Jiří Stránský - pumpař, který se stal slavným spisovatelem

/ /
Jiří Stránský – spisovatel, scenárista, dramatik, překladatel, básník a skaut, držitel řádu Stříbrného vlka. Foto Lukáš Žentel
Jiří Stránský – spisovatel, scenárista, dramatik, překladatel, básník a skaut, držitel řádu Stříbrného vlka. Foto Lukáš Žentel

„Nikomu, kdo nás ponižuje, neuděláme radost, že mu dáme najevo, že jsme ponižováni,“ prozradil Jiří Stránský rodinné motto, kterým se vždy řídil. Byla radost zaznamenat jeho životní příběh, který skončil 29. května 2019.

Na konci 60. let si zahraniční diplomaté v ČSSR oblíbili jednu „intelektuální“ benzínovou pumpu. Nacházela se v Opletalově ulici u Václaváku v Praze. Dnes tu můžete už jen zaparkovat v garážích. Ambasadoři se bavili komunistickou absurditou, kterou tady ztělesňoval vyhublý pumpař ve špinavých montérkách.

Mluvil plynně anglicky, francouzsky a německy. Byl to šlechtic a bývalý politický mukl, který si odseděl sedm let na uranových lágrech. Po práci psal knihy, podle kterých vznikaly filmy sbírající na zahraničních festivalech ceny.

Pro pumpaře si znovu přišla policie v roce 1974. Prokurátor zvolil jinou taktiku než v 50. letech, obvinil ho z rozkrádání socialistického majetku. Hodili na něj, že kradl benzín. A tak šel bývalý mukl zase do vězení, tentokrát dostal „jen“ čtyři roky a odseděl si rok a půl.

Zpívání s Janem Masarykem

Narodil 12. srpna 1931 v Praze jako prostřední syn významného právníka Karla Stránského s šlechtickými kořeny a Boženy rozené Malypetrová, jež byla dcerou prvorepublikového premiéra Jana Malypetra.

Božena a Karel Stránských s dětmi, zleva Jan, Petr a Jiří Stránský v květnu 1937.
Božena a Karel Stránských s dětmi, zleva Jan, Petr a Jiří Stránský v květnu 1937.

Jeho živé vzpomínky na dětství můžeme popsat v několika obrazech. Rodiče ho navlékají do bavlněných námořnických šatiček. Dědeček, ministerský předseda Jan Malypetr, ho chce vzít na návštěvu za panem prezidentem Masarykem. Malý Jiří se velmi zlobí, šaty ho tlačí.

„Jak jsem je jen nesnášel! Nakonec mě dostali do velkého auta a vyrazili jsme do prezidentského sídla Lány. To už jsem Masaryka nesnášel kvůli šatům, a to ani zdaleka nebylo všechno. Můj dědeček byl malý, obrýlený a tlustý muž. Masaryk zase vysoký, krásný v bílých rajtkách. To jsem bral jako nespravedlnost. A pak se ke mně Masaryk naklonil a ptá se: ,Jak se máš, chlapečku?! 'A to už byl vrchol. Asi jako jediný na světě jsem se k němu otočil, jak se říká, zadkem,“ směje se Stránský.

Jan Malypetr po válce.
Jan Malypetr po válce.

Druhý dětský obraz se týká prezidentova syna, Jana Masaryka, někdejšího ministra zahraničí. Jiří Stránský sedí na klavír v rodinné vile, kde probíhá silvestrovská zábava. U Stránských se baví smetánka: ministři, generálové a další honorace se svými paničkami. Na klavír hraje Jan Masaryk a doprovází zpívajícího Jiřího.

„Jan Masaryk si vždy našel chvilku, aby se doslova připlížit po schodech k nám, do našeho dětského pokoje. Měli jsme spolu nacvičenou takovou scénku. Před všemi jsem zpíval:, 'Prdla husa, poskočila, porazila metaře, metař popadl kravské hovno, praštil ho do tváře,' asi tak nějak. Otec mě tehdy skoro zabil. Masaryk byl úžasný šprýmař a pro zábavu byl schopen udělat cokoliv. Jednou na večírku si kalhot nastražil listy z našeho fíkovníku, dva citróny si dal pod košili a tak obsluhoval. Skončilo to samozřejmě fiaskem! Hodil jedné paničce za výstřih pečeného pstruha, " usmívá se při vzpomínce na roky, kdy byla ještě celá rodina pohromadě.

KSČ neodpouštěla

Po 2. světové válce KSČ obvinila předsedu agrárníků, jeho dědečka Jana Malypetra, z kolaborace s nacisty. U soudu v roce 1946 Malypetr obhajoval i prezident Beneš a mnoho dalších, jejichž svědectví vypovídala o pravém opaku. Aktivně pomáhal v domácím odboji, udržoval kontakt s Londýnem a jistý čas ukrýval i sovětské partyzány.

Jiří Stránský v roce 1949
Jiří Stránský v roce 1949

„Zkrátka soud ho zbavil všech obvinění a nařídil komunistické straně, aby se ve všech novinách mému dědovi omluvila. A to nám samozřejmě nikdy neodpustili, "vypráví Stránský. Jeho dědeček ve vězení trpěl, údajně mu některý z dozorců šlápl na břicho a Malypetr krátce po propuštění zemřel na perforaci střev. Komunisté ponížení u soudu s Malypetrem přetavili svou nenávist k Stránským. Jejich pomstu pocítil Karel Stránský, právník, protinacistický odbojář a vězeň z Osvětimi, i jeho dva synové Jan a Jiří.

