Lidi z Orlice tátovi pomohli, když to potřeboval. Prosté a dojemné

Od února 1945 do konce války se v orlických a kunčických lesích ukrývali zahraniční zajatci, kteří v důsledku slábnoucí německé ostrahy uprchli ze zajateckých táborů. Na Orlici se ukrývalo kolem patnácti britských zajatců, na Kunčicích snad až padesát sovětských, francouzských nebo jugoslávských uprchlých vojáků. Po celé tři měsíce jim místní obyvatelé zajišťovali jídlo, vybudovali pro ně úkryty, umožnili hygienu. (Současný Letohrad vznikl až v roce 1950, a to sloučením do té doby samostatných obcí – Orlice, Kunčice, Kyšperk a Rotnek.)

Místní rodiny podporovaly uprchlé zajatce

Archivní materiály k této místní historické etapě prakticky neexistují. Z mála dobových pamětnických vzpomínek víme, že do podpory byly zapojeny desítky rodin. 

Snad proto, že to z pohledu samotných aktérů nestálo ve válečné perspektivě za řeč, možná proto, že se nikdo neptal, nejspíš ale jen proto, že život přinesl příliš mnoho jiných starostí. 

Ze všeho se stala zapomenutá historie, která se dál předávala jen ústně a v mlhavých náznacích. Až v roce 2012 v místním tisku vyšel článek o ukrývání zahraničních zajatců, který ve zkrácené verzi a s fotografiemi uveřejnil v roce 2021 také Magazín Paměti národa.  K textu se dostal Jiří Zeman ze Semilska, který dohledal informace a propojil opačné konce příběhu: letohradský příběh o nezištné podpoře anglických zajatců a britský příběh dcery válečného zajatce, která v roce 2021 nalezla v pozůstalosti své matky pohlednici s adresami lidí z Letohradu-Orlice. Bridget tento nález zasáhl natolik, že se rozhodla navštívit Letohrad, aby poděkovala potomkům rodin, které se staraly o jejího otce i další uprchlé britské zajatce.

V šestnácti chtěl bojovat proti nacistům

James Gordon Carle se do armády dostal už koncem roku 1938 díky lži. Místo roku narození 1922 totiž uvedl rok 1920. Bylo mu tedy šestnáct, když s aberdeenským oddílem Gordon Highlanders nastupoval začátkem roku 1939 pětiměsíční vojenský výcvik. Jako jeden z prvních praporů byli 1. září 1939 mobilizováni a v dubnu 1940 už čelili německým útokům na Maginotově linii ve Francii. Až do 12. června 1940 se britští vojáci účastnili řady těžkých bojů, ve kterých ztratili mnoho mužů. Toho dne u St. Valery padli do německého zajetí. 

Odtud zajatci pochodovali přes Belgii 600 km do Německa, nakonec je dobytčáky dovezli do zajateckých táborů na území dnešního Polska. James G. Carle skončil v zajateckém táboře Stalag VIII B v Lamsdorfu (dnes Lambinowice). Jako zdatného mladíka ho v táboře nasadili na těžké práce v dolech, lomech, továrnách, polích a lesích.

Ze zajetí utekl do českých lesů

Na přelomu roku 1944 a 1945 James s jedním dalším zajatcem z tábora uprchli a přes německé a sudetské území se dostali v únoru 1945 až do podhůří Orlických hor. V lese na Orlici u současného Letohradu na ně narazil hajný, který předal zprávu dalším spolehlivým lidem. Rozjela se organizovaná, přísně utajovaná péče. Během krátké doby se totiž v místě objevili další zběhlí Britové, nakonec jich celkem bylo patnáct. 

„Čeští odbojáři jim nosili do lesa jídlo. Poslední dny války se v noci snažili upoutat německé stráže na jednom konci vesnice, aby mohli váleční zajatci přijít na druhý konec vesnice pro jídlo. Otec nám vyprávěl, jak všichni seděli kolem jednoho velkého hrnce a jedli svá jídla lžící,“ popisovala Bridget. Měli přitom velké štěstí, že nikdo nic neprozradil. V opačném případě by to nejspíš nebyl příběh s dobrým koncem, ale jedna z mnoha válečných tragédií.

Ihned po osvobození v květnu 1945 se James dostal na sovětském tanku do Prahy a odtud domů do Velké Británie. Tam tvrdě pracoval, oženil se a s manželkou Kathleen (1926–2020) měli šest dětí. Bridget je přesvědčena, že nebýt české pomoci, její otec – zbědovaný uprchlý zajatec – by válku nepřežil. James G. Carle zemřel v roce 1999. Když o dvacet let později Bridget našla v pozůstalosti své matky válečnou pohlednici s českou adresou a díky Jiřímu Zemanovi se napojila na konkrétní lidi v Letohradě, zatoužila poznat neznámou etapu otcova života. Vydala se s manželem na dobrodružnou cestu do Polska, do míst bývalých zajateckých táborů. Odtud přijela 21. června 2023 do Letohradu, aby se setkala s potomky rodin, které jejímu otci pomohly přežít. 

Naše rodina je místním lidem vděčna za lidskost

Bridget s manželem prožili během toho dne v Letohradě mnoho setkání a silných emocí. Před orlickou základní školou nejprve zasadili za pomoci Města Letohrad buk, který má připomínat válečnou obětavost místních lidí. K tomu jim malí školáci zpívali národní písničky. Pak si prohlédli lesní chatu rodiny Stejskalovy, kde se zajatci ukrývali a kde viděli zachované původní vybavení včetně sklopných lehátek, na kterých kdysi spal i její otec. Po položení květin na hroby někdejších podporovatelů už je čekalo samotné setkání. 

Že si tady – i přes jazykovou bariéru – Bridget s mnohými padne do oka, to jsme trochu čekali a to se stalo. Že poteče dost slz a budeme se loučit v objetí jako staří přátelé, to jsme úplně nečekali, ale to se stalo také. „Moje rodina bude navždy vděčna lidem z Orlice za jejich úžasnou lidskost, protože my jako rodina bychom bez této velkorysosti ducha a úcty k druhým, kterou projevili v pro nás životně důležitém okamžiku, nemohli existovat,“ uvedla Bridget na setkání. Dodala také, že statečnost je důležité připomínat v době, kdy na Ukrajině stále zuří válka. 

A jestli Bridget našla v Letohradě to, co hledala? „Ano. Předčilo to veškerá má očekávání. Bylo to naprosto úžasné!“ rozloučila se bývalá učitelka historie z anglického Yorku, která v Letohradě našla mnoho zářivých střípků do rodinné mozaiky.