Občané městečka Holice nedaleko Pardubic vyslyšeli volání Prahy: na konci války zde proběhlo povstání, které téměř upadlo do zapomnění. Holické povstání je ale po Praze jedno z nejvýznamnějších v českých zemích.
V prvních květnových dnech už viselo ve vzduchu, že válka končí. Rudá armáda dobyla Berlín. Hitler byl po smrti. Němci se snažili dostat se za každou cenu na západ, aby neskončili v sovětském zajetí. Rudoarmějci se blížili z východu, kde úspěšně provedli dvě bojové operace, kterými osvobodili část Moravy. Na západě a jihozápadě Čech byla americká armáda. Mezi spojeneckými armádami se pohybovalo přibližně devět set tisíc nacistů.
Nejprve začalo povstání v Přerově, kde se rozšířila mylná informace o kapitulaci Německa. Přidala se Olomouc a následovaly okolní obce. Následující dny se probouzela další města. Od Semil po Domažlice. Němci se ale nevzdávali bez boje. K protiněmeckým povstalcům se přidávali a často iniciativu přebírali partyzáni včetně rozporuplných osobností, kterým často šlo o vlastní prospěch, pomstu a ideologii.
Vlna osvobozování vlila československým vlastencům odvahu do žil a vybízela k akci, květnové povstání v některých místech tak předstihlo samotné vojenské osvobození. Lidé se chopili iniciativy a rozhodli se nečekat. Tak tomu bylo třeba v Holicích, které leží asi 14 km východně od Pardubic. Holičtí volání Prahy vyslyšeli.
Povstání v Holicích
5. května v ranních hodinách Československý rozhlas zahájil Pražské povstání. „Je právě sechs hodin,“ řekl hlasatel Zdeněk Mančal. Už v 10 hodin dopoledne se tato zpráva rozšířila i v Holicích a místní se chopili iniciativy. Byla přerušena školní výuka, z telefonní sítě odpojena strategická Hirschova továrna a po domluveném znamení se na náměstí objevili partyzáni z partyzánské brigády Mistr Jan Hus spolu se svým velitelem Alexejem Konstantinovičem Korovinem. Ten následně společně s řídícím učitelem Františkem Pilným, který vedl jeden ze tří ilegálních Národní výborů v Holicích, z radnice vyzval k aktivnímu odporu.
Z radnice se stala hlavní zbrojnice. Nákladní vozy do ní začaly vozit zbraně a střelivo z nedalekého odstaveného vlaku, který hlídali maďarští vojáci. Boj o zbraně přinesl první oběť, zemřel teprve šestnáctiletý Josef Balcar. Odstavená souprava v sobě ukrývala také panzerfausty a pět děl, která později sloužila u zátarasů nebo na náměstí. Vagóny také vezly palivo, střelivo, potraviny, obvazy a mnoho dalšího. Kdyby nebylo této příležitosti, neměli by čím bojovat holičtí, a dokonce ani partyzáni. Přes Holice totiž neprošla fronta, a proto byl zoufalý nedostatek všeho.
Bylo potřeba mít výstroj, ale také přerušit německou komunikaci. Spolu s dalšími povstalci to měl na starosti tehdy čtyřiadvacetiletý Oldřich Richter. Zhruba dvě stě metrů od domu Richterových byla vojenská vysílačka. Mladí odbojáři oznámili německému velícímu důstojníkovi, že je konec války a že jim němečtí vojáci mají předat vysílačku a vzdát se. K jejich údivu se tak stalo. Všichni Němci byli následně internováni do budovy místního soudu, kde se nacházela věznice.
„Při této akci jsme neměli neměli ani zbraň a ani pouhý klacek, měli jsme jenom slovo. Pán Bůh nás ale miloval, protože po nás nikdo nestřílel, i když se na druhém konci města válčilo.“
Od poledne se velmi ostře bojovalo o Hirschovu továrnu, kde se v době války vyráběla vojenská výstroj. Továrna byla velmi dobře chráněna a obsazena početnou vojenskou skupinou, která se bránila těžkými kulomety. Nejkrvavější boje probíhaly právě zde. Po celém městě docházelo k potyčkám a k odzbrojování německých jednotek, ne každý Němec se totiž vzdal bez boje. Odrážely se také pokusy o proniknutí do města zvenčí. Cesty do města začaly v průběhu pozdního odpoledne obklopovat zátarasy, povstalci přerušili železniční spoje a současně zajišťovali hlídkování a pozorování. Každý, kdo chtěl, dostal zbraň. Munice byl ale nedostatek – tři až pět nábojů na osobu. Střelivo z vagónu totiž většinou nepasovalo.
Večer pátého května odešli partyzáni zpět do lesů. Spolu s občany zajistili v první den povstání přibližně sto Němců, zbraně, střelivo a motorová vozidla, na jejichž opravách se Oldřich Richter podílel spolu se svým otcem a bratry. Automobily a motorky byly na náměstí předávány povstalcům, aby se mohli rychleji pohybovat. Na straně odbojářů padly desítky lidí a mnoho jich bylo zraněno. Ranění byli převáženi do nemocnice v Hradci Králové. V okolních městech Němci ale měli vše pevně ve svých rukou, pomoci zvenčí se Holicím téměř nedostalo.
