Kněz František Lízna se do vězení poprvé dostal v osmnácti za roztrhání sovětské vlajky. Později seděl za opuštění republiky, šíření samizdatů a tisk letáků. Zemřel 4. března ve věku 79 let v důsledku nemoci covid-19.
Životní příběh Františka Lízny se začal psát 11. července roku 1941, kdy se narodil do silně věřící rodiny podkarpatské Ukrajinky a zemědělce z Jevíčka. Sám sebe popsal jako „darebáka“, který už od dětských let dával najevo nesouhlas s režimem.
„Nebyl jsem v Pionýru, prostě to nepřipadalo v úvahu. Míval jsem dvojky a trojky z chování, odmítal jsem totiž zdravit ‚čest práci‘. K maturitě jsem pak nešel ve svazácké košili, ale v civilním oblečení, i když jsem tím riskoval.“
Antikomunismus „zdědil“ po svém otci, který po Únoru 1948 netajil svůj nesouhlas s komunistickým režimem a byl kvůli tomu poslán na dva roky do tábora nucených prací. Rodině zabavili auto a museli se přestěhovat z Jevíčka do Velké Routky, kde jim byla přidělena takzvaná vila Sibiř, která v zimě zcela dostávala svému jménu.
Po návratu otce z nucených prací se Líznovi přestěhovali do Velkých Opatovic, odkud František nadále dojížděl do jedenáctiletky v Jevíčku. Po maturitě nesměl pokračovat ve studiu na vysoké škole a začal pracovat v tiskárně.
Kariéra kriminálníka
„Zamiloval jsem se do jedné dívky a chtěl jsem ji na prvního máje políbit. Když jsem k nim ale přišel, všichni plakali. Ptal jsem se, co se stalo, a ona mi řekla, že jejího otce zavřeli jako kulaka. Tak strašně mě to rozčílilo, že jsem cestou domů strhnul rudou vlajku na náměstí a v polích ji rozcupoval na cáry. O den později přijela policie a zatkla mě. Otec se mě zděšeně ptal, jestli jsem to skutečně udělal, a já řekl, že ano.“
V květnu 1960 byl odsouzen na sedm měsíců v dolech na Jáchymovsku. „Byl to začátek mé kariéry kriminálníka,“ vzpomínal František Lízna. „V Opatovicích mě tak i nazývají. Říkají, že jsem dělal špatné věci a dnes za to mám vyznamenání. Ale vůbec neviděli a nevidí přesah, který to mělo. Měl jsem prostě nutkání bojovat proti systému.“
Po propuštění z vězení šel v letech 1962–1964 na vojnu, kde se za neuposlechnutí rozkazu opět dostal do problémů, takže zbytek vojny strávil pasením prasat a ovcí.
Po vojně nastoupil do cukrovaru v Uherském Hradišti s plánem emigrovat ve vagonu s cukrem určeným na vývoz. O útěk se pokusil po dvou týdnech v cukrovaru, do vlaku mířícího do Rakouska vlezl větracím okénkem. „Dojeli jsme na rakouské hranice, kde se vlak zastavil. O půlnoci mě našli mezi stokilovými pytli. Dodnes nevím, čím to bylo. Možná mě vyčuchal pes, možná jsem usnul a chrápal.“
Opět putoval do vězení, roční trest si odpykal na Pankráci. Po propuštění pracoval v lupkových dolech a ještě jednou se pokusil dostat za hranice, tentokrát pěšky přes obec Hora Svatého Šebestiána. Hranici přešel a dostal se do Německé demokratické republiky, kde ho zatkli místní policisté. Tentokrát strávil ve vězení ke svému překvapení pouhý měsíc.
Vstup k Tovaryšstvu Ježíšovu
Psal se rok 1968 a František nastoupil jako pomocný ošetřovatel tělesně a mentálně postižených ve Velehradě a jeho život dostal úplně jiný směr. Ve Velehradě se rozhodl vstoupit do řádu Tovaryšstva Ježíšova, tedy k jezuitům. „Za normálních politických okolností by mě nikdy nepřijali, protože jezuité byli vždy elitním řádem. Nejsem na to dostatečně inteligentní, však o tom vypovídají moje studijní výsledky, z maturity z češtiny jsem měl čtyřku.“
Vzdělání si měl doplnit teologickým studiem v Litoměřicích, které popsal jako „pětiletý kurz pro kvalifikované ministranty a kostelníky“. V roce 1974 kněžské vzdělání dokončil, ale duchovní činnost oficiálně vykonávat nesměl, protože nedostal státní souhlas.
Pracoval ve zdravotních a sociálních zařízeních a podílel se na šíření samizdatu. Jako přesvědčený antikomunista podepsal Prohlášení Charty 77. První zatčení kvůli samizdatu zažil na sádrovně olomoucké nemocnice, kam si pro něj přišli příslušníci Státní bezpečnosti:
„Byl jsem tak v šoku, že jsem jim na větu ‚zatýkáme vás‘ odpověděl ‚děkuji‘,“ vyprávěl se smíchem. Tři měsíce strávil ve vazbě a po propuštění přišel o práci v Olomouci a přesídlil do Prahy, kde pracoval jako sanitář. I tady se historie opakovala a byl opět zatčen.
Za šíření samizdatu byl na počátku 80. let odsouzen k výkonu trestu 27 měsíců odnětí svobody ve věznici Plzeň-Bory. „Byl jsem umístěn do uzavřeného podzemního oddělení. Po každé pracovní směně jsme se museli vysvléknout a následně nám kontrolovali všechny tělní otvory, jestli něco nepašujeme. Nutili nás dělat dřepy, jestli něco nevypadne. Bylo to nesmírně ponižující.“
Vězeňské útrapy a týrání ze strany dozorců snášel díky víře a službě Bohu – ve vězení vykonával mše svaté.
Václave, nedělej to
Po propuštění žil pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti, ale i přesto dál pokračoval v šíření samizdatu a letáků o politických vězních. V roce 1988 kvůli tomu putoval na čtyři měsíce do vězení. „Udělali ze mě super rafinovaného antikomunistu, co jim škodí. Přitom já jsem neškodil, já jsem dělal jen úplně primitivní věci. Ale práce pro Chartu byla moje poslání,“ uvedl ke svému odsouzení.
K posledním zatčení došlo těsně před revolucí – po setkání disidentů v čele s Václavem Havlem. Tomu tehdy StB přislíbila možnost propuštění a Havel si vyprosil konzultaci se třemi dalšími zatčenými, z nichž jedním byl právě František Lízna.
„Jeden mu řekl: ‚Vašku, udělej to, nemá cenu, abys tady seděl.‘ Další mu oponoval, ať to nepodepisuje. Já jsem to musel rozhřešit. Řekl jsem mu tehdy: ‚Nemám odvahu ti říct tak nebo tak, sedíš už dlouho. Ale, Václave, víš co, nedělej to. Tebe prostě musí pustit. Když to podepíšeš a zažádáš o milost, bude to, jako kdybys něco provedl.“ Václav Havel tehdy žádost o lákavou nabídku propuštění nepodepsal.
„Víte, vždy jsem měl na mysli, abych nepodlehl žádnému amorálnímu návrhu,“ uzavřel vyprávění o své životní cestě František Lízna, který po sametové revoluci působil jako vězeňský duchovní a od roku 2004 do své smrti byl farářem ve Vyšehorkách.