Jak prožívali okupaci v roce 1968 tři kluci z východočeské Jaroměře? Učitel Jan Tomsa, sochař Petr Novák a živnostník Jaroslav Adámek vpád cizích tanků vnímali intenzivně a podíleli se na zoufalých pokusech lidí situaci zvrátit. Všichni tři zažili šok a strach.
Jan Tomsa se ráno probudil a sešel po schodech do přízemí jejich rodinné vilky v Jaroměři. Stalo se to 21. srpna 1968 a jemu bylo šest let. Ve spodním patře ho vyděsil pohled na maminku, kazatelku Církve československé.
„Viděl jsem, že leží na podlaze a vydává šílené zvuky.“
Nejdřív si myslel, že maminku něco bolí, že onemocněla. Potom měl pocit, že se směje. Nakonec mu řekla, že pláče... Když se trochu uklidnila, vysvětlila mu, že Československo okupují cizí vojska. On se strašně lekl a měl na jazyku otázku, zda to znamená, že bude válka. Neodvážil se ji ale vyslovit. Odpoledne se s tatínkem šel podívat na polské tanky, které lemovaly hlavní silnici směrem od Náchoda. Jako malý kluk situaci úplně nechápal a tanky vnímal spíše jako atrakci. Ranní zážitek s maminkou se do jeho paměti ale hluboce vryl. „Takhle jsem svoji maminku neviděl nikdy předtím a nikdy potom, to ve mně zůstalo,“ říkal. Maminka si tehdy uvědomila, že režim, jenž jí v roce 1961 nespravedlivě uvěznil manžela, který byl kazatelem, se žádné obrody nedočká.
Mířili na něho samopalem
Jedenáctiletý Petr Novák tehdy jezdil s rodiči po okolí Jaroměře a otáčel ukazatele, aby se tanky nedostaly do Hradce Králové. „Šlo o to, aby královéhradecký rozhlas mohl co nejdéle vysílat,“ vysvětloval.
Jeho tatínek vytiskl letáky s textem, který říkal, že v Československu žádná kontrarevoluce neprobíhá, a není potřeba nikoho zachraňovat. Letáky nechal přeložit do polštiny a s malým Petrem je rozdávali mezi polskými tanky v koloně. Z jednoho tanku vylezl voják, politický důstojník. Odjistil svůj samopal a přiložil ho Petru Novákovi k břichu. Tatínkovi podal leták, který dostal, a řekl:
„A teď čti ty, nebo to do něho napálím!“
S hlavní na břiše Petr pochopil, že končí veškerá legrace a může jít o život.
Viděl hořet Jana Palacha
Jaroslav Adámek v noci slyšel hukot letadel a o pár ulic dál od jejich domu už jezdily polské tanky. Ráno s kamarádem vyrobili panáka vycpaného slámou, nakreslili na něho kostlivce, na hlavu mu posadili starou německou helmu, kterou Jaroslav doma vyštrachal. Panáka s ruským nápisem posílajícím vojáky domů postavili k hlavní silnici. Jeho tatínek pořádal ve své kanceláři na nádraží podpisovou akci proti okupaci a Jaroslav vozil petiční archy na kole nebo vlakem do okolních vesnic. Bylo mu patnáct a kvůli protiokupačním aktivitám a tatínkovu vystoupení z komunistické strany ho později nevzali na střední průmyslovou školu.
Nejděsivější zážitek ho ale čekal až 16. ledna 1969 v Praze, kam se s rodiči vypravil koupit novou zimní bundu. Zrovna s maminkou prošel kolem fontány před Národním muzeem, když paní před nimi náhle zavolala: „Támhle něco hoří!“ Na zemi si všimli hořících novin, vedle kterých stály dvě láhve. Pomysleli si, že asi něco rozmrazují a nevěnovali tomu dál pozornost.
Najednou ale slyšeli něco, co připomínalo tlakovou vlnu po slabém výbuchu. Jaroslav se otočil. „Někdo se zvedl a utíkal k zábradlí, přelezl ho, to bylo v momentě… A utíkal směrem k Václavovi.“
Rozběhl se za postavou, musel se ale zastavit, aby se nedostal mezi dvě projíždějící tramvaje. Když se cesta uvolnila, viděl, že hořící postava už běží zpět nahoru.
„Jeden pán z tramvaje ho zastavil, doslova ho srazil na zem, a hodil na něho kabát. Já jsem tam byl jako druhý a levá strana jeho těla ještě od pasu, od stehna, hořela. Tak jsem sundal tu novou bundu a hodil jsem ji na něho.“
Rozběhl se s dalším pánem do nejbližšího obchodu, aby zavolali záchranku.
Celou cestu domů pak s rodiči probírali ten otřesný zážitek. Domnívali se, že se jednalo o nehodu a takto se zranil nějaký řemeslník. Když si večer pustili zprávy, o této události nepadla ani zmínka... Teprve při poslechu Svobodné Evropy se dozvěděli, že se jednalo o studenta Jana Palacha, a o důvodech, které ho k radikálnímu činu vedly. Pro Jaroslava to byl šokující zážitek, který mu i po letech vháněl slzy do očí. Rodiče mu zakázali, aby o té události někde mluvil. Tušili, že by to rodině přineslo problémy...