Jak to v době začátku normalizace vypadalo na přechodu se západním Německem? Otci komunisté zavřeIi dílnu, jeho syn pak „strážil socialismus“ na hranicích se západním Německem. Pod článkem najdete jedinečné fotografie z jeho dvouleté vojenské služby.
Zdeněk Bláha byl drobný živnostník, který na Lounsku podnikal v kolářském řemeslu. Na začátku 50. let však musel po komunistickém nátlaku a neúměrném daňovém zatížení ukončit svou živnostenskou činnost. Ještě předtím se mu narodil syn Jiří, který si obtížnou situaci svých rodičů tolik nevybavuje. Mnohem více si vzpomíná na německé spolužáky a starousedlíky, kteří se vyhnuli odsunu a především nedalekému postoloprtskému masakru. „Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by na ně někdo ukazoval jako na Němce,“ tvrdí pamětník.
V srpnu 1968 se čerstvě vyučený mechanik motorových vozů a lokomotiv snažil spolu se svými kolegy zmást vojska Varšavské smlouvy. „Než to měli vojáci pod kontrolou, taky jsme se zapojili. Otáčeli jsme směrové značky, psali nápisy na silnice a staré baráky,“ vzpomíná Jiří Bláha. Přesto byl o několik měsíců později, v atmosféře začínající normalizace, přiřazen ke dvanácté brigádě pohraniční stráže v Plané u Mariánských lázní. Jeho domovem se na následující dva roky stal útvar poblíž zaniklé vesnice Stoupa (Starý Pocher) a hraničního přechodu Přední Zahájí / Waldheim.
„Narušitelů“ bylo minimum
Krajina Českého lesa byla po divokém odsunu Němců vysídlená a zpustošená. Do zakázaného pásma se obyčejný člověk prakticky nemohl dostat. Jiří Bláha tak objevoval místa, která byla po desetiletí ponechána napospas divoké přírodě. „Když jsme šli jednou lesem, uviděli jsme zarostlý kostel. Střecha byla dole a stromy rostly uvnitř lodě i mimo ní. Takových míst tam bylo více.“ Existovali ovšem také lidé, kteří se do této oblasti chtěli vrátit. Jako jeden německý vysídlenec, který ze západního Německa „utekl“ do Československa umřít…
Dalších incidentů bylo minimum. Jiří Bláha sloužil na klidném místě, kde v době jeho pobytu nedošlo k žádné tragické události s následkem smrti. Do konce své vojny zažil ještě dvě zadržení, fanatickým ochráncem hranic ale pamětník nikdy nebyl. Raději obdivoval krajinu na kapitalistickém západě... „U nás to jedině spásaly krávy. To Němci vedle měli krásné domy, zahrady, asfaltové silnice a to všechno až ke státní hranici. My běhali v bažinách, po loukách nebo v lese,“ vybavuje si pamětník, který se dokonce jednou setkal se západoněmeckými pohraničníky. „Tehdy jsme se jeli podívat po staré cestě na celnici z první republiky. A oni už tam stáli a kouřili. S filtrem! Kluci vytáhli bez filtru, tak si oni aspoň ze slušnosti vzali.“
Povinná vojenská služba skončila Jiřímu Bláhovi v srpnu 1971. Ze Starého Pochru se přestěhoval do Plzně, kde se živil jako údržbář v chemické čistírně.