Karla Stránského poslalo krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 na dva roky v pracovním lágru. "Rozsudek byl nádherný. Můj otec se prý dopustil zločinu tím, že se jako advokát choval vždy tak opatrně, že mu nebylo nikdy možné nic dokázat, a proto se odsuzuje do tábora nucených prací. Než se vrátil, zavřeli i mého bratra," popisuje Stránský, který putoval do vězení v roce 1953.

Na začátku 50. let pracoval v národním podniku Čedok Propak v oddělení plakátů. Jeho nadřízený, bývalý ředitel soukromé tiskárny František Šilhart, organizoval v podniku protikomunistickou skupinu, do které pozvali i Stránského.

"Řekl jsem mu, že to nepřichází v úvahu. Můj otec i bratr seděli a tedy já jsem byl jediným živitelem rodiny," vysvětluje Stránský.

Nevěděl jsem, k čemu se přiznat

Skupinu někdo udal a Šilhart dostal trest smrti. Odvolal se a StB na něj zatlačila, že mu trest sníží, pokud bude spolupracovat. „Vymyslel si na mě špionskou historku, že jsem byl skupinou vyslán do západního Německa, kde mě vycvičili v zabíjení.“ Stránského zatkli krátce po tom, co ho odvedli k PTP.

„Mlátili mě hlava nehlava, ale já jsem nevěděl, co po mně chtějí! Dalo mi strašnou práci zjistit, k čemu se mám vlastně přiznat. Když nevíte, o co jde, to je nejhorší. Moje úsilí bylo koncentrované k tomu, abych z nich vydobyl informaci, k čemu se mám přiznat. Řekl jsem, že jsem o tom věděl.“

A moje klika také byla, že tohle se odehrálo, když mi ještě nebylo jedenadvacet let, takže jsem nebyl plnoletý. Dostal jsem tak poloviční sazbu, šestnáct let, ale byl jsem odsouzený na osm let.“

V jáchymovských kriminálech se sešel s několika katolickými spisovateli, kteří ho velmi ovlivnili – s Janem Zahradníčkem, Karlem Peckou, Zdeňkem Rotreklem, Vladimírem Valentou a řadou dalších.

„Tam se ve mně upevnilo rozhodnutí psát. Chtěl jsem sice psát i předtím, ale viděl jsem, že je to k ničemu. Chtěl jsem udržet vzpomínky, co se dělo mé rodině a rodinám nám podobným, to jsem zaznamenával.“

Doktorát z vězení

Jiří Stránský nemá ani maturitu. O tuto zkoušku ho připravili komunisté, když ho vyhodili z gymnázia, protože v květnu 1948 na bolševický svátek práce v doprovodu skandoval: "Ať žije Beneš!"

Jiří Stránský po propuštění z vězení v květnu 1960.
Jiří Stránský po propuštění z vězení v květnu 1960.

Stránský se pyšní jedinečnou univerzitou, z níž by složil doktorát z "vězeňských věd". Dějiny umění, politologii, teologii, filozofii mu přednášeli světoznámí profesoři v táborovém mundúru a hodiny probíhaly někde u stolku u pece v dřevěných barácích v uranových lágrech. "Angličtinu jsem si procvičoval v baráku letců RAF."

Jeho otec, právník, se pokoušel o synovo předčasné propuštění. „V roce 1958 za mnou přišel vyšetřující soudce, bývalý vojenský prokurátor Metlička, který pověsil já nevím kolik lidí. Přišel mi oznámit, že jsem seděl neprávem, že můžu jít s ním okamžitě domů. Tady mi jenom podepište takovou formalitu. Tam bylo napsáno: Žádám o milost. Vždyť jste mi řekli, že jsem nevinný. Jak můžu žádat o milost, když jsem nevinný. On viděl, že jsem to prohlédl, nejenže jsem seděl další dva roky, ale šel jsem za drzost do korekce.“

I tuto historku z vězení později využil ve svém románu Zdivočelá země.

Propustili ho těsně před uplynutím trestu na velkou květnovou amnestii v roce 1960.

„Z osmi let jsem si odseděl něco přes sedm a čtvrt roku. Byla to takové hromadné podmínečné propuštění, to vůbec nebyla amnestie. Na něm vydělali ti, kteří šli sedět na dvacet let. Podmínečné propuštění mělo podmínku na deset let. Na deset let jsem měl podmínku sedm měsíců, kdo měl deset let, tak už se to vyplatilo.“

Po propuštění se oženil s přítelkyní Jitkou, která na něj celá léta čekala. Krátce pracoval na stavbě podolského stadionu, poté jako pumpař na benzinovém čerpadle v Opletalově ulici v Praze. Po roce 1968 musel odejít pracovat pro Benzinu mimo Prahu.

Svatební foto z 19. srpna 1960.
Svatební foto z 19. srpna 1960.

Několik měsíců poté, co skončil, přišlo další věznění na základě křivých obvinění za údajné černé kšefty na benzinové pumpě, oficiálně za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.

Po listopadu 1989 Jiří Stránský odmítl nabídky svého dlouholetého přítele Václava Havla ke vstupu do politiky. Slíbil však Havlovi, že udělá maximum, co bude v jeho silách pro rozvoj české kultury.

„Byl jsem skoro čtrnáct let prezidentem PEN klubu a dalo mi šílenou práci jím nebýt. Což se mi loni povedlo v roce 2006.“

Ve svém životě se Stránský řídil rodinným heslem: Nikdy na sobě nedej znát, že si v koncích: "Otec mi jednou do vězení napsal moták, který se začínal:, Ne, abys jim udělal tu radost! ', "vypráví Jiří Stránský pro Paměť národa.

Jiří Stránský v roce 2013, kdy převzal Cenu Paměti národa.
Jiří Stránský v roce 2013, kdy převzal Cenu Paměti národa.