Bombardování a vypálená radnice
Druhý den povstání začal hodinovým klidem zbraní kvůli odklizení mrtvých. Následně nad Holicemi začala kroužit letadla. Do města se vrátili partyzáni, jejichž velitel navrhoval všechny zajatce zastřelit. To se naštěstí nestalo, jinak by Holice zmizely z mapy. Od rána se totiž do města hrnuly zástupy prchajících německých vojáků, které ze všech sil odbojáři odráželi. Potyčky se vyostřovaly a Němci, kteří již v patách cítili Sověty, začali stupňovat svou agresi a už se nevzdávali bez boje. Počet německých zajatců se do poledních hodin zvýšil na tři sta. Počet padlých především na německé straně stoupal.
Do dopolední desáté hodiny už bylo jasné, že se německá odveta blíží. Kilometr před městem se shromáždilo přibližně dva tisíce mužů, kteří čekali na přílet tří bitevních letadel, ta na město zahájila palbu z kulometů a na vytipovaná místa shazovala bomby. Jedna z bomb zasáhla dělo s municí několik metrů od rodinného domu Richterových. Bomby trefily také náměstí, radnici a několik domů, letadla zahnala odbojáře do úkrytu. Jeden bitevník se podařilo sestřelit.
Ihned po leteckém útoku se ulice Holic začaly plnit nacisty. Kdo měl u sebe zbraň, munici nebo měl jenom šaty či boty ušpiněné od bahna, byl na místě zabit. Oldřich se s rodinou ukryl v záložním sklepě v autodílně. Nad hlavami jim němečtí vojáci prohledávali dům a hned za vstupními dveřmi našli granáty a zbraně. Pokud by objevili i obyvatele domu, vyvraždili by celou rodinu. Když Němci prostor opustili, odvážil se Oldřich přistoupit k oknu a podíval se ven. Viděl pochodující armádu, násilí i kolaboranty.
Kdo byl muž, a nebyl na ulici popraven, ten byl odvlečen za město směrem na Javůrku. Tam zajatce několik hodin zadržovali a mířili jim na hlavu kulomety. Třicet zajatců pak vybrali a odvezli je do Vysokého Mýta jako rukojmí. Stovky dalších nahnali do holické sokolovny. Nacisté stanovili podmínku, že pokud od té chvíle zazní jediný výstřel, budou všichni popraveni. Následně zapálili budovu radnice a zakázali ji hasit. Munice uložená na radnici začala okamžitě hlučně explodovat. Rukojmí v holické sokolovně měli strach, že zaživa uhoří.
Následující den byly exploze na radnici stále silnější, oheň totiž postoupil k třaskavější munici. Nacisté rukojmí ze sokolovny propustili a všude pociťovali strach i bolest nad ztrátou bližních. Holičtí včetně Richterů měli smrt doslova před vlastním prahem. Na schodech jejich domu ležel padlý odbojář Tecl. Nacisté zakázali těla odklízet, a Richterovi tak museli mrtvého překračovat, aby se dostali do zničeného domu. Němci také zrychlili svůj přesun přes město. Později umožnili lidem se shromažďovat a na místním hřbitově identifikovat oběti. Nikdo už nebojoval. Němci opouštěli město.
Osmého května už byly Holice bez nacistů. První zprávy o jejich kapitulaci se dostávaly na veřejnost. Konec války však mnohým přinesl především bolest. Poslední rozloučení s padlými proběhlo na hřbitově, kam na koni dorazil sovětský průzkumník. Rudoarmějci pak přijeli devátého a desátého května. „Sovětská armáda přijížděla na americké výzbroji, všechna vozidla byla amerických značek. Druhý den přijely Zily a Zisy, které sotva dýchaly, a potom přijeli vozatajové s koňmi,“ uzavírá své vzpomínky na konec války v Holicích Oldřich Richter.
Když bylo po všem
Na konci války už nikdo nechtěl umírat. Přesto padlo čtyřicet devět holických občanů a devět partyzánů. Podle vzpomínek předsedy civilní partyzánské skupiny Jožky Čermáka, padlo v Holicích a blízkém okolí šest set dvacet nacistů. Celkem bylo zajato tisíc Němců a sto jich bylo raněno. Do povstání se zapojili téměř všichni holičtí bojeschopní muži a spousta žen.
Holické povstání nicméně také odkrylo praktiky Sovětů, a možná právě proto se o holickém povstání tolik nemluvilo. Sovětská armáda totiž přišla do již svobodného města, ale především jednotka NKVD zabila velitele partyzánů Alexeje Konstantinoviče Korovina kulkou do hlavy. Stalo se tak třináctého května při slavnostní přehlídce partyzánských jednotek. „Lidový komisariát vnitřních záležitostí“ (NKVD) ho tak pravděpodobně potrestal za to, že se jakožto bývalý sovětský voják stal zajatcem, a nezemřel v boji. To Stalin svým mužům ve zbrani neodpouštěl. Partyzánu Korovinovi se budeme věnovat v dalším článku.