením, za normalizace opět působil v zakázaném skautingu. V letech 1990/1991 byl rehabilitován, dnes žije střídavě v Praze a v Sušici, v domě se znakem lodi, v němž měli jeho předkové kdysi železářství a hospodu „U Šífu“. V Konfederaci politických vězňů má na starosti sociální pomoc.

Když mi Ivan čas od času telefonuje, nestěžuje si nikdy na nic, co se týká jeho osoby, ačkoli skoro nevidí, je po několika operacích. V poslední době ho nejvíc rozčiluje fakt, že uznání třetího odboje přišlo pozdě a žádosti se vyřizují jen pomalu, že většina dalších muklů, s nimiž se seznámil v lágrech, v šedesátých letech nebo po pádu komunistického režimu, se uznání nedožila.

Nevím, jestli se na jáchymovsku od naší návštěvy něco změnilo – snad aspoň muzeum má expozici, věnovanou lágrům, alespoň to inzeruje na svých internetových stránkách. Kdykoli ale s Ivanem mluvím, vybaví se mi ten zážitek z roku 2009, pozůstatky lágru Rovnost, krutá minulost, překrytá nezájmem a umatlanou současností.

Ivan Kieslinger zemřel 14. ledna 2020.

Text vyšel v Revolver Revue č. 95/2014.