V nevelké synagoze v pražské Michli po válce hnily po dlouhé roky svitky tór, které nacisté zabavili ve stovkách českých modliteben. Zde vyrůstala Věra Šnáblová. Poznáte ji jako jednu z Wintonových „vnuček“ ve filmu Jeden život, který má dnes premiéru?
„Vzpomínám na synagogu a někdy si představuju, jaké to tam bylo,“ vypráví pro Paměť národa Vera Snabl, původně Věra Šnáblová. Mluví o historické budově, ve které s rodinou v letech 1958 až 1962 žila. „Když se tam vešlo, po levé straně byla zeď a vcházelo se do prostoru, kde se dřív modlilo. Samozřejmě když jsme tam byli my, tak v té době už se to nesmělo. A v tom prostoru bylo plno tór… Tóry s pergameny tam byly naskládané jedna na druhou. Válce, na které se ty pergameny natáčely, byly samozřejmě dřevěné. A bohužel když jsme neměli uhlí ani dřevo, maminka musela některé spálit, abychom v zimě nezmrzli. My jsme měli zakázáno hrát si s těmi věcmi, a to absolutně. Jenom jsme je ale viděli. Často jsme tam chodili, protože tam se taky skladovalo uhlí.“
Jak se stalo, že Věra trávila dětství v takhle výjimečném prostředí? A jak se vůbec tóry ze zničených či odsvěcených synagog do Michle dostaly? Pro vysvětlení se musíme ponořit hlouběji do historie…
9. listopad
Začneme rokem 1938. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 se v nacistickém Německu odehrál řízený pogrom, který do dějin vstoupil jako Křišťálová noc. Své označení odvozuje tato tragická událost od střepů rozbitých oken a výloh židovských obchodů, domů a modliteben. Vypáleny byly desítky synagog, z toho asi padesát v českém pohraničí, Sudetech, ty jen několik týdnů předtím v důsledku mnichovské dohody připadly německé Říši. Jen namátkou můžeme jmenovat synagogy v Opavě, Liberci, Karlových Varech...
Věra Šnáblová se narodila až o celých čtrnáct let později, ale ve stejný den – 9. listopadu 1952.
První cesta do Anglie
Roku 1938 do Prahy přijel také mladý makléř Nicholas Winton, který záhy začal s pomocí přátel, jako byli Trevor Chadwick či Bill Barazetti, organizovat tzv. kindertransporty. Tedy vlaky, kterými mezi 14. březnem a 31. srpnem 1939 odvezli do Anglie 669 českých židovských dětí, a zachránili je tak před smrtí v koncentračních táborech. Jedním z nich byl i Věřin otec Hanuš Šnábl.
„Rodiče mi říkali, že pojedu do Anglie a že každý mladý kluk by měl v mládí cestovat. Pro mne to bylo velké dobrodružství. Říkali, že za mnou za několik měsíců přijedou, jak jen to bude možné.“
„Ale asi už tušili, že to jen pár měsíců nebude, protože mi zabalili šaty na dva roky…“
„Bohužel se ven nedostali, což zpečetilo jejich osud,“ vyprávěl Hanuš Šnábl pro Paměť národa.
Hanušovi rodiče byli později odvezeni do Terezína a odtud do některého z táborů ve východní Evropě, kde je otrávili výfukovými plyny. Stejný osud čekal i na Hanušova bratra Franka, který měl jet původně také do Anglie. Jeho „kindertransport“ měl z Prahy odjíždět 1. září 1939, v ten den ale vypukla druhá světová válka. Poslední Wintonův vlak tak nikdy nevyjel...
České a moravské tóry v Praze
V roce 1942, kdy konference ve Wansee rozhodla o „konečném řešení židovské otázky“, dostala židovská obec v protektorátu povolení, aby do skladů pražského Židovského muzea začala svážet tóry a další hodnotné předměty z rušených a ničených českých synagog.
Představení obce si od toho slibovali, že svaté texty ochrání od neblahého osudu, který potkal památky ze Sudet. Nacisté zase možná skutečně uvažovali o tom, že by po holocaustu zřídili něco na způsob „muzea zaniklého národa“, jisté to ovšem není. Bezpochyby se ale řada nacistických pohlavárů na náboženských cennostech v Praze obohatila. Tóry ovšem většinou nikdo nekradl a v Praze se jich podařilo shromáždit až 1800 kusů. Válku přečkaly nakonec bez úhony. Pro naše lidi ale holocaust znamenal asi osmdesát tisíc obětí...
Z bombarďáku do dolů
Do Československa se Hanuš Šnábl vrátil hned po válce v roce 1945. Spektakulárně. Spolu s Hugo Maromem, Wintonovým dítětem a budoucím izraelským leteckým esem, tehdy přiletěli anglickým vojenským letadlem, „bombarďákem“, jak říká paní Věra. Doma ho ale nečekala ani rodina, ani otevřená náruč. Vystudoval žurnalistiku, jenže pak v únoru 1948 přišel komunistický puč.
„Jelikož on byl Žid, nebyl komunista, a ještě k tomu za války byl v Anglii, nebyl z jejich pohledu spolehlivý, a nemohl pracovat jako novinář. Tak dali tátu do dolů.“
Dřel jako člen pomocných technických praporů PTP v severních Čechách, kde potkal Věřinu maminku. Věra pak přišla na svět roku 1952 v Teplicích. Jméno dostala po Věře Diamantové, provdané Gissing, otcově kamarádce a dnes jednom z nejznámějších Wintonových dětí.
