Volyňský Čech, vyučený krejčí a vycvičený výsadkář šestadevadesátiletý Václav Pirožek měl za sebou bitvy za 2. světové války na východní frontě na Dukle a v Nízkých Tatrách. Před dvěma lety nečekaně zemřel ve znojemské nemocnici na Covid.
Každý čtvrtý z vesnice šel do války
Václav Pirožek se narodil 17. července 1924 v obci Budky Hubinské na Volyni nedaleko městečka Luck. Dnes se obec nazývá ukrajinsky Senkevičivka. Před válkou tu žilo 137 českých, 8 ukrajinských, 7 polských a 2 židovské rodiny, celkem 680 lidí ve 170 statcích a chalupách.
V obci udržovali hasičský i pěvecký sbor a divadelní ochotnický soubor. Dvě třetiny obyvatel se hlásily ke katolické církvi. Obec byla plná dětí, padesát jich navštěvovalo českou a ukrajinskou školu. Většina obyvatel hospodařila na pětihektarových pozemcích. Obyvatelé se živili tím, co sami vypěstovali. V obci žilo jen pár živnostníků – krejčí, švec, hostinský, tři obchodníci ve třech obchodech se smíšeným zbožím. Obyvatelé pěstovali nejvíce cukrovou řepu a ovoce asi na padesáti hektarech.
To vše vyčteme z úředního dotazníku, který zpřístupnil jedinečný web volynaci.cz. Václav Pirožek se vyučil krejčím. Volyňáci mezi sebou udržovali češtinu a národní povědomí. Proto když v březnu 1944 přišla do kraje československá armáda, obyvatelé z Budky Hubinské armádě doručili 18 ks hovězího dobytka, 14 kg sušeného ovoce, 78 kg máku, 24 kg slaniny a 17 slepic a navíc do ní narukovalo z vesnice přesně 138 branců. Dvacetiletý krejčí Václav Pirožek se přihlásil u odvodní komise v Lucku dne 28. března 1944. Po třech měsících výcviku šel na frontu do Karpatsko-dukelského průsmyku.
Dodejme, co uvádí úřední poválečný dotazník – z obce ve válce zahynulo 42 osob, z toho 10 během náletu. Po válce ve vesnici žilo 60 válečných invalidů, kteří se v roce 1947 přestěhovali do Československa.
Během prvních dvou dní prý zahynulo 150 lidí, většinou sedláci z Volyně
První nasazení do bojů na východní frontě zažil na Dukle, které lakonicky popisuje: „Kopcovitý terén. Všechno zaminované. Němci měli spojovací zákopy. Když ustoupili, šli do druhého zákopu, pak do třetího. Postupovali jsme volným zaminovaným terénem u obce Besko, velel kapitán Pivoluska. Během dvou dnů tam padlo sto padesát našich příslušníků,“ vypráví Pirožek, kterého velitelé jako fyzicky nadprůměrného vybrali pro speciální výsadkářský výcvik a zařadili ho do 2. paradesantní brigády čítající necelé tři tisíce mužů, převážně Slováků.
Neubránili letiště a povstání padlo
Když 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, podařilo se letecky vyslat na dočasně osvobozené polní letiště Tri Duby u Banské Bystrice zhruba polovinu vojáků z parabrigády. Ocitli se ale v pasti. Řada letadel na letišti kvůli mlze havarovala. Vojáci neměli dostatečné množství munice a dalších zásob. Letiště se nepodařilo ubránit: „Dvacátého pátého října přišla německá ofenziva a my jsme se museli stáhnout až za letiště. Drželi jsme jej 24 hodin, než se ho Němci díky velké přesile zmocnili. Předtím se nám ještě podařilo zničit poškozená letadla, aby jim nezůstala žádná kořist, a stačili jsme odvézt všechny raněné,“ vypráví Pirožek, který s jednotkou ustoupil až k Banské Bystrici, centru povstání.
Neustálá německá palba brigádě způsobovala těžké ztráty. Ze spojovací roty, ke které Václav Pirožek patřil, zbyli pouze tři vojáci. Pomoc Slovákům od spojenců ze Západu i ze Sovětského svazu vázla a Slovenské národní povstání se rozpadalo. Asi dvacet tisíc mužů bylo Němci zajato a uvězněno v lágrech, dvěma tisícům se podařilo uprchnout do hor k partyzánům, patnáct tisíc povstalců se rozuteklo většinou do svých domovů. Necelých pět set zbídačených vojáků z 2. paradesantní brigády ustoupilo po mnoha přestřelkách s lépe vyzbrojenými Němci do Nízkých Tater na Staré hory a Donovaly.
„Padnu za vlast!“ křičel zraněný kamarád a zastřelil se
Václav Pirožek, zařazený do průzkumné roty, zažil těžké bitvy ve slovenských horách za deště, v blátě, ve sněhu, na smrt vysílený ve strmých kopcích. Vzpomíná na přátele, kteří tam zahynuli: „Rotmistr Rusin, v Karpatech velitel minometného oddílu, vždycky když jsem šel na průzkum, tak říkal: ‚Pět ran, hoši, za vlast, pal!‘ Tak ten tady na Slovensku ležel vedle mě.“
„Najednou koukám, že je raněný do nohy. Nesli jsme ho. On najednou vytáhnul pistoli a zvolal: ‚Hoši, já padnu za vlast!‘ A zastřelil se.“
„Pokračovali jsme v bitvě, nám nic jiného nezbývalo, byli jsme pod palbou,“ popisuje Václav Pirožek šílené okamžiky v jedné z mnoha přestřelek s Němci v Nízkých Tatrách. Ty prý trvaly třeba jen patnáct minut a vojáci se dál stahovali do hor. V listopadu 1944 kdesi v horách snědli posledního koně, další jídlo pak museli žebrat od vesničanů a ustupovat do kopců.
