V prvorepublikovém Československu navrhl architekt Rudolf Wels řadu domů, spolupracoval s barrandovskými filmovými ateliéry a karlovarskou sklárnou Moser. Jeho potomci žijící v Anglii nic z toho nevěděli až do poloviny 80. let.
Syn Rudolfa Welse Tomáš totiž svým dětem o předválečném životě v Československu nikdy neřekl. Ani o válce a holocaustu, který ho připravil o otce Rudolfa, maminku Idu a bratra Martina.
O svých předcích se dozvěděly až rodinného archívu, který skrývala krabice přivezená Tomášem Welsem z poválečné Prahy. Desítky let ležela ve skříni v Oxfordu a říkali jí černý slon. Colin Wels se o její obsah začal se svými dvěma sourozenci zajímat poté, co mu jeho otec Tomáš v roce 1984 v nemocnici při operaci srdce řekl, že jim chce povědět o své minulosti. K tomu už ale nedošlo. Krátce poté ho postihla silná mozková mrtvice a on už nikdy nepromluvil.
Přežila bombardování
„O svém otci neřekl jediné slovo, nebo jak žil a utekl z Československa. Takže jsme instinktivně tušili, že před námi skrýval hodně bolesti,“ vyprávěl Colin Wels v rozhovoru s novinářem Davidem Vaughanem, který připravil ve spolupráci s Pamětí národa výstavu Není noci tak tmavé přibližující příběh rodiny Welsovy prostřednictvím rodinného archivu. Welsovi ho před nástupem do transportu na konci ledna 1942 ukryli u rodinného přítele Josefa Štiftera, kazatele Jednoty českobratrské.
Po válce ho u Štifterů vyzvedl Tomáš Wels. Krabice jako zázrakem zůstala nedotčená i po bombardování Prahy v únoru 1945, kdy puma zasáhla dům v Římské ulici, ve kterém se nacházela. Tomáš ji vzal s sebou do Anglie, kde se v roce 1941 oženil s dívkou Joy a měli spolu syny Ivana (1944) a Colina (1947) a dceru Taniu (1952-1991). Když zjistil, že z rodiny nikdo válku nepřežil, od své minulosti se odstřihl. Své děti vychoval bez toho, aby věděly cokoli o svých kořenech. O jeho původu svědčil jen náznak cizího přízvuku.
Když Colin otcovu krabici v roce 1984 poprvé otevřel, netušil, co v ní je, protože neuměl česky ani německy. Objevil v ní stovky dopisů, rodinné fotografie, kresby a skici Rudolfa Welse, rodinné paměti U Bernatů a Sancta Familia.
Shodou okolností měl Colin přítele Geralda Turnera, který v 80. letech překládal do angličtiny české zakázané autory včetně Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a Ivana Klímy pod pseudonymem A. G. Brain. Pro Colina a jeho sourozence přeložil se svou českou ženou Alicí rodinné paměti U Bernatů, které napsal pradědeček Colina Šimon Wels. Okamžitě pochopili, že se jedná o výjimečné svědectví o životě židovské rodiny na přelomu 19. a 20. století. Alice odvezla paměti do Prahy, kde kniha vyšla v roce 1987 v samizdatu. Komunistický režim byl podezíravý vůči tématům spojeným s židovstvím. Jednalo se první zmínku o rodině Welsově po 40 letech.
Rekonstrukce rodinné historie
Colin a jeho sourozenci se postupně dozvěděli, že jejich otec měl mladšího bratra Martina, s nímž vytvořili bohatě ilustrovanou knihu o rodině Sancta Familia, kterou věnovali rodičům k Vánocům roku 1938.
Také zjistili, že se rodina přistěhovala do Prahy v roce 1933 a jejich dědeček Rudolf založil kancelář s Quidem Lagusem. Nacházela se na Václavském náměstí v pasáži Stýblo (Alfa), jejíž přestavbu sami navrhli. V roce 1934 měl na tomto místě premiéru film Martina Friče Hej rup! V úvodních titulcích je uvedeno, že se film odehrává „ve stavbách Laguse a Welse“. Jako architekti spolupracovali i na dalších filmech, které vznikly na Barrandově.
V roce 1935 se rodina stěhovala do prostorného bytu s velkou terasou v Dobrovského ulici na Letné, v domě, který navrhl sám Rudolf. Spolupracovníci Lagus a Wels spolu postavili několik domů v Praze. Šlo o luxusnější bytové komplexy, které dodnes vynikají svým důrazem na detail, kvalitou použitého materiálu a důmyslností designu. Jeden z nich – dům na rohu Veverkovy a Heřmanovy ulice – stojí jen sto metrů od tzv. Radiotrhu, kde se za války nacházelo shromaždiště židovského obyvatelstva a kde v lednu 1942 Welsovi čekali několik dní na transport do Terezína.
Smrt rodičů a bratra jako nezahojená rána
V rodinném archivu se uchoval také poslední dopis jejich babičky Idy před odjezdem do Osvětimi, který poslala Tomášovi a Joy přes rodinného přítele Petra Lotara ve Švýcarsku.
„Nedělejte si starosti. Jsme klidní a vyrovnaní a opravdu v dobré formě. Pokud možno vám napíše Josef (Štifter) nebo jeho žena, když od nás dostanou slovo. V upřímné lásce vás objímají vaši Welsovi. Jsme silní ve víře. Pozdravujte všechny přátele – Myšlenky na vás nás drží zpříma. Zůstaňte zdrávi.“
Dne 6. září 1943 byli rodiče a bratr Tomáše Welse převezeni do Osvětimi, kde se přesně po půl roce pobytu v tzv. rodinném táboře v noci z 8. na 9. března 1944 stali oběťmi největší hromadné vraždy československých občanů v době 2. světové války. Za jedinou noc zde nacisté v plynových komorách zavraždili 3792 osob.
Pro Tomáše Welse se jednalo o tak bolestnou ztrátu, že o ní nikdy se svými dětmi nemluvil: „O svém otci neřekl jediné slovo... Instinktivně jsme tušili, že před námi skrýval hodně bolesti," uvedl jeho syn Colin Wels, který odhalil příběh svých předků, když mu bylo necelých 40 let:
„Byl jsem odříznutý od své rodiny, od naší minulosti. Najednou se vše vrátilo. Strohý fakt, že lidé zemřeli, se proměnil ve fakt zcela lidský. Už jsem si mohl představit, jak žili.“
S celým příběhem a archivem rodiny Welsovy se můžete seznámit do 29. listopadu 2020 na výstavě Paměti národa Není noci tak tmavé ve Winternitzově vile, kterou navrhl proslulý architekt Adolf Loos, s nímž Rudolf Wels spolupracoval.