Hned po převratu se komunistické úřady rozhodly, že židovský náboženský život se v zemi obnovovat nebude. Synagogy zůstaly zavřené či sloužily jinému účelu, tóry se do nich nevracely. Kam tedy s nimi? Z Židovského muzea byly nakonec převezeny do opuštěné synagogy z 16. století v někdejším michelském ghettu, kde byly ponechány napospas prachu a plísním. Proč právě tam, není jasné.
Dětství a tóry v Michli
Hanuš Šnábl se po nějaké době přeci jen dostal k novinařině, nesměl ale psát o politice či společenských otázkách, jen o motorkách a automobilismu. Rodina nakonec dostala přiděleno bydlení v Praze, i když... „Prakticky pro nás nebyl byt. Bylo rozhodnuto, že my musíme bydlet v synagoze v Michli, U Michelského mlýna 27,“ vybavuje si paní Věra dodnes adresu u Botiče. V té době sice zuřila bytová krize, ale poslat přeživšího holocaustu i s rodinou do „bytu“ v zanedbané synagoze bylo i na poměry doby „silné kafe“.
„My jsme tam přijeli v padesátém osmém roce, to mi bylo pět šest let,“ vypráví paní Šnáblová. „Bydleli jsme v prvním patře, to byl velký prostor. Maminka to hezky zařídila, předělila přepážkami, udělala dětský pokoj, pak takový obývák, jídelnu, malou kuchyňku.“ Koupelna byla v přízemí v prostoru někdejší učebny. A topilo se uhlím uskladněným ve stejné místnosti jako cenné tóry. „A když nebylo uhlí, tak to dřevo z některé tóry nám pomohlo přežít zimu. Bohužel…“
Malá Věra žila v synagoze ráda, nemá na ni ale jen pěkné vzpomínky. „Prožila jsem tam i míň hezké chvíle. Například nám házeli šutry do oken a křičeli na nás, že jsme hnusní Židi. Když jsem byla sama doma, tak jsem se taky kolikrát bála.“ Vybavuje si ale ještě další zajímavé artefakty v synagoze.
„Taky si pamatuju, že tam byly obrázky, malování dětí z Terezína... Některé jsem později viděla tady v Židovském muzeu v Praze, jiné v Izraeli v muzeu Jad Vašem.“
Rok 1964 – další cesty do Anglie
Rodiče Věry Šnáblové se rozvedli v roce 1961, ona se s matkou roku 1962 odstěhovala za otčímem do Dejvic. Hanuš Šnábl dostal o dva roky později možnost navštívit přehlídku motocyklů ve skotském Glasgow. Odjel jen s psacím strojem Olivetti a osobním kufříkem a už se nevrátil... Měl v Londýně spoustu kamarádů a získal práci v českém vysílání BBC.
Překvapivě zamířily ve stejném roce a týmž směrem i tóry z Michle. Státní agentura Artia, která se specializovala na „dovoz a vývoz kulturních statků“, se totiž rozhodla vyřešit problém se zanedbanými svitky tím, že je zpeněží a prodá na Západ. Oslovili proto Erica Estorica, obchodníka, který navštěvoval Prahu v zastoupení londýnských galerií. A ten brzy našel kupce – židovského mecenáše Ralpha Yablona, který nechal v únoru 1964 všech 1564 tehdy ještě existujících svitů převézt do Westminsterské synagogy u londýnského Hyde Parku.
Práce až do důchodu
Některé svitky byly nenávratně poškozeny a zůstávají v synagoze pouze jako památník a memento. Mnohé se ale podařilo zachránit a obnovit. A to není jen tak. Psát i opravovat tóry může jen speciálně vyškolený rituální písař, tzv. sofer. „Krátce poté, co sem ty svitky přivezli, byl zde zrovna sofer David Brand. Zazvonil a ptal se, jestli nemáme nějakou tóru na opravu,“ vyprávěl nám emeritní rabín Westminsterské synagogy rabbi Thomas Salamon.
„Zavedli jsme ho do sklepa a bylo tam tolik práce, že u nás zůstal až do důchodu.“
Opravené a funkční svitky si u Hyde Parku nenechávají. Za účelem jejich údržby a využití vznikla nadace Memorial Scrolls Trust, která je zapůjčuje židovským náboženským obcím po celém světě. České tóry tak dnes najdete ve více než třiceti zemích světa. Pomalu a jen plaše se vracejí i do země svého původu. První má od roku 2017 místo v Olomouci, další získala roku 2021 pražská liberální obec. Možná budou následovat i další...
Život jako román
A co Věra Šnáblová? Její život by vydal na celou knihu, proto jen stručně. Srpen 1968 ji zastihl s matkou v Jugoslávii, o invazi se dozvěděla z rádia. Na stanici BBC zprávu v češtině pohnutým hlasem oznamoval právě její otec Hanuš. Věra od té chvíle věděla, že v okupovaném Československu zůstávat nechce. Sama si otcovým jménem napsala pozvání do Anglie. Zabalila do kufříku ještě nějaké tajné materiály pro Pavla Tigrida, dobrého známého matky a otčíma, a odletěla do Londýna, odkud zavolala překvapenému tátovi.
Seznámila se s celou řadou Wintonových dětí a nakonec i se sirem Nicholasem Wintonem osobně. Její otec Hanuš je tím člověkem, který seděl po levici sira Nicholase v památném vysílání televize BBC, kde byly Wintonovy aktivity a odkaz představeny veřejnosti. V publiku tehdy byly jen zachráněné děti z českých židovských rodin. V novém filmu o siru Nicholasovi je tato scéna také. Komparzem jsou pak jen Wintonova „vnoučata“, mezi nimi i paní Věra. Poznáte ji tam?