Komunista Šverma křičel, aby rozdělali oheň, na hřebeni nebylo čím. Vyčerpáním zemřel
Posledních asi tři sta vojáků spolu s komunistickým poslancem Janem Švermou a jeho stranickým kolegou Bedřichem Slánským se pak vydalo na přechod přes jeden z nejvyšších hřebenů Nízkých Tater, přes Chabenec. Tady Šverma zahynul.
Říká se, že ho Slánský nechal ležet ve sněhu a nepomohl mu, podle Pirožka to tak nebylo: „Byl jsem asi tak pět metrů od Švermy, díval se do mapy s velitelem Asmolovem. Šverma byl v civilu, měl na sobě jen lehký vojenský kabát. Začal křičet ‚Agóň‘ (rusky ‚oheň‘), třepala s ním zimnice. Velitel brigády Přikryl vydal rozkaz, aby ho stáhli dolů do Lomnické doliny, tam k ránu zemřel,“ vypráví Pirožek.
Zachraň se, kdo můžeš
Po strastiplném pochodu závějemi přes hřeben Nízkých Tater velitel Přikryl na severním úpatí rozhodl o rozpuštění brigády. Podle pamětníků řekl něco ve smyslu: zachraňte se, jak můžete, každý se postarejte o sebe, jak uznáte za vhodné, už nelze takto společně válčit. Vojáci se rozešli.
Pirožek se přidal k devatenáctičlenné skupině, která se v horách připojila ke slovenským partyzánům. Do konce války prováděli přepady německých jednotek. Václav Pirožek byl při jedné akci zraněn střepinou do nohy, za deset dní, které strávil v polní ošetřovně v jakési pastevecké kolibě, se hlásil k další službě.
Nelidské zacházení se zajatci
Jeden z úkolů na úplném konci války se mu vryl do paměti. Vedl německé zajatce do tábora. Nechtěl o tom s redaktorkou Paměti národa mluvit příliš dopodrobna. Z výpovědí mnoha dalších pamětníků východní fronty víme, že zajaté vojáky wehrmchtu podrobovali velmi tvrdým výslechům, tloukli je, partyzáni je většinou popravovali.
„Němci, když už byli v koncích, se vzdávali. Vedl jsem dva zajaté německé vojáky. Řekl jsem pak veliteli, že to bylo poprvé, a naposledy. Možná, že si za to mohli sami, možná ne. Ale můžu říci, že se s nimi zacházelo nelidsky,“ konstatuje Pirožek, který v závěru svého vyprávění vysvětluje, kde se v něm zrodila nenávist k Němcům. Popisuje děsivou událost, kterou zažil ještě na Volyni, když mu bylo osmnáct let. Stal se svědkem hromadné vraždy žen a dětí, které prosily o smilování.
Slyšel děti, jak prosí o život. Z nacistické vraždy pak měl noční můry
Spolu s kamarádem Antonínem Sitařem se tenkrát museli ukrývat v polích, aby se uchránili odvodů na nucené práce. Jednou to ale nevyšlo a práci pro nacisty se nevyhnul. Václav Pirožek vypráví, co se u nich ve vesnici stalo v roce 1942: „Když jsem byl osmnáctiletý chlapec po vyučení, Němci nás obklíčili, celkem čtyři vesnice. Starosta přišel za otcem a přikázal mu: ,Vem si rýč a půjdeš s námi.‘ Otec se obával, že se už nevrátí. Měl jsem pět sourozenců a děcka ještě nebyla zajištěná. Tak říkal: ,Vašku, půjdeš ty!‘ Tak jsem vzal rýč a šel.“
„Sraz jsme měli asi dvě stě metrů za vesnicí, tam na nás čekala dvě auta. Nasedli jsme a odvezla nás do dva kilometry vzdáleného Klapšova lesa. Tam nás vyložili a měli jsme kopat šachtu – dvacet metrů dlouhou, osm metrů širokou a dva metry hlubokou. Ještě jsme nebyli úplně hotovi, když přijely dva německé džípy. Vystoupili důstojníci, nalili se rumem. Jeden z esesáků přišel k nám a křičel: ,Schnell! Schnell!‘ Chvatně jsme dorovnávali jámu a oni už do ní hnali lidi. Rodiny se držely za ruce. My byli ještě v jámě a oni už je stříleli. Každý si musel kleknout ke stěně a dostal ránu do týlu. První auto jsme vydrželi, při druhém nás zahnali o deset metrů dál. Slyšeli jsme, jak ti lidé naříkali. To byli Židé z lágru.“
„Pořádek zajišťovala ukrajinská policie. Můj strýc jim vařil, a protože se s nimi znal, vyprosil na nich, abychom mohli odejít dál a nemuseli to slyšet. Dali nám hlídku a s ní jsme mohli poodejít o dvě stě, tři sta metrů mezi stohy slámy. A tam jsme čekali do čtyř hodin odpoledne.
Mezitím postříleli na sedm set lidí. Pak nás nahnali zahrnovat. Ty, které zastřelili při útěku do nedalekého lesa, jsme museli posbírat, přidat nahoru na hromadu mrtvol a také zahrnout.“
„Byla to hrůza, sedm set lidí! Bylo mi osmnáct roků. Matka říkala, že jsem od té doby v noci pořád křičíval ze spaní,“ vyprávěl Václav Pirožek. Zemřel náhle v roce 2020 v nemocnici na Covid.