Dnešní Hejnice působí poklidným dojmem, a přitom má toto městečko na úpatí Jizerských hor za sebou bouřlivé 20. století. Hospodářský vzestup i pád, drsné vysídlení německých obyvatel a proměnu proslulého poutního místa na internační tábor.
„Moji rodiče byli Němci, a to byl první zádrhel ještě ve staré republice,“ říká Margita Kučerová rozená Hammer, která se narodila v Hejnicích před 90 lety, v květnu roku 1931. Hejnice si tak pamatuje ještě v době, kdy v nich žili většinou Němci a majestátní barokní kostel Navštívení Panny Marie navštěvovali příslušníci šlechtického rodu Clam-Gallasů.
Někdejší majitelé frýdlantského panství jej nechali vybudovat spolu s klášterem na přelomu 17. a 18. století, kdy do Hejnic přijíždělo až 80 tisíc poutníků ročně k nezvykle usměvavé sošce Panny Marie zvané Hejnická Madona nebo také Mater Formosa. Známým poutním místem se staly Hejnice již ve středověku díky legendě o zázračném uzdravení ženy a dítěte síťaře ze sousedního Lužce.
Němci v Hejnicích (tehdy Haindorf) stejně jako jinde v pohraničí nesli úkorně vznik Československé republiky, v níž se cítili jako občané druhé kategorie – bez znalosti českého jazyka již nemohli pracovat na státních úřadech. Německy mluvící listonoše, výpravčí na železnici a četníky proto vystřídali Češi. „Ti čeští četníci s námi ale moc práce neměli. Žili jsme spořádaně,“ vzpomíná s úsměvem Margita Kučerová.
S novou republikou přišly nové pořádky
Mladá republika se zbavovala všeho, co připomínalo rakouskou monarchii, a Hejnice nebyly výjimkou. Podle zákona na ochranu republiky musel být přejmenován zdejší hotel Kaiserhof (Císařský dvůr), který nechal v duchu tzv. Heimatstilu vybudovat naproti kostelu hejnický obchodník Josef Franz Scholz. Velkolepý hotel, který poté vystřídal dalších šest názvů, v Hejnicích už bohužel nenajdete. V roce 2010 byl kvůli nepovedené privatizaci a rekonstrukci zbourán.
Na příkaz hejnického městského úřadu zmizel z parku před kostelem císařský jubilejní pomník i pamětní deska císařovny Alžběty známé jako Sissi, kterou nechal rok po její smrti z rukou italského atentátníka osadit do skály u Štolpišské silnice Max Richter, majitel Lužské přádelny česané příze (Mildenauer Kammgarnspinnerei). Císařovna Sissi k cestě ke Štolpišským vodopádům v roce 2011 vrátila. Její obnovená pamětní deska se nachází na území přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, která se letos dočkala zapsání na seznam dědictví UNESCO.
Konec monarchie znamenal také zánik clam-gallasovské správy na Frýdlantsku a Liberecku. Poslední mužský představitel tohoto starorakouského rodu hrabě Franz Clam-Gallas přišel o šlechtický titul a v důsledku pozemkové reformy i o velkou část pozemků. Když 20. ledna 1930 zemřel, mohutný hejnický kostel se zdál být malým. Všichni truchlící z řad bývalých zaměstnanců a obyvatel někdejších panství se do něj nevešli, což stvrzovalo jeho pověst dobrodince. Rakev spočinula v rodové hrobce, kterou nechali vybudovat Gallasové.
Jedna továrna za druhou
Margita Kučerová vzpomíná, že v prvorepublikových Hejnicích fungovaly tři porcelánky, které doplňovala malírna. V ní malovala porcelán její maminka, která pocházela z nedalekého Hajniště (Hegewald). Za prací přišla do Hejnic z Rotavy na Karlovarsku také rodina jejího tatínka. Franz Hammer pracoval jako automechanik a řidič a jako řada českých Němců na Liberecku byl příznivcem komunistické strany.
Levicové zaměření tohoto kraje pramenilo z toho, že zde mnoho lidí pracovalo v místních továrnách – textilkách, porcelánkách, sklárnách či papírnách. První komunistická organizace na území Československa vznikla v Liberci v březnu 1921, tedy o dva měsíce dříve než se strana ustavila v Praze. Do Ferdinandova, který je dnes částí Hejnic, přijel před válkou řečnit mladý Klement Gottwald.
„Od Bílého Potoka přes Hejnice až do Frýdlantu bylo na řece Smědé 36 turbín, které zásobovaly elektřinou továrny,“ vzpomíná Margita Kučerová s tím, že před válkou byly Hejnice zcela soběstačné. „Nepotřebovali jsme Frýdlant ani Liberec. Měli jsme tu všechno, i tiskárnu.“ O hospodářském i kulturním významu Hejnic svědčí i to, že je v červenci 1917 povýšil na město poslední císař rakouské monarchie Karel I.
