František Lízna

* 1941  

  • „On tak velice slušně mluvil, Václav (Havel – pozn. ed.). Přišli a řekli mu, že bude okamžitě propuštěn, když požádá o milost. On na to, že by se rád poradil se svou ženou Olgou. Oni řekli, že to nepřichází v úvahu. Tak chtěl 24 hodin na promyšlení té možnosti. Taky to nepřicházelo v úvahu. Tak řekl, že by se rád setkal se třemi vězni, které bude jmenovat. Tak nás povolal. Obrátili se k tomu prvnímu, byl to vězeň, který předtím pracoval na ministerstvu strojírenství. Oponoval Husákovu návrhu, aby se Škodovka otevřela taky v Bratislavě. Nevím, jak se jmenoval. On řekl: ‚Vašku, udělej to, nemá cenu, abys tady seděl.‘ Úplně přesně si to pamatuju. Pak to obrátili na mě, byl jsem úplně ohromen a řekl jsem: ‚Je-li to možné, ať promluví nejdříve inženýr Vitoniský.‘ Ten říká: ‚Vašku, nedělej to.‘ Rozhřešit jsem to musel já. Řekl jsem: ‚Václave, jsem tím strašně zaskočen. Sedíš už dlouho. Jsi nemocný, žena na tebe čeká, nemám odvahu říct ti to nebo to.‘ Pak jsem ale nakonec řekl ‚Václave, víš co, nedělej to. Tebe musí pustit. Když to podepíšeš a zažádáš o milost, bude to, jako kdybys něco provedl.‘ On tak zvážněl a řekl: ‚Tak já to neudělám.‘“

  • „Bylo potřeba postupovat proti systému. Většina lidí se pak totálně podělala. Já se vůbec divím, že Paměť národa tyhle věci odhaluje, ale je potřeba to odhalit. Národ je skleslý. Bude trvat 40 roků, než stará generace vymře a přijde nová generace, která bude stát jasně za mravními hodnotami. Tak jsem to tak viděl.“

  • „V Plzni na Borech jsem každý den sloužil mši svatou. Na přijímači na Borech nám dali dvacet korun, že si můžeme něco koupit. Chtěl jsem si koupit čaj, protože káva se tam vůbec nedostávala. Přijdu do kantýny a vidím obrovské krabice macesů. Říkal jsem si, jak je možné, že tu prodávají macesy – pravý židovský chléb, který jsem nutně potřeboval k tomu, abych mohl sloužit mši svatou. Nikde jinde jsem je neviděl, jen v Plzni-Borech. Ty tam musel narafičit nějaký dobrý policajt anebo výborný anděl, jinak to není možné. Když to vyprávím, tak si lidi říkají, že to povídám, abych byl populární. Já jsem byl strašně šťastný, že jsem tyhle věci prožil. Když teď přemýšlím, zda mám děkovat za svůj život, tak si říkám, že naštěstí jsem byl v komunistických lágrech, které mě naučily žít podle pravdy.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Šumperk, 31.03.2016

    (audio)
    délka: 04:11:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měl jsem nutkání bojovat proti systému

Osmnáctiletý František Lízna, maturitní foto, Jevíčko
Osmnáctiletý František Lízna, maturitní foto, Jevíčko
zdroj: archiv pamětníka

František Lízna se narodil roku 1941 v silně věřící rodině podkarpatské Ukrajinky a zemědělce z Jevíčka. Už od útlého věku byl zarytým antikomunistou a cítil potřebu bojovat proti systému. Za protirežimní aktivity byl několikrát odsouzen a uvězněn – poprvé roku 1960 za zničení sovětské vlajky, roku 1964 za pokus o opuštění republiky, na konci 70. let a znovu mezi lety 1981–1983 za šíření samizdatu, až nakonec roku 1988 za tisk letáků o politických vězních. Od roku 1968 pracoval jako sociální pracovník na Velehradě, kde pocítil touhu vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Po studiu teologie byl vysvěcen na kněze, avšak nedostal státní souhlas k vykonávání duchovní činnosti. Mezi pobyty ve vězení pracoval na různých místech republiky v sociálních a zdravotních službách, zatímco se věnoval disidentským aktivitám kolem Charty 77. Je držitelem Řádu T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.