Ve volném čase, kterého ale místní prý zase tolik neměli, protože se po práci v továrnách starali o svá malá hospodářství, chodili na túry – na nedaleký Ořešník (Nußstein), Frýdlantské cimbuří (Friedlander Zinne) či protilehlé vrcholy Smrku (Tafelfichte) či Paličníku (Käulige Berg). „V neděli maminka nevařila, to se chodilo do hor,“ říká Margita Kučerová, která si pamatuje také návštěvy lesního divadla, kde viděla několik pohádek. Na lesním pódiu se dokonce odehrála i opera Čarostřelec Carla Maria von Webera, který pobýval v sousedních Lázních Libverda a inspiraci prý čerpal z jizerskohorské přírody. Po roce 1945 lesní divadlo zarostlo, spolek „Ferdinandov sobě“ ho vyčistil v roce 2017 u příležitosti 100. výročí povýšení Hejnic na město.
Po záboru pohraničí z Hejnic prchali antifašisté
Když se na začátku října 1938 staly Hejnice v důsledku mnichovské dohody součástí Německé říše, někteří místní to vítali, jiní – jako rodiče Margity Kučerové, v nich už žít nechtěli. „Z Hejnic odjel transport antifašistů do vnitrozemí. Pamatuji si, že první noc jsme spali v Hlinsku,“ vypráví Margita Kučerová. S rodiči se dostala přes Prahu až do Plas na Plzeňsku, odkud je Češi poslali zpět. „Beneš nám sliboval a pak nás nechtěl,“ říká s povzdechem paní Margita.
Pro jejího tatínka nastaly krušné časy, jako antifašista chodil k výslechům na gestapo a před koncentračním táborem ho zachránil jeho zaměstnavatel z Liberce, příznivce Sudetoněmecké strany, který nechtěl přijít o spolehlivého řidiče. Franz Hammer nemusel kvůli věku narukovat do armády a dál jezdil autobusem. Uniformu německého letectva musel obléct její o deset let starší bratr Franz. „Padl na ruské frontě na podzim 1943. Maminka se kvůli tomu málem utrápila,“ říká s pohnutím Margita Kučerová. O rok později zemřel i její tatínek a konce války se dožily jen Margita s maminkou.
Bylo jí čtrnáct let a příchod sovětských vojáků si dobře pamatuje, chovali se k nim slušně. „Přišli k nám, a když jejich důstojník uviděl zarámovanou fotografii bratra v uniformě s černou páskou, ptal se, kdo to je. Maminka říkala, že syn, který padl. A ten sovětský důstojník se postavil a před obrázkem zasalutoval,“ popisuje paní Margita. S vojáky prý tehdy chodily Ukrajinky, které během války pracovaly jako nuceně nasazené v hejnických továrnách. Po válce oplatily hezké zacházení mnoha německým ženám. „Maminka i její kolegyně jim nosily svačiny a každou neděli je zvaly na oběd. To bylo úplně normální jim pomáhat.“
Po válce v Hejnicích řádila bojová skupina Skuteč
Po Rudé armádě dorazil na konci května do Hejnic oddíl revoluční gardy z východních Čech, který si říkal bojová skupina Skuteč. Její velitel Ludvík Špirk postupoval podle směrnic pro velitele při poválečné obsazování pohraničí:
„Máme-li zvládnout úkoly, musíme postupovat bezohledně. Jakékoliv ohledy musí ustoupiti, každá nerozhodnost, shovívavost nebo slabost budiž potrestána zbavením velení.“
A jeho podřízení se chovali podle desatera pro vojáky v pohraničí: „Nepřestaň nenávidět Němce... i německé ženy a hitlerovská mládež nesou vinu na zločinech Němců.“
Příslušníci bojové skupiny Skuteč popravili v Hejnicích a sousedních obcích Bílém Potoce a Raspenavě přes dvě stě mužů a žen – většinou za nedovolené držení zbraně, vzpurné chování či při pokusu o útěk. Deset Němců spáchalo sebevraždu. Margitu Kučerovou s maminkou uchránila před řáděním „Skutečáků“ antifašistická pověst jejího tatínka.
„Partyzáni 10. května“, jak se ironicky členům bojové skupiny Skuteč říkalo, protože v odboji se jich v době války angažovalo naprosté minimum, zničili v Hejnicích pomník obětem 1. světové války. „To byl nejkrásnější pomník v severních Čechách,“ říká paní Margita. Náhrobky se jmény padlých skončily jako dlažební kostky před hejnickou měšťanskou školou, socha plačící matky neznámo kde.
Během června a července vyhnali „Skutečáci“ z Hejnic ve třech transportech 823 Němců, mezi nimi rodinu jedné ze sedmi dcer Franze Clam-Gallase Sophie, která žila se svým manželem Eduardem Aeurspergem ve vile naproti nádraží. Měli celkem osm dětí a Margita Kučerová chodila do třídy v obecné škole s jejich dcerou Clotildou. „Byla to princezna, ale zlobila stejně jako my. Brala si nás domů a mohli jsme tam být celé odpoledne. Auerspergové byli na děti zvyklí, děti bydlely v patře, a když byl nahoře mumraj, nevadilo jim to,“ popisuje Margita Kučerová. Clotilda se do Hejnic už nikdy nevrátila kvůli traumatickému zážitku při deportaci rodiny z Hejnic, zemřela ve Vídni 1. prosince 2021.
Drsné praktiky bojové skupiny Skuteč vedly k její likvidaci v srpnu 1945 a v roce 1946 rozhodla úřední místa o exhumací hromadných hrobů v okolí Hejnic a Bílého Potoka. Podařilo se exhumovat 52 těl, ovšem nezvěstných Němců bylo minimálně o 150 více. Celkový počet obětí se proto odhaduje přes dvě stě. Vyšetřování poválečného vraždění zastavilo převzetí moci komunisty.
Komunisté klášter přeměnili na vězení
Hejnické továrny a podniky převzali po válce od německých majitelů českoslovenští národní správci a Margita Kučerová nastoupila do obchodu k jednomu z nich. „Byl věčně namazanej,“ vzpomíná s tím, že se v obchodě naučila česky přes potravinové lístky. Výplatu dostávala o 20 procent nižší, protože musela jako Němka platit za válečné škody.
Hejnice pod správou nových majitelů hospodářsky upadaly a po komunistickém převratu v únoru 1948 přestaly být i duchovním a poutním místem. Františkánský klášter byl jako všechny kláštery v noci z 13. na 14. dubna 1950 přepaden Státní bezpečností při tzv. Akce K a po téměř 260 letech přestal plnit svou funkci. Stal se centralizačním místem, kam Státní bezpečnost svážela řeholníky z jiných klášterů. Do Hejnic se tehdy dostal benediktin Josef Jan Kohl z kláštera v Emauzích:
„Co zamýšleli, se ještě nevědělo. První týden tam přišel fotograf a každého vyfotil zepředu, zleva, zprava. A brali nám otisky. Tu fotku jsem viděl, ale to měli do archivu asi. Všelijak jsme dělali, návštěvy byly jako v base, že u toho vždycky jeden seděl. A přesto se jednomu páterovi podařilo propašovat dopis domů, do Budějic. Ale návštěvě dopis vypadl na chodbě, aniž o tom věděla, tak ho našli samozřejmě. Tak dostal deku, nářez prostě, co že si to dovoluje,“ popsal Josef Jan Kohl pro Paměť národa.
Při obsazení kláštera došlo také k likvidaci zdejší knihovny, která čítala na 4500 svazků. Miroslav Jech, který se do Hejnic přistěhoval s rodiči v roce 1948 jako desetiletý, popsal, jak šel se spolužáky místo tělocviku do kláštera třídit knihy. „Dostalo se nám krátkého poučení, že cennou knihu poznáme podle koženého hřbetu.“ Školáci tak rozhodovali, které knihy se zachovají a které poputují do místní papírny ve Ferdinandově. Torzo hejnické klášterní knihovny bylo v létě 1950 převezeno do Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově.
V hejnickém klášteře komunisté převychovávali řeholníky prací a politickými školeními do května 1952. Poté se stal internačním táborem pro tzv. nejreakčnější řeholnice z celé republiky. Řádové sestry zde pod neustálým dozorem obrubovaly šátky a vyšívaly látky, které jim vozili do kláštera z národního podniku Textilana v Novém Městě pod Smrkem. Po celou dobu internace nedostaly za odvedenou práci ani kapesné. Po zrušení internačního tábora v srpnu 1955 sloužil klášter osm let jako charitní domov pro řeholnice, poté jeho prostory využívala místní základní škole.
Když koncem 70. let škola klášter opustila, nevyužitý objekt chátral. V 80. letech hejnický národní výbor protiprávně zrušil klášterní zahradu, nechal vykácet stromy a keře a postavit silnici na Ferdinandov. Před klášterem tak vznikl volný prostor bez smysluplného využití. Klášter i kostel zachránila sametová revoluce, po níž se jejich obnovy ujal farář Miloš Raban. Díky finanční podpoře Evropské unie, Česko-německému fondu budoucnosti a dárců i z řad vysídlených Němců, potomků Clam-Gallasů a Daliboru Dědkovi byl celý areál zrekonstruován. V roce 2000 se klášter stal Mezinárodním centrem duchovní obnovy. To dnes nabízí poutníkům ubytování i stravu v restauraci, výstavní síň, informační centrum a kompletní zázemí konfederačního centra.
Autorka článku čerpala z knihy Hrabata z Gallasu, Clam-Gallasu a Hejnice Milana Svobody a Jana Heinzla a článku Pavla Karmazína Revoluční gardy na Hejnicku publikovaném v časopise Krkonoše v září a říjnu 